Za všechno může láska (It's All About Love)

Dánsko / USA / Japonsko / Švédsko (2003)
Délka: 104 min.
Režie: Thomas Vinterberg
Scénář: Thomas Vinterberg, Mogens Rukov
Kamera: Anthony Dod Mantle
Scénograf: Jesper Lorents
Kostýmy: Ellen Lens
Hudba: Nikolaj Egelund, Zbigniew Preisner
Efekty: Ben van Os
Úprava: Valdís Óskarsdóttir
Hrají: Claire Danes, Joaquin Phoenix, Douglas Henshall, Alun Armstrong, Margo Martindale, Mark Strong, Sean Penn, Thomas Bo Larsen, Erich Silva

Tíživá noční můra Thomase Vinterberga

Dánský režisér Thomas Vinterberg, proslavený zejména filmem Rodinná oslava, pronikl do hollywoodského světa a natočil obrazově vytříbenou hříčku Za všechno může láska. Soustředí se v ní na tklivý příběh znovu probuzeného milostného citu mezi špičkovou krasobruslařkou Elenou (Claire Danesová) a jejím rozvádějícím se manželem Johnem (Joaquin Phoenix), zřejmě úspěšným manažerem.

Na Johnově osudu ulpívá cosi hitchcockovského: požádán Elenou o pomoc, ocitne se v pavučině smrtelného ohrožení dříve, než si to stačí pořádně uvědomit. Zcela oddělená dějová linie se pak pojí s Johnovým bratrem (Sean Penn), izolovaným v letadle, které kvůli zamrzlým letištním plochám nemůže nikde přistát. Jeho telefonáty (na které John nejprve odpovídá, ale později spojení ztrácí) se stávají jakousi zlověstnou předpovědí budoucích událostí.

Příběh se odehrává v blízké budoucnosti, kdy světu hrozí globální zalednění (sněží i v červenci). Sami hrdinové se při snaze o záchranu svých životů ocitají v nedozírných zasněžených pustinách. Vinterberg si trochu papundeklově pohrává s apokalyptickými prvky: dochází k poruchám přitažlivosti, takže v Ugandě dochází k samovolnému vznášení lidí, v Americe lidé umírají přímo na ulici, aniž by je někdo odklízel.

Výškové pohledy na zaplněné newyorské ulice a kolony aut, anonymita proudících davů, to vše nabývá stísňujících rozměrů. Režisér své vyprávění stylizuje do polohy tíživé noční můry, pohrává si s ideou spiknutí, jehož pozadí se vymyká jakémukoli poznání. Nakonec se ovšem musíme smířit s poněkud vybledlým obrázkem jedné znovunalezené lásky, která zmůže všechno – až k naprostému sebeobětování.

Zvolené poetice odpovídají i záměrně bezkrevné herecké výkony hlavních představitelů, kteří mechanicky, jakoby bez zaujetí předříkávají příslušné repliky. Své postavy nahlížejí zvenčí, spíše o nich referují, než že by se pokoušeli vniknout do jejich rozpoložení a přiblížit je. A přesně totéž platí pro celé vyprávění.

Jan Jaroš, filmový publicista, Týdeník Rozhlas, 6/2008