Severní pól byl nádherný, ale už nikdy více

Tisková zpráva – Expedice CENTRAL GROUP – Severní pól 2008

Výchozí místo expedice
ruská základna Barneo

Barneo – stany slouží
pro vědecké a expediční účely

krajina okolo Barnea
foto Central Group

Severní pól byl nádherný, ale už nikdy více – tak by se daly shrnout první dojmy všech tří členů Expedice CENTRAL GROUP, která ve středu 9. dubna 2008 v 19,40 hodin dosáhla na lyžích Severního pólu. Této české polární výpravy se účastnila i Miluše Netolická – první Češka, která došla na tento bod. Kromě ní tvořili expedici její dva kolegové ze stejné firmy – Dušan Kunovský a Ladislav Franta. Kromě vyzkoušení si legendární chůze „na sever a na jih“ vztyčila na pólu výprava dvě vlajky – prapor České republiky i vlajku společnosti CENTRAL GROUP. V pondělí 14. dubna 2008, před třetí hodinou odpoledne, se všichni členové výpravy vrací ve zdraví zpět do Prahy.

Výprava došla na pól 9. dubna 2008, kde ji měl vyzvednout objednaný vrtulník. Ten měl všechny členy expedice dopravit zpět na ruskou polární základnu Barneo. Z důvodu nedostatku paliva však vrtulník nepřiletěl a výprava byla nucena neplánovaně bivakovat na pólu. A to bez rezervy jídla a paliva na rozehřátí sněhu a přípravu vody. Ruská základna nebyla schopna potvrdit, kdy vrtulník přiletí. Ten nakonec přiletěl až pozdě odpoledne ve čtvrtek 10. dubna 2008 – tedy se zpožděním téměř 24 hodin. „Nejhorší byla ta nejistota, kdy přiletí a zda se zatím dále nezhorší počasí, které znemožní let,“ hodnotí nyní situaci Miluše Netolická. „Byli jsme už opravdu na doraz a vyčerpali jsme ty úplně poslední zásoby. Kromě krize s vrtulníkem ale musím uznat, že všechny ostatní věci, které pro nás ruský polární institut zajišťoval, fungovaly dobře,“ dodává.

Výpravě došly zásoby kvůli nepředpokládanému prodloužení doby pochodu kvůli silnému driftu. Tento pohyb ledových ker směrem od pólu dosahoval v prvních dnech expedice až jeden kilometr za hodinu. Výpravu dále zdrželo propadnutí jednoho z doprovázejících průvodců a několika psů do vody v trhlině mezi krami. Bylo nutné neodkladně postavit stan, průvodce se musel dostat z mokrých a rychle mrznoucích věcí a zahřát.

Členy výpravy doprovázeli dva průvodci ze Špicberků. Ti také řídili psí spřežení a měli zbraně, které jsou v těchto oblastech nezbytné kvůli nebezpečí ledních medvědů. Část zásob a výbavy vezla dvě psí spřežení, zbytek si nesli členové expedice na zádech a táhli na saních za sebou. Celou cestu absolvovali na speciálních polárních lyžích s tuleními pásy pro snadnější postup po ledě.

Psí spřežení měla odlehčit tíze batohů, které si členové expedice nesli, a také tíze saní s věcmi, které za sebou v prvních dnech expedice táhli. „Nejsem si ale úplně jistý, jestli psí spřežení byl až tak dobrý nápad. Zpočátku byla obě spřežení plná žrádla pro psy na celou dobu výpravy a my jsme si vše nesli a táhli sami,“ komentuje situaci Kunovský. Navíc, psí spřežení nemohla projet některými úseky s trhlinami v ledu a mezi ledovými torosy, což jsou seskupení ledových útvarů vysokých až několik metrů. Někdy museli členové expedice psům pomáhat a psí spřežení přetahovat přes torosy. Situace se také zkomplikovala tím, že se jeden pes zranil ve rvačce a jeden vážně onemocněl a nebyl schopen táhnout.

Navíc, psi plně zaměstnávali oba dva doprovodné průvodce. Ti neměli čas a myšlenky na nic jiného než na „sabáky“, jak se psům cestou říkalo. Živá zvířata také výrazně zvyšovala možnost ataku ledních medvědů, kteří se občas i v těchto oblastech vyskytují. Z toho důvodu v některých nepřehledných úsecích podél otevřené vody v ledových trhlinách měli průvodci při ruce odjištěné zbraně. „Je ale spravedlivé říci, že v druhé části cesty nám psi hodně odlehčili a urychlili postup. V té době jsme už také nemuseli táhnout saně, protože se většina našich věcí díky úbytku psího žrádla a zásob vešla do psích spřežení,“ uznává Kunovský.

Speciální výbavu výpravy tvořily polární boty až do mínus 73 stupňů Celsia a spací pytel pro extrémní zátěž až do mínus 54 stupňů. „Problémem této výstroje však byla tělesná vlhkost při pochodu. Ta se na oblečení, spacím pytli i botách srážela a ihned mrzla. Takže během čtyř dnů jsme měli vše obalené ledem. A to i vnitřní stranu bundy a goretexových kalhot. Z nich se dal led seškrabovat,“ hodnotí nyní situaci Kunovský. „Spací pytel byl večer při vytažení úplně tuhý s ledovými chuchvalci peří uvnitř. Boty byly zase ráno zmrzlé na kost a bylo je potřeba nad vařičem zahřát, aby je bylo možné obout,“ dodává.

Ze základny Barneo, kterou ruský polární institut buduje na draftující kře vždy každý rok nově zhruba 100 kilometrů od pólu, se v pátek 11. dubna 2008 dostali členové expedice na Špicberky. „Dva dny jsme tady v teple prospali a teprve potom začali slavit. Přitom jsme sušili a balili naše expediční věci, abychom se už v pondělí mohli dostat zpět do Prahy,“ říká Miluše Netolická.

Expedice je na cestě již od března. Z Prahy se dostala přes Oslo na Špicberky. Sám přílet byl poměrně dramatický. Kromě toho, že se výpravě cestou ztratily dva pytle expediční výbavy, se tady jen několik hodin po příletu zřítil ve sněhové bouři ruský vrtulník. Ruští piloti obecně nemají na Špicberkách příliš dobrou pověst. Před několika lety tady ruské dopravní letadlo s více než 140 lidmi na palubě narazilo do hory nedaleko letiště. Pilot neuměl anglicky a nerozuměl si s řídící věží.

Ze Špicberků po krátkém tréninku odletěla expedice speciálním letadlem Antonov na ruskou polární základnu Barneo. Dále pokračovali členové výpravy na lyžích a celkem urazili kolem 150 kilometrů. Každý den strávili na lyžích průměrně 10 hodin. Postup výpravy zpočátku komplikovalo špatné počasí s prudkým větrem a silný drift. Ke konci expedice se počasí naštěstí ustálilo. Na pólu tak měli členové výpravy velmi mrazivé, ale jasné počasí. Stále však foukal silný vítr. „Když se teď dívám na naše fotky, působí to tak pohodově a idylicky. Ale chvilku před focením jsme si sundali kukly a neoprenové masky, a každý nádech mrazivě pálil v plicích,“ směje se nyní Netolická.

Teploty v průběhu expedice se pohybovaly v rozmezí mínus 30 až mínus 40 stupňů Celsia. „Nejnižší teplota byla mínus 42 stupňů. Ale hlavním problémem byl silný vítr. Působením na lidský organismus vítr umocňuje mráz,“ říká Netolická. „Vždy jsme se trochu zahřáli večer a ráno ve stanu při vaření vody. Benzínu však bylo málo. Navíc, vaření na benzínu v zavřeném stanu není úplně bezpečné a pára z teplé vody jen dále zvyšovala vlhnutí a mrznutí všeho oblečení i spacích pytlů,“ dodává Netolická.

Všichni členové výpravy mají lehké omrzliny, které nyní léčí speciálními hojivými mastmi. To je však při polárních expedicích zcela běžné a očekávané. „Stále necítím poslední články prstů hlavně na pravé ruce, kterou jsem se pokoušel fotit a natáčet. Každý záběr skutečně bolel,“ říká Kunovský. „Někdy při stavění stanu nebo při zapalování vařiče bez rukavic jsem se už s prsty skoro loučil. Ale nyní v teple se to stále lepší a lepší. Za pár týdnů by to snad mělo zcela odeznít,“ dodává s úsměvem. Všichni tři členové výpravy utrpěli na začátku cesty drobné omrzliny na nose a na dalších částech obličeje. „To byla ale jen banální záležitost. Na omrzlých tmavých částech v obličeji se udělaly puchýře a ty se samy během několika dnů slouply. Omrzliny v obličeji již skoro necítíme. Bez neoprenové masky a kukly jsme ale potom už neudělali ani krok,“ dodává Ladislav Franta.

Na každý den měli členové výpravy vyčleněn dohromady jeden litr benzínu na vaření. To spočívalo v rozehřátí ledu a přípravy čaje na pití. K jídlu byly sušené potraviny, které se nasypaly do hrnku a přelily horkou vodou. „Jednou za dva dny jsme si také dopřávali slaninu. Doma bych to nevzala do úst, ale tady to byl svátek, na který jsme se vždy celý den těšili. Na kost zmrzlou slaninu jsme si večer ve stanu obřadně odkrajovali a nechávali v ústech pomalu rozpustit,“ směje se Netolická.

Miluše Netolická pracuje v Praze jako obchodní ředitelka společnosti CENTRAL GROUP, která je největším českým developerem nových bytů a domů. Také ostatní dva Češi jsou z této firmy. Dušan Kunovský je předsedou představenstva a hlavním akcionářem. Ladislav Franta je technickým ředitelem CENTRAL GROUP.

Miluše Netolická

Dušan Kunovský

Ladislav Franta
foto Central Group

Zeptali jsme se
Co bylo na celé vaší expedici nejtěžší?

Miluše Netolická:

„Určitě to byl okamžik, kdy se přímo přede mnou propadl do vody průvodce a několik psů. A kolem dále praskal led. Všechno nakonec dobře dopadlo a průvodce se dal tak dohromady, že jsme mohli pokračovat dál. Další hroznou věcí byla nemožnost hygieny. Voda byla kvůli omezenému palivu velmi vzácná a byla určená jen na pití a pro přelití sušeného ruského jídla. Zubní pastu jsem udržela použitelnou v kapse přímo na těle jen první dva dny. Potom jsem jí omylem nechala malou chvilku venku a zmrzla na kost.“

Dušan Kunovský:

„Nejhorší okamžik? Asi když nám už čtvrtý den došlo všechno Bacardi, co jsme měli s sebou! Ale teď vážně – nejhorším byla ta nejistota ohledně vrtulníku, když jsme už byli na doraz. Obejít se bez jídla by nebyl až takový problém, ale bez benzínu do vařiče si nerozehřejete sníh a nemáte vodu. K tomu všemu je neuvěřitelný mráz, fouká stále silnější vítr a nevíte, co bude. Kvůli horšícímu se počasí stále více hrozilo, že helikoptéra nebude moci přiletět. Už asi šestkrát jsem byl na různých výpravách v horách v Himalájích, ale podobnou krizi jsem ještě nezažil. Tady byl každý den horší a horší. Kvůli zmrzlému spacímu pytli jsem poslední tři noci vůbec nespal.“

Ladislav Franta:

„Paradoxně nejlepším byl vlastní pochod na lyžích. Alespoň bylo člověku teplo. Nejhorším bylo naopak večerní stavění tábora po desetihodinovém pochodu. A také ráno – vylézt z alespoň trochu zahřátého spacáku do minus třiceti až čtyřiceti a rozdělat oheň na vaření. Beznadějná byla také situace na začátku expedice, kdy jsme zjistili, že kvůli silnému driftu jsme po celodenním namáhavém pochodu vlastně nic neušli a jsme stále téměř na stejném místě.“

Jak teď, s odstupem, celkově hodnotíte vaši výpravu?

Miluše Netolická:

„Jsem určitě ráda, že jsem tam byla. Ale sáhla jsem si až na dno a ještě níž. Předtím jsem si nedokázala představit, že to bude tak těžké. Ne fyzicky, ale psychicky. Člověk tam začíná mít úplně jiné priority – teplo, voda, jídlo, spánek, postup dopředu. Ztráta rukavice je tady stokrát horší než ztráta peněženky a mobilu dohromady. Člověka to donutí si každý pohyb předem promýšlet, aby neplýtval energií a teplem.“

Dušan Kunovský:

„Hlavně nechci, aby naše výprava byla vnímána jako nějaká hrdinná a dobyvatelská expedice. Jsme normální lidé z kanceláře s drobným tréninkem, kteří chtěli poznat nové věci a vyzkoušet svoji vůli. Protože ta výprava byla hlavně o ní. Určitě byla pro nás také velmi fyzicky náročná, ale hlavní nápor byl na vůli. Život se skládá ze silných zážitků. Ostatní věci jen tak proplynou. Tohle byl krásný, i když hodně bolestný zážitek. Ale jak se říká – poznání bolí.“

Ladislav Franta:

„Zklamalo mě, že po cestě na pól bylo relativně málo restaurací s točeným pivem. Tedy vlastně žádná. Teď bez legrace – byla to hezká zkušenost, ale jednou za život to zaručeně stačí! Kromě silného větru jsme měli relativně příznivé počasí. To bylo naše štěstí.“

tisková zpráva Central Group, 14. dubna 2008