Expedice Bergans Bajkal 2010 – zpravodajství 1.

O expedici 1. – 2.díl  •  Zpravodajství 1. – 2. díl  •  Návrat  •  Počasí  •  Mapa

Zamrzlý Bajkal, foto V. Morisson, Google Panoramio

Vašek Sůra a Pavel Blažek – Expedice Bergans Bajkal 2010 je první českou expedicí s cílem uskutečnit zimní přechod jezera Bajkal od jižního po severní pobřeží tzv. unsupported stylem (bez podpory).

3. března 2010 – Vláček ze saní je připraven
 k odjezdu. – foto archiv expedice

2. března 2010 – Záběr z nočního videa ve stanu,
Vašek popisuje na kameru jak moc fouká.
To ještě netušil, jak bude foukat za půl hodiny.
foto Pavel Blažek

1. března 2010 – polárnícký autoportrét
foto Pavel Blažek

3. března 2010 – za den 28 km

Počasí je dost proměnlivé. Přes den docela pohoda. Modré nebe, saně v plné pohotovosti – však je to vidět na fotografii. Ale noc na dnešek?

Pavel Blažek píše: „Něco takového jsme ještě v životě nezažili – byl to naprostý masakr! Představte si, že ležíte ve stanu zachumlaní ve spacáku, jehož tvar je větrem úplně zdeformovaný, a stěny se na vás tlačí neskutečnou silou. Připadali jsme si jako totální sardinky. Po třech hodinách urputného podpírání tyčí stanu, jsme se vzdali všech snah udržet ho v jakéms takéms tvaru. Venku zuřil nepředstavitelný uragán a my jenom doufali, že až se zlámou všechny tyče, zůstane nám aspoň ta plachta neprotržená, abychom to v ní mohli přežít do rána.“ Takže ráno nevyspalí a promrzlí vyrazili dál. Naštěstí přes den bylo pěkně…

2. března 2010 – za den 28 km

Vichr, zima, naštěstí i led beze sněhu. Každý ukousnutý kilometr je heroický čin. A je jich třeba kousat co nejvíc. Je zpoždění… Dnes mají na sobě snad všechno, co mají, membránové bundy, péřovky… Většinou člověk v polárních mrazech chodí trochu „méně“ oblečený a nejtěžší kalibr se schovává jen na zastávky. Ale teď to jinak nejde. Takže každá zastávka je utrpení. Dostat do sebe co nejvíc energie, tyčinku, horký nápoj – zase dále. Je také třeba jít obezřetně, co nejméně se potit, protože péřovky jsou prakticky neprodyšné a tak každá vlhkost zůstane v oblečení. Boj s mrazem je boj s vlhkostí, která vždy zmrzne a pak to je špatné. Oblečení musí být opravdu velmi kvalitní, vždyť drží teplotu více než 70 stupňů. Tělo má třicet sedm, vzduch mínus třicet pět. Jenomže ve větru je subjektivní teplota nižší, takže rozdíl vlastně ještě větší. Již druhý den čtu v Lidových novinách zprávy ČTK z expedice. To je potěšující, že o takovýhle bláznivý nápad dvou kamarádů je také zájem „oficiální a celorepublikový“…

1. března 2010 – za den 31 km

Včera byl „oddychový“ den. Dnes zase v plné práci. Konečně se daří plnit denní limity. „Přejít to prostě musíme, jinak nám to v květnu roztaje pod nohama…”

Chlapci si zvykají na celodenní zápřah, na odlišný způsob stravy, na spaní v mrazu. Zaplať pánbůh, že mají nový stan. Pavel se prý v noci na pondělí konečně vyspal. Rozuměj tomu, že mu nebyla zima. Do spacáku vlez ve všem, co měl… No, to já dělám v létě také. Přes den se člověk pohybem zahřeje. Ovšem spaní v mazu má svá specifika. Především jde o neustálý boj s vlhkostí. V létě vlhý spacák člověk usuuší. V mrazu se peří změní v ledové kuličky a nic s tím nenaděláte až do konce expedice…

Takže návod na spaní v třicetistupňových mrazech z pera Pavla Blažka: „Při teplotách pod -10 °C se moc nedoporučuje spát s hlavou ve spacáku. Vydýchaná pára zamrzá v peří a spacák se po pár dnech mění v kus ledu a je tím pádem takřka nepoužitelný. My tedy nejenže spíme s hlavami venku, ale ještě máme na tělech nataženou parozábranu, což je prostě něco jako veliký idelitový pytel, který zabraňuje kontaktu vypocené vlhkosti se spacákem. Spacáky nám díky tomu tolik nenavlhají a navíc nám parozábrana drží všechno teplo, které si vyrobíme hezky hned na těle. S hlavou venku ale vzniká problém, a to ten, že je jí zima :-) Nos speciálně snáší mrazy velice špatně a je potřeba ho extrémně chránit. Doposud jsem spával s vlněnou kuklou navlečenou přes obličej, jenže ta fungovala jen půlku noci. Pak se z ní taky stal kus ledu a přestala fungovat a následovalo… co jiného než mrznutí. Včera jsem šel spát v bundě – a tak jsem si přes hlavu natáh kapucu s kožešinovým límcem a zjistil, že můj finský mýválek nejen krásně hřeje, ale dá se skrz něj i bez problémů dýchat a on se nemění v kus ledu.“

28. února 2010 – za den 0 km

28. února 2010 – Ráno vítá příšerným větrem.
V tomhle chodit nejde… foto archiv expedice

27. února 2010 – Pohled proti zapadajícímu slunci.
Kdo mohl tušit, jak bude zítra… foto archiv expedice

Vznášedlo na Bajkale Хивус 10, ilustrační záběr
foto adrenaintravel.ru

Ruské vznášedlo Pegas 5u, ilustrační záběr
foto www.de-si-gn.com

27. února 2010 – Prasklinky v ledu. foto Pavel Blažek

Na jezeře bývá led alespoň 50 cm silný a průzračný.
Bývá protkaný trhlinami, viditelnost až do
hloubky 40 m, ilustrační záběr.   foto bajkal.net

Ilustrační záběr ledu na Bajkale.
Ten pán neletí ve vzduchu, ale leží na ledě.
Takhle nádherně čirý je bajkalský led. foto archiv

25. února 2010 – Krása Bajkalu
foto Expedice Bergans Bajkal 2010

Ilustrační záběr bajkalského ledu, foto baikalex.com

Západ slunce nad zimním Bajkalem
(ilustrační záběr), foto baikalex.com

23. února 2010 – Bajkal je proti očekávání pod
sněhem. Vesnice Kultuk
foto Expedice Bergans Bajkal 2010

Zimní cesta do Kultuku (ilustrační záběr)
foto Vlad&Natasha, Google Panoramio

Bajkal u Kultuku, (ilustrační záběr), foto irkutsk.org

22. února 2010 – Mezipřistání kdesi na Sibiři,
pilot hlásil 23 stupňů pod nulou.
foto Expedice Bergans Bajkal 2010




21. února 2010 – Rozloučení na ruzyňském letišti.
foto Tatjana Sizová

Nastávají první problémy. Nový, bezvadný a ozkoušený stan určený speciálně pro polárníky zklamal. Je jednoplášťový – a každé ráno se pokrývá zevnitř ledem z vydýchané vlhkosti ve vzduchu. Až centimetrová krusta. Díky tomu stan nevětrá, nedá se ani vytopit, vše je vlhké, přes den to na mrazu jakž takž vyschne – ale prostě takhle dál to nejde.
Nezbývá tedy, než se vzdát „unsupported“ stylu a požádat o pomoc. Naší expedici zajišťuje agentura z Irkutska, po satelitním telefonátu okamžitě seženou nový stan odzkoušeného typu a po zadání souřadnic jej k expedici přivezou. Jak – přes ty všechny torosy a trhliny? Vašek píše: „…po chvilce uvidíme dvě řady světel, jak se nad sebou pohupují po zamrzlé hladině a pomalu se k nám přibližují. Nevidíme nic než pohybující se světla a slyšíme neustále se přibližující zvuk motoru, když v tom se před námi objeví obrovské vznášedlo! Tak to jsme nečekali. Z kabiny vystoupí usmívající se Tanja se stanem v ruce a za ní i řidič Sergej.“
Když jsem před měsícem s Vaškem dělal rozhovor, připustil, že kvůli velkým obtížím se může stát, že požádají o pomoc, čímž se vzdají stylu „bez podpory“. Každopádně chtějí jezero přejít. Mohlo by se stát, že z nějakého důvodu budou muset celou expedici ukončit, ale na takové problémy je lepší raději nemyslet.
I když už je teď expedice „s podporou“, výkon našich polárníků to příliš nesnižuje. Nepředpokládají, že cestou budou nabírat zásoby, odpočívat v jurtě nebo se nechají převézt přes obtížné ledové pole. Zatím jen vyměnili stan za jiný. Přestože ve stanu spali ve velkých lednových mrazech v Praze, podmínky jako na Bajkale to holt nebyly. Velká vlhkost vzduchu, skoro dvojnásobný mráz – a šílený vítr.
Na expedičních stránkách se můžete podívat na další video, jak to tam fičí. Proto také dnes nešli dál. Prostě to nešlo…

Vznášedla na Bajkale (rusky se to řekne Судно на воздушной подушке) nejsou zase takovou vzácností.  Pro zbohatlíky se tu dokonce podnikají dobrodružné výpravy třeba po kolejích zbytků železnice „Krugobajkalky“. Nebo expedice na sever Bajkalu.

27. února 2010 – za den 27 km

Konečně urazili pořádný kus cesty!! Celých 27 kilometrů. To proto, že se objevily úseky ledu beze sněhu. Saně po ledu kloužou skoro samy. Citace ze zprávy Pavla Blažka: „Měli jsme štěstí – většinu času byl krásný led, takže se nám šlo opravdu dobře.“

Už jsem tady o ledu na Bajkale něco psal, takže se podívejte na fotku ledu s „prasklinkami“ z dnešního dne expedice. Připojuji i pár starších obrázků z Internetu – úžasná je ta fotka člověka, který se zdá, že letí ve vzduchu, ale ve skutečnosti leží na ledu. Takhle dokáže být led na Bajkale čirý a průhledný. Pokud jste někde blízko břehu, kde je menší hloubka, prý až do 40 metrů je vidět. Vašek s Pavlem si po několika dnech pochodu začínají zvykat na každodenní zátěž – je potřeba jít celý den. Na zastávkách člověk málem zmrzne.

Také je potřeba stále jíst. Spočítaný denní výdej kalorií je skoro pětinásobek obvyklé dávky obvykle pracujícího člověka. Část se spotřebuje na vytváření tepla. Takže je třeba dělat krátkou zastávku každou hodinu a něco drobného pojíst…

26. února 2010 – za den 17 km

Expedice pokračuje bez problémů. Ochladilo se, ráno bylo mínus 30 stupňů. Nepříjemný a zdlouhavý pochod nakupeným ledem, tzv. torosy. Když jej prošli, nastal velmi příjemný úsek po čistém ledu, a pak zase torosy. Zdá se, že led bude trochu obtížnější, než si polárníci předem plánovali. Spíš jako na severní pól. Ovšem čtyřikrát tak dlouho… „Jinak jsme ale zdravotně v pořádku a bez potíží a cítíme se oba dobře. Doufáme, že vy taky :-) “ píše Pavel na webu – a přikládá kratičké video odeslané z Bajkalského mrazu přes satelit až do Prahy.

25. února 2010 – za den 20 km

Noc na dnešek dost mrzlo. Po ránu byl stan dost omrzlý. Bylo nutno z něj led vyklepat. Teď mě napadlo napsat, jak polárníci suší své svršky. Dobře to Vašek poznal, když se před pěti lety při cestě na Severní pól propad skrz led do vody. Voda poměrně rychle zmrzne, když kamarádi postavili stan a Vašek zase rozmrzl (doslova a do písmene), mohl bundu a vůbec vše ždímat. Co s tím, sušit ve stanu nic nejde – zkuste to třeba v létě u nás, ta odpařená voda se ze stanu dostává obtížně – a v polárních podmínkách už vůbec. Takže polárníci mokré šatstvo vyhodí ven, ono to ve třiceti pod nulou rychle zmrzne. Pak se led rozláme a vyklepe. Zbytek se dá vykartáčovat. Takže – další nutná proprieta polárníka – kartáč!
Bajkalský led je stále zasněžený, ale objevují se i ostrůvky ledu, po kterém sáně jedou jakoby sami. Vašek s Pavlem vyhledávají tyhle plácky, aby si odlehčili… Navečer se objeví kilometrů široké pole úplně rozsekaného ledu, kde místy ční kry i kolmo vzhůru, jako skleněné žraločí zuby. Probít se je problém. Takže dnes se stanuje „mezi žraloky“.

24. února 2010 – za den 17 km

Místo křišťálového ledu je zasněžená pláň, saně se boří a cesta je namáhavá. Po polední se oteplilo, sníh zpevnil (Pavel píše, že čekal pravý opak) a pochod se trochu zlepšil. Je třeba sledovat povrch ledu – cestou expedičníci potkávaní malé trhlinky (pár centimetrů), nebezpečné jsou velké trhliny. Zvláště pak, když jsou lehce zamrzlé a pokryté sněhem; na takovou jednu trhlinu zvíci devadesáti centimetrů narazili navečer. Není nad trochu vzrůša.

23. února 2010 – za den 10 km

Dopoledne odvezlo expedici auto do vesnice Kultuk. Zde začalo ledové dobrodružství…

V jednu odpoledne místního času (v šest ráno našeho) je expedice na jezeře. Přečtěte si na expedičních stránkách podrobnosti z přesunu autem s pravostranným řízením…
Podle původních předpokladů mělo být jezero vyfoukané, bez sněhu, čistý led, po kterém by saně (každý má dvoje, dohromady přes 100 kg) lehce klouzaly. První pohlédnutí na Bajkal naše polárníky zaskočilo. Led je po vydatném sněžení celý bílý. Sice jen není moc (5 až 10 cm), takže spíš na lyže. Bohužel je při postupu je znát, že saně jedou daleko hůř než po čistém ledu. Je to jednou taková dřina, ale nedá se nic dělat… Na zasněžený led se naši polárníci měli dostat spíš až v druhé polovině expedice, v té době by měli mít poloviční náklad. Jídlo se ují (kilogram na den), benzín se spálí (půl kilogramu na den).
Kolem půl druhé je vše zabaleno, zapřaženo a expedice začíná ukrajovat první kilometry z naší vytyčené trasy. Led bez větších trhlin a torosů, žádné veliké mrazy ani vítr a chvílemi vykouklo i slunce.
Na svých stránkách píší: „Jak jsme si tak šlapali, míjela nás občas osobní auta plná vyjevených řidičů. Zírali na ty dva blázny, co si v polárnických overalech táhnou za sebou přeplněné sáně…“ Bajkal se běžně používá jako silnice – to když nějaký rybář potřebuje přejet z východu na západ kdesi daleko na severu. Tady také žádná silnička podle břehu nevede, jenom carská železnice „Krugobajkalka“ zatesaná do skal na levém břehu. Jenomže ta je už dávno mimo provoz, poté, co v Irkustsku postavili přehradu, byla část Krugobajkalky vedoucí podle Angary zatopena a v padesátých letech byla postavena nová „nábližka“ přes hory.
Dnes expedice urazila 10 km – a nastal také první problém. Stan se ve velkém mrazu záhadně scvrkl, takže stanové tyčky byly moc dlouhé. První nocleh tedy začal pilováním tyček, aby se na ně dal navléknout stan. Kluci stanují poblíž břehu. Stan je ukotven ledovcovými šrouby – a v noci nezbývá, než poslouchat jak v malém dvacetistupňovém mrazu praská led. Vašek píše: „Venku se ozývají rány jak z děla. Bajkal nás asi vítá praskáním ledu. Říkal jsem zrovna Pavlovi, že to jsou slavnostní salvy na naši počest :-)“

Led na Bajkale je obdivuhodný. Je velmi průhledný, v menších hloubkách je přes něj vidět až na dno a dá se spatřit i jezerní fauna. Někdy je to o strach chodit po takovém ledu. Pokud na ledě nejsou praskliny, vidíte pod nohama obrovskou tmavě zelenou vodní hlubinu. Pokud led mrazem popraská, mohou se v něm vyskytnout nebezpečné trhliny. Led praská velkými teplotními výkyvy mezi nocí a dnem (až 25 stupňů). Trhliny v ledu mohou být i několik metrů široké. Praskání ledu je doprovázeno strašidelnými zvuky.
Podrobnosti o ledě na baikal.irkutsk.org /climat.htm.

22. února 2010

Irkutsk – 40 km od Bajkalu – Včera v Petrohradě byla již tma, časový posun dvě hodiny, dneska v Irkutsku časový posun proti Praze sedm hodin. Ruská byrokracie se neprojevila a i ten strach z úplatných úředníků byl zbytečný. Veškerá technika, zavazadla, zásoby aj. prošly bez problémů. Akorát v Praze se na rentgenu nějak nezdály titanové láhve na benzín (pochopitelně prázdné). V Irkutsku je 11 pod nulou (minulý týden 38, tenhle týden v noci asi také). Koordinátorka Tatjana Sizová z pražské agentury zařídila v místní agentuře perfektní servis, na letišti čekala slečna s cedulí. Doplnění zásob, zejména benzínu, které připravila místní agentura. Pavel je z toho všeho celý bez sebe. Vaškovy neuvěřitelné historky z cestování po Rusku, podle kterých by se dalo natočit stodevadesátéprvní pokračování Svérázu národního lovu, se zatím nekonají.

21. února 2010

Letiště Ruzyně, Praha – s hodinovým zpožděním expedice Bergans Bajkal 2010 odlétá ve 13.40 s leteckou společností Russia do Petrohradu. Včera v rádiu hlásili, že na petrohradských letištích mají problémy s náledím a odklízením sněhu. Asi se vše zvládlo. V Praze je kolem nuly, v Petrohradu mínus 13. Chlapci by se měli na letišti sejít s Viktorem Bojarskim, ředitelem petrohradského Muzea Arktidy a Antarktidy, který na expedicí převzal záštitu. Hned potom odlétají další linkou do Irkutska.

Na fotografiích vidíte spousty vybavení, které mají Vašek s Pavlem s sebou. Z bezpečnostních důvodů bylo rozhodnuto neposílat materiál předem nákladním letadlem, i když by to přišlo levněji, ale poctivě zaplatit nadváhu (každý má necelý metrák navíc, ale nakonec se podařilo domluvit poměrně velkorysou slevu 90 %). Není nad to, když v Rusku cestují zavazadla stejným letadlem. Na letiště přišel dokonce nejvyšší láma Burjatské republiky (severní polovina Bajkalu je v Burjatsku, jižní v Irkutské oblasti), který je touto dobou na návštěvě v Praze; oběma popřál mnoho štěstí.
Na letiště dorazila dokonce i TV Nova, reportáž je ke shlédnutí na jejích stránkách (čas čas 13:40)

podle expedičních stránek Michael Stanovský,
únor-březen 2010