znak SLSeverské listy

           

 

Záhada letounu Levaněvského (1937)


Hydroplán

Letadlo N209

Posádka letadla N210

Sigismund

V roce 1937 dochází k prvním úspěšným přeletům z Moskvy do Ameriky přes severní pól. Nejprve v červnu startuje z moskevského letiště jednomotorový jednoplošník ANT-25, speciálně upravený pro přelet Arktidy. Po 64hodinovém dramatickém letu, kdy se tříčlenná posádka pod vedením zkušeného pilota V. Čkalova musela neustálým manévrováním v různých výškách vyhýbat nebezpečí námrazy, nakonec přistanou úspěšně ve Vancouveru. Uskutečnil se tak první 9000 km dlouhý transpolární let mezi oběma kontinenty.

Hned následující měsíc v červenci se totéž podaří zopakovat posádce M. M. Gromova na dalším letadle ANT-25 po stejné trase. Protože měli výrazně příznivější počasí než Čkalov, podařilo se jim za kratší dobu doletět dál – přistáli dokonce až v jižní Kalifornii u osady San Jacinto. Tento druhý transpolární let zároveň znamenal překonání mezinárodního dálkového rekordu v letu po přímé linii.

V srpnu mělo přijít vyvrcholení těchto dvou sovětských úspěchů. Chystá se třetí přelet, opět po přibližně stejné trase, ale tentokrát již nikoliv na trojmístném speciálu ANT-25, ale s velkým letounem dopravního typu a početnější posádkou, který poveze již i první obchodní zásilky.

Je to velká příležitost pro mladého, ale zkušeného pilota Sigismunda Levaněvského, který se již před dvěma lety o mezikontinentální let do San Francisca pokusil, ale v důsledku k úniku oleje a nebezpečí zadření motoru se musel vrátit zpět na letiště v Moskvě. Přestože vývoj počasí na trase letu nebyl v den plánovaného odletu povzbudivý, Levaněvský se rozhodl přijmout riziko. A tak 12. srpna 1937 startuje ze Ščelkovského letiště v Moskvě mohutný čtyřmotorový středoplošník DB-A s označením N-209. Cílem jeho šestičlenné posádky je Fairbanks na Aljašce. Tam však N-209 nikdy nedoletěl…

Po startu udržují s Moskvou neustále spojení formou radiodepeší. Ty zůstávají jediným svědectvím o počátečním průběhu letu. Nejprve šlo vše normálně, ale později se situace začala komplikovat. Silný protivítr a hustá oblačnost hrozící námrazou přinutily Levaněvského částečně změnit kurz a vystoupat do maximální výšky. Hlásí sice přelet severního pólu, ale zároveň i tvorbu námrazy. Navíc do oblasti dalšího letu N-209, který míří k Aljašce, postupuje cyklona. Levaněvského depeše jsou stále řidší. V poslední, jež byla přijata, oznamuje souvislou oblačnost a poruchu přívodu oleje, která vedla k tomu, že jeden ze čtyř motorů vypověděl službu.

V moskevském štábu zavládlo zděšení. Výpadek jednoho z motorů totiž znamenal výrazné snížení maximální letové výšky, a tedy i nutnost sestoupit do hustých mraků, kde letoun pravděpodobně pokryla silná ledová námraza. A let s těžkým, zledovatělým, špatně ovladatelným strojem může vést k přetížení a poruše dalších motorů. Přes usilovnou snahu sovětských i amerických radiostanic se již spojení s N-209 obnovit nepodařilo. A letoun se neobjevoval ani na Aljašce, ani nikde jinde…

Svět trne o jejich osud. Rusové okamžitě zahajují záchranné akce ve východním sektoru Arktidy. Ze své letecké základny na Rudolfově ostrově podnikají bezpočet pátracích letů. Do hledání se v západním sektoru zapojují i Kanaďané a Američané. Všichni vycházejí z předpokladu, že zkušený pilot Levaněvský jistě někde nouzově přistál, byť s částečným poškozením letadla. Přitom mohlo dojít také k rozbití rádiové vysílačky či vybití akumulátorů, což by vysvětlovalo i jeho mlčení. Levaněvský měl na palubě letadla bohatou výzbroj, stany, šatstvo, dostatečnou zásobu potravin a střeliva, jež by jeho posádce měly umožnit přežít v Arktidě asi půl roku. Později ale převládne mínění, že N-209 nouzově přistál či havaroval na krách poměrně blízko za severním pólem, tedy krátce poté, co mu vysadil motor a bylo přerušeno rádiové spojení. Prohledat tuto oblast byl však úkol těžko splnitelný, a nadcházející zima přinutila k ústupu i ty nejodvážnější letce. Většina letadel totiž nebyla pro zimní operace v Arktidě dostatečně vybavena. Pátrání po Levaněvském bylo tak obnoveno až počátkem příštího roku, ale přestože bylo celkem prohledáno přes 80 000 čtverečních kilometrů Arktidy, po Levaněvském se nenašla sebemenší stopa. Proto v květnu 1938 sovětská vláda pátrání definitivně ukončila.

Později se objevilo několik hypotéz. První je „aljašská varianta“. Americký duchovní Dr. Cellems zprostředkoval svědectví Eskymáků z Jonesových ostrovů ležících blízko aljašského pobřeží. Ti v srpnu 1937 zaslechli silný hukot motorů a dalekohledem pozorovali nízko letící letoun, mířící na východ. Mezi ostrovy však stroj narazil na vodní hladinu a potopil se. Dr. Cellems předpokládá, že Levaněvský nouzově přistál na kře mezi pólem a Aljaškou, pak sice znovu vzlétl, ale pro nedostatek benzinu se pokusil přistát u Jonesových ostrovů, kde se zřítil. Možná, že v jejich okolí leží na dně trosky letounu dodnes.

Podle kuriózní „jakutské varianty“ došlo po přeletu pólu ke ztrátě orientace a navigačnímu omylu. Magnetické kompasy na severu neposlouží a radiomajáky byly příliš daleko. K tomu ještě v důsledku asymetrického tahu motorů s pravotočivou tendencí a nutnosti sestoupit do pásma oblačnosti mohlo dojít ke ztrátě kurzu a obratu o 80 ºC! Aniž by to posádka tušila, letadlo se v podstatě vrací. Podle vyprávění pamětníků se prý v té době do sibiřského jezera Seben-Kjuel nějaké letadlo skutečně zřítilo. Podle této hypotézy by se nemohlo jednat o jiný letoun než

N-209, protože v tu dobu se v dané oblasti jiné letadlo nepohybovalo ani nebylo postrádáno. Několika členům posádky se prý podařilo dosáhnout břehu, kde ale postupně zahynuli. Byly nalezeny kosterní pozůstatky i dřevěná deska se špatně čitelným vyrytým nápisem, sdělujícím, že na tomto místě zahynula Levaněvského posádka. Při pozdějším proměřování hloubky jezera se našla vyvýšenina o průměru 50 metrů, nad níž magnetometr zaznamenal výraznou anomálii. Může to být rudné ložisko, ale i trosky letounu. Jen další průzkum jezera s pomocí nejmodernější techniky by mohl potvrdit, či vyvrátit, že na dně leží Levaněvského letoun.

Za války se rozšířila i pověst, podle které prý Levaněvský nouzově přistál na kře, ale byl s celou posádkou zachráněn německou ponorkou. Později se dává do služeb nacistického Německa a účastní se náletu na Moskvu. Při něm byl skutečně sestřelen bombardér Heinkel 111 s pilotem Hansem Levanevskim. Tato „Goebbelsova varianta“ je ovšem falešná, protože sestřelený pilot neměl dle dokumentů ani podobou s Levaněvským nic společného.

Záhada letounu Levaněvského tak zůstává dodnes neobjasněna.

Z cyklu Příběhy a záhady Arktidy, Vladimír Vojíř, 1999–2000
ilustrace a fotografie z archivu Vl. Vojíře

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,43   hodnoceno: 7 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah, ručí za uváděné informace a za to, že jejich příspěvek nporušuje Autorský zákon. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na stanovsky@severskelisty.cz.


Nový příspěvek do diskuse

Jméno nebo pseudonym: (povinné)

e-mail: (nepovinné) – nechcete-li, e-mail nevyplňujte, těžko vás pak někdo zkontaktuje

Nadpis příspěvku:

Text zprávy: (povinné) – nelze zadávat HTML tagy, ani znaky znaky < a >

Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • stanovsky@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • michael@stanovsky.eu, tel.: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2024 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • stanovsky@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel.: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2024. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.970.203 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.553 sec. • www.severskelisty.cz • 18.97.14.85
file v.20230419.185159 • web last uploaded 20240807.005202
2017:364 • 2018:247 • 2019:527 • 2020:232 • 2021:166 • 2022:170 • 2023:53 • 2024:41