S Joy kolem Skotska – a ještě kousek na Sever / 7. část

<<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  >>

předchozí díl…     kompletní fotogalerie

etapa: Bergen – vojenský ostrov Leroy – Buroy


etapa do Lysefjordu s Prekestolenem






etapa: Leirvik – ostrov Adnoy






etapa: Adnoy – Lysefjord – Prekestolen

7. část – Norsko a cesta domů  (2009)

Po několika letech jachtařských toulek po Baltu, Kattegatu, Skagerraku a vodách překrásného norského pobřeží až po Lofoty jsem se rozhodl uskutečnit plavbu poněkud delší a hlavně pestřejší. Hlavním cílem bylo navštívit Skotsko, Hebridy, Orkneje a Shetlandy. V tomto dílu vyprávění popluje Joy z Bergenu do Stavangeru s malým intermezzem pod Prekestolenem.

Na konci předchozího dílu vyprávění o cestě Joy do Bergenu jsem použil dosti expresivního výrazu „perla severu“. Ale myslím si, a nejsem jistě sám, že je pro toto krásné severské město takové synonymum zcela na místě. A zejména, když připlouváte z moře. Jako ohromná kulisa se zvolna odsouvá výběžek pobřeží a za ním se vynořuje jedinečné panorama úbočí hor, po nichž šplhají a všemožně se kroutí úzké uličky, často tak strmé, že jsou nutné schody. Už jsem tuto scenerii viděl, ale znovu jsem jí byl překvapen. Víc než rok předtím jsem tudy plul s mým kamarádem a jmenovcem Jardou na palubě jeho plachetnice. Cílem byly Lofoty a v Bergenu jsme udělali první zastávku. Tehdy byl, navzdory všem zvěstem o nekončících bergenských deštích jasný den s modrou oblohou, a dokonce i několik následujících dnů nám ani nekáplo. Tentokrát však byla obloha poseta rozervanými mraky, kterými si občas našlo cestu slunce, foukal vítr a my spouštěli plachty až těsně před přistáním.

V Bergenu mají hostující lodě to privilegium, že mohou stát přímo u nábřeží. Posádky tak mají možnost bezprostředně z paluby vychutnávat ruch bergenského korsa, na druhé straně jsou ovšem pod drobnohledem obyvatelstva, které je odkojeno mořem. Já jsem tehdy při přistání předvedl svému kapitánovi Jardovi zvláště vydařený kousek. Jarda rutinně připlul až těsně ke kamennému nábřeží a já s výrazem znuděnosti z tak obligátně vydařeného přistání vystoupil s lany na břeh. Tedy správněji: chtěl jsem vystoupit. Místo toho jsem šlápl na ohlazený žulový kvádr, noha mi sklouzla a já zmizel v mezeře mezi bokem ještě se pohybující lodě a nábřežím. Obvykle hudrám na pláště pneumatik, jimiž jsou nábřeží přizdobena, tentokrát jsem ovšem držel jazyk za zuby. Jednak proto, abych si ho nepřekousl, ale hlavně proto, že mne zachránily od potupné koupele. Jarda se vyděsil natolik, že ve slabé chvíli byl ochoten svěřit mi kormidlo své krásné lodě a s lany nadále vystupovat na břeh jako první. Měli jsme před sebou pětitýdenní plavbu s mnoha všelijakými přistávacími manévry, a tak se mu ani moc nedivím. Svižně jsem ale vyskočil na břeh a myslím si, že si toho extempore nikdo ani nevšiml.

Při přistávání obvykle nabádám posádku, aby se vyvarovala podobných představení, uváděje nejrůznější hrůzostrašné příklady. Tentokrát jsem je tím musel ve světle předchozích zkušeností ale zvláště otravovat. Protože však nejsou takoví dřeváci jako já, přistáli jsme hladce. Střídavě lilo jako z konve, střídavě svítilo slunce jako o závod. Petr s Dášou šli vyhledat nějakou prodejnu pro jachtaře, já se ponořil pod motor a jal se vymontovávat poškozený silentblok. Utržený nebyl, ale byl unavený tak, že připomínal spíš sulc, než pevnou oporu dvousetkilogramového motoru. Silentblok jsme sehnali a hned jsem byl o 550 NOK lehčí. Zpočátku „pravé bergenské počasí“ se večer umoudřilo, přestalo pršet a my se potulovali uličkami města až do tmy.

Druhý den jsme ráno namontovali silentblok, zkontrolovali takeláž, zaplatili 100 NOK za pobyt a odpoledne odpluli na jih. Proplétali jsme se úžinami a po epizodě s hledáním údajné maríny u ostrova Lerøy jsme po osmnácti mílích plavby na motor přistáli u mola opuštěného vojenského objektu na ostrově Lerøy – Burøy. Je to zajímavé místo. Nikde ani živáčka, zato je zde řada zcela zpustlých pevnůstek. Přesto v jejich spojovacích chodbách svítily modré zářivky, snad aby si podobní návštěvníci jako my nezlámali nohy. Našli jsme zde ale také na skalnatých vyvýšeninách dvě otočné věže se zakonzervovanými kanóny zřejmě schopnými střelby. Zajímalo by mne, jestli nás pozorovaly nějaké skryté kamery, když jsme si odnášeli pohozenou nerezovou vojenskou misku.

Následující den byl ve znamení protivětru, a tedy střídavých pokusů o jachting, které obvykle končily startem motoru. Propluli jsme dlouhým Langenuenem s úbočími porostlými šťavnatými lesy a po 47Nm plavby zůstali na noc u mola v Leirviku. Bylo tady dost plno, takže jsme museli chtě nechtě do úzkého přístavu. Když jsem uvnitř obracel loď, měli jsme na délku rezervu tak deset centimetrů. Ale vyšlo to. Leirvik leží na úbočí několika sbíhajících se údolí, lesy zasahují až do města, kde je velice pěkný skanzen. A taky je zde plno divoce rostoucího a právě uzrálého rybízu.

Museli jsme bohužel spěchat, posádka, jíž jsme měli ve Stavangeru předat loď, už byla na cestě z Čech, a tak jsme ráno vypluli velmi časně. Okolo desáté jsme už byli na otevřeném moři u mysu Ryvarden, po poledni propluli Haugesundem, odpoledne se protáhli Boknasundetem, později Mastrafjordem, k večeru nechali vpravo Stavanger a v deset večer zakotvili ve velice pěkné a dobře chráněné zátoce ostrova Ådnøy. Ten den proběhlo pod kýlem Joy třiašedesát mil. Lysefjord se známým Prekestolenem byl na dosah.

Hned ráno jsme vyrazili, u ústí fjordu vyložili Dášu toužící po výstupu na Prekestolen a pokračovali ve dvou do nitra fjordu. Začalo lít jako z konve a promoklá Dáša s námi závodila po břehu. Zvítězila. Pak se nám ztratila, déšť ustal, vysvitlo slunce, po vrcholech okolních hor se válely mraky a z roklin se řítily stříbrné vodopády. Byli jsme pod Prekestolenem a pózovali tam turistům, kteří na nás z té výšky koukali. Zazvonil mobil a Dáša: „Vidím vás…a je mi zima“. Otočili jsme to a mazali zpět.

Nebylo to tak jednoduché, zvedl se vítr a nechtěl nás pustit ven. Konečně jsme nabrali naši sportovkyni na palubu a zamířili opět do známé a osvědčené zátoky u ostrova Ådnøy. Než jsme se tam ale upelešili na noc, ozvali se ze Stavangeru naši kamarádi, kterým jsme měli následující den předat Joy. Zvedli jsme kotvu a vzdor silnému protivětru a vlnám zamířili k nim. Sešli jsme se u vjezdu do maríny pro motoráky a to byl konec naší plavby. Nás tři čekala dlouhá cesta k autu do dánského Løgstøru a pak domů, do Čech.

Za čtrnáct dní jsem byl s novou posádkou, Jirkou, Věrou, Maruškou a Marcelou na cestě do Norska. Auto jsme odstavili na parkovišti v Hirtshalsu a nalodili se na trajekt do Kristiansandu. Loď jsme v pořádku převzali v Lillesandu, malém, ale hezkém městečku ležícím na východ od Kristiansandu. Mezi těmito dvěma městy leží asi nejhezčí úsek pobřežní plavby v jižním Norsku, úzká a klikatá vodní cesta zvaná Blindleia. Znám toto pobřeží důvěrně a je natolik krásné, že stojí za samostatný popis. A tak, budu-li někdy znovu pozván na stránky Severských listů, pokusím se zprostředkovat čtenářům tuto krásnou část pobřeží z pohledu jachtaře – tuláka.

Další den, ve středu 12. srpna, jsme se zastavili pro potraviny a vodu v Kristiansandu a chvíli po poledni jsme vypluli v sílícím jihozápadním větru do Skagerraku. Během odpoledne vítr ještě zesílil, postupně se začal příznivě stáčet na severozápad a naše rychlost i se zmenšenými plachtami narůstala. Pluli jsme přímo na jih s cílem dostat se v Thyborøn do Limfjordu. Po dosti divoké, ale velmi pěkné noční plavbě ve větru NW6-7Bf jsme v šest hodin ráno surfovali na vysokých vlnách do úžiny, která nás přijala s otevřenou náručí, a za pár minut jsme stáli v místě, odkud jsem v červnu vyplouval na Severní moře. Měli jsme za sebou 90Nm pěkného jachtingu a před sebou plavbu Limfjordem, tentokrát po větru, a tedy s plachtami. Velký okruh, který Joy proplula se právě uzavřel.

V Thyborøn jsme si odpočinuli a do Limfjordu vpluli až následující den před polednem. V Jegindø Havn, malé vesničce, kde jsme zůstali na noc, se cesta rozdvojuje. My jsme se tentokrát vydali velkým obloukem severními úžinami, kde jsem ještě nikdy nebyl. Krajina je zde, ostatně jako v celém Dánsku, jen mírně zvlněná a na první pohled nezajímavá. Avšak má své kouzlo osamělých statků děděných po staletí z generace na generaci, cest vroubených trnkami, remízků na návrších, polí s fazolemi i malých vesnic s kostelíky s obílenou prostou věží korunovanou střechou jako stan. V podvečeru jsme se za stále silnějšího a silnějšího západního větru prohnali velmi úzkým, avšak dobře vyznačeným průlivem, jímž tato severní cesta končí. Octli jsme se na silně zvlněné ploše, která se dramaticky zužuje u Løgstøru, jak si už pozorný čtenář předchozích částí vyprávění možná všiml. Ve vybagrované úzké plavební dráze obklopené mělčinami stála napříč velká rybářská loď a vypadalo to, že ji prošpikujeme našim čelenem. Ale včas nás zahlédli a zbaběle prchli. Za půl hodiny jsme byli pěkně v závětří Kanálu Frederika VII v Løgstøru. V tomto azylu jsme zůstali následující dva dny a další den jsme zdolali celý Limfjord až do malého Mou, o němž už byla řeč. Tentokrát nám zbyl čas i na procházku do obce a okolí.

Konec plavby se blížil a naše vyprávění se už také nachyluje. Po zastávce na noc v Grenaa jsme v dosti ostrém protivětru dopluli do Ballenu na ostrově Samsø. Téměř celý den jsme pluli s plachtami a byl to velmi pěkný jachting, navíc za pěkného počasí. Posádka už byla dík předchozím plavbám zkušená, nebyl tedy problém s přistáním i za silnějšího větru. V noci přišla pěkná bouřka s blesky a hromy a další den jsme jeli pod podmračenou oblohou Velkým Beltem. Podjeli jsme obrovský silniční most u Korsøru a na noc jsme přistáli v malém, ale pěkném přístavu malé obce Agersø na stejnojmenném ostrově. Ráno po doplnění potravin v malé samoobsluze jsme opustili přístav; počasí se opět vybralo, vítr byl příznivý a Joy skoro celý den plula pod plachtami až do úžiny vedoucí k Nykøbingu. Ta začíná mostem, který nám otevřeli, jakmile jsme se přiblížili, a následovala plavba zajímavou krajinou až do Nykøbingu. Zde je velká a téměř prázdná marína, kde jsme zůstali na noc a prohlédli si rušné město s pěkným historickým centrem. Ráno jsme po „prohýřené“ noci zmeškali odplutí s ostatními loděmi k mostu, ale otevřeli nám ho opět bez říkání a ještě nám – tedy asi jen jisté části naší posádky – zamávali.

Za mostem je potřeba plout pěkně v dráze a i ta je velmi mělká. Byl poslední den plavby a to je dle pravidla o potutelnosti věcí neživých obvykle čas nějakých zádrhelů. Tato tradice se se zarputilou pravidelností opakuje. Když už jsme byli skoro venku z problematického průlivu, spletl jsem si polohu mělčiny od mělčinové bóje potutelně se přimykající k blízké dráhové bóji. V zápětí jsme drncali po dně a zůstali stát. Ponor Joy je dva metry, tady bylo podle echolotu sto devadesát centimetrů hloubky, a vrtěli jsme se na velké kamenné plotně. „Všechny ženy (a jeden muž) na palubu“, začaly pršet povely: „všichni na levobok“ – „všichni na pravobok“ – „všichni na levobok“ atd. atd., Joy se kymácí stále víc a víc, při každém kývnutí se ponor na chvíli trochu zmenší, motor pracuje na plné obrátky, kormidlo jednou vlevo, podruhé vpravo a zase naopak, ve vodě divoce víří kusy trávy, loď se pomalu otáčí zpět ke hlubší vodě, hrk – hrk a už se hnula, vítězství je naše, jedeme. Za pěkného počasí jsme minuli dánský Gedser a po dvou hodinách se objevila věž elektrárny v Rostocku. V závěru se zvedl vítr, a tak jsme se ještě na poslední chvíli pěkně svezli. Mezi vjezdovými majáky Warnemünde nastala pěkná tlačenice lodí, vítr se otočil proti nám a měli jsme co dělat, abychom sbalili obráceně nafouknutou genuu. Pak už jsme pluli mnohokrát projetou cestou a chvíli po šesté odpoledne jsme šťastně přistáli v mém zimním přístavu Bramow. Na parkovišti v přístavu na nás trpělivě čekalo auto, které nám tam s Hirtshalsu přivezla předchozí posádka.

Plavba šťastně skončila po dvou tisících čtyřech stech pětačtyřiceti námořních mílích, lodní deník se zaklapl, zbyly vzpomínky a šrámy na bocích Joy. Naše vyprávění se rovněž uzavírá a já jen doufám, že jsem čtenáře nenudil občasnými exkursemi do jachtařské terminologie. Ostatně, dalo by se toho napsat ještě víc. Třeba: jak to, že plachetnice pluje proti větru…

Možná jindy.

kompletní fotogalerie (zde naleznete závěrečné mapy)

text a foto Jaroslav Ročák, Ondřejovský mlýn, únor 2010

<<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  >>