S Joy kolem Skotska – a ještě kousek na Sever / 3. část

<<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  >>

předchozí díl…     kompletní fotogalerie

mapa celé cesty na Sever

přes moře – z Dánska do Skotska

3. část – Z Dánska do Skotska (2009)

Po několika letech jachtařských toulek po Baltu, Kattegatu, Skagerraku a vodách překrásného norského pobřeží až po Lofoty jsem se rozhodl uskutečnit plavbu poněkud delší a hlavně pestřejší. Hlavním cílem bylo navštívit Skotsko, Hebridy, Orkneje a Shetlandy. V předchozím dílu vyprávění Joy proplula Limfjordem a na její palubě přibyl další muž. V tomto dílu vyprávění překonáme ve dvou Severní moře.

Dosavadní plavba, o níž byla řeč v předchozím vyprávění, nebyla po jachtařské stránce nijak náročná, po večeři jsme si jako spořádaní lidé vyčistili zuby, umyli se a ulehli do svých kójí, jak se říká lůžkům v lodích. S tím byl teď konec. Před námi bylo čtyři sta námořních mil, tedy zhruba sedm set čtyřicet kilometrů otevřeného moře, kde se nedá dělat nic jiného než plout a plout, až se objeví kýžené pobřeží. Počasí v Severním moři bývá dosti vrtošivé a vítr, hlavní zdroj síly, která plachetnici postrkuje vpřed, zde vane převážně od severozápadu, tedy v tomto případě proti nám.

V Thyborøn jsem se podíval na dlouhodobou předpověď, ale moc moudrý jsem z ní nebyl. Milana a mne čekalo nemastné neslané počasí, jisté ale bylo, že přinejmenším v prvních dnech nám bude, v souladu s místní tradicí, foukat do nosu. A to jsem taky viděl na monitoru mého Navtexu, přijímače nejrůznějších námořních zpráv a užitečného pomocníka. Tento na obsluhu i spotřebu proudu nenáročný přístroj mi k mojí plné spokojenosti slouží už řadu let a je to první zařízení, které uvedu do chodu, když zjara přijdu na palubu. Dozvíte se tam, co se děje v oblasti, kterou proplouváte, od předpovědi počasí na příštích dvacet čtyři hodin přes všelijaké práce na plavebních trasách až po ztracené námořníky, ba celé lodě. Jednotlivé pobřežní státy zajišťují tuto pro námořníky užitečnou službu prostřednictvím vysílačů, rozmístěných vhodně podél pobřeží. Pak už stačí mít anténu, kabel a přijímač. V dolní části podlouhlého monitoru běží chvíli co chvíli anglicky psaný text a mizí kdesi vpravo v nenávratnu. Zprávy jsou dle charakteru rozděleny do několika skupin a lze si vybrat, které mají být uloženy do paměti přístroje a na monitoru zobrazeny. Zprávy o vážných nebezpečích, nehodách a podobných událostech ohrožujících plavbu se nezávisle na naší vůli uloží vždy, z ostatních si lze vybrat. Třeba předpovědi počasí. V paměti je tolik místa, že lze nalistovat zprávy i několik dnů staré. Jen jednu věc musí člověk zvládnout sám. Naučit se různé zkratky vyskytující se v textu a vědět, jak se jmenují různé části pobřeží. Někdy jsou to dost kuriózní názvy pocházející z dávných časů jako například Viking Bank.

Vypluli jsme. Moře dýchalo táhlými vlnami, které pronikaly až do průlivu a na mělčině se s hukotem zvedaly. Občas zakoply samy o sebe a s rámusem se zalomily. Nízké břehy se zvolna propadaly do vod, vlny nás už tak nezlobily a zřejmě se smířily s naším rozhodnutím vyplout. Nepochybně jsme tomu napomohli povinnou úlitbou vládci moří Neptunovi, i nás ten mok příjemně hřál v žaludku. Protivítr nám nedovoloval plout přímo v kurzu k našemu vzdálenému cíli, mysu Rattray Head, kde jsme měli spatřit poprvé skotské pobřeží, ale tlačil nás více na jih. Dnes, když píši tyto řádky, mám před sebou mapu centrální části Severního moře a znovu se mi vybavují první hodiny plavby. Pluli jsme pod plnými plachtami vstříc noci, slunce zapadlo v půl jedenácté, moře potemnělo, rozsvítili jsme poziční světla a zmenšili hlavní plachtu. To je dobrý zvyk, který ušetří posádce mnohá překvapení. Byli jsme sami, jen za zádí bylo ještě možno tušit záři měst na pobřeží. Život na palubě se rozdělil na úseky po dvou hodinách.

Půlnoc nás zastihla na jižním cípu Jutland Bank. Jsou to rozsáhlé mělčiny ležící zhruba třicet pět mil na západ jako poslední pozdrav dánského pobřeží. Dno se začalo propadat do hloubky, vítr se znenáhla kamsi vytratil, avšak vlny bohužel zůstaly. Genua a bezanová plachta šly na odpočinek a v podpalubí začal brumlat motor. Pomalu jsme se vlnami prokousávali vpřed v opraveném kurzu a pomáhali si trochu hlavní plachtou. Teď jsme mohli plout více na sever. Topení v kajutě příjemně hřálo a člověk se rád na dvě hodiny zachumlal do teplého spacího pytle.

Slunce si přivstalo už ve čtyři patnáct a zastihlo nás opět pod plnými plachtami. Motali jsme se přímo před rozevřeným chřtánem Skagerraku a vítr si z nás dělal legraci. Chvíli po deváté hodině nás to přestalo bavit, sbalili jsme tu bílou parádu a nastartovali motor. Čára na mapě se opět zalomila a my se sunuli po dánsko-norské hranici na Fisher Bank. A skutečně. Za posledních dvacet čtyři hodin jsme neviděli rybáře a tady jich bylo hned několik. A k tomu ještě pěkná mlha. Byl to zajímavý úkaz. Joy plula pod jasně zářícím sluncem, a kolem nás byla v uzavřeném kruhu stěna mlhy, ukončená pod blankytným nebem duchnami bílých mraků. A z té stěny se jako přízraky vynořovaly rybářské lodě, zvědavě si nás prohlédly a zase se tiše v mlze rozplynuly. Stěna se pomalu blížila, spustili jsme radar a odvážně se vrhli do toho mléka. Bylo vidět pár metrů od lodi a paprsek radaru šátral po okolí. Tady se všichni raději drželi dál, náš okovaný a bytelný čelen by jim poškrábal barvu. Před polednem jsme z toho byli venku.

Nepříliš silný vítr od západu nás škádlil celý den, čára na mapě je několikrát zalomená, jak jsme museli vyhovět jeho rozmarům. K toužebně očekávanému Rattray Head jsme museli přetnout deset poledníků a v půlnoci jsme měli za sebou jen tři. Na metr širokou mapu byl tristní pohled, pořád jsme byli jaksi u dánského pobřeží. Jako dva berani jsme se po dvou hodinách střídali u kormidla, bylo to nekonečné, ale nakonec jsme byli odměněni. V noci, v pořadí druhé na moři, se vítr začal stáčet k severu a začal vanout pravidelně, i když nijak silně. Nám to ale stačilo, čára na mapě se napřímila a směřovala přímo k našemu cíli. Záznamy o poloze lodi, pravidelně po dvou hodinách zakreslované, se začaly od sebe vzdalovat a pod přídí to radostně chrochtalo. V záři pozičních světel jsme viděli kolem lodi hřbety celého hejna delfínů, vlevo červené, vpravo zelené. Jejich hladká těla rejdila pod lodí a zjevně se dobře bavili.

Opět malá odbočka na vysvětlenou, proč jedni delfíni byli zelení, druzí červení. Poziční světla jsou povinná pro všechna plavidla, která mohou plout za snížené viditelnosti, od nejmenších člunů po mateřské letadlové lodě. Na levoboku se umísťuje červené, tam máme totiž srdce, na pravoboku zelené a konečně na zádi bílé. Pomocí důmyslně nastavených clon svítí jednotlivá světla tak, že vidíte téměř vždy jen jedno z nich, pouze při přechodu z jednoho sektoru do druhého jsou vidět obě. Takže když dlouho vidíte na moři červené světlo a blízko něho vlevo zelené, je čas napsat závěť anebo lépe někam šikovně zmizet. Z uvedeného příkladu je vidět, jak jsou včas rozsvícená světla důležitá. Kromě toho lze za černočerné noci zjistit nejen to, kam druhá loď směřuje, ale též o jakou loď se jedná. Uvedenou kombinaci tří světel používají pouze královny moří, plachetnice plující pod plachtami. Ostatní chamraď vyskytující se na hladině musí používat ještě další světla umístěná většinou na stožárech, a to v nejrůznějších kombinacích barev a sektorů viditelnosti. Vzniká tak dosti komplikovaný systém, který je postrachem při zkouškách adeptů na kapitánský patent.

Následujícího dne, tedy 24. června, se vítr otočil na sever a později odpoledne na severovýchod. Naše rychlost se tím ještě zvýšila a na obzoru začala z vody vystupovat neskutečná monstra těžních plošin. Octli jsme se v pásmu těžařských polí, ležících na východ od Greenwichského poledníku, a museli mezi těmi obludami kličkovat. Na noc jsme ubrali plachet a tím i na rychlosti. Vítr se stočil zcela na východ, pak dokonce na jih a kolem půlnoci dočista zhasl. Opět došlo na motor. Stovky světel na plošinách se sunuly kolem nás a bylo těžko rozpoznat, jak jsou vlastně daleko. Obloha byla ozářena dlouhými snopy plamenů, v pravidelných intervalech zažíhaných na komínech plošin. Bylo to docela strašidelné, připomínalo mi to „Petrušku“, jak Litvínovští nazývají svoji Petrochemii, a nebýt spolehlivých údajů GPS a radaru, měl bych z této ďáblovy dílny docela strach.

Ráno to bylo za námi a zbývala poslední olejářská plošina Kittiwake, osaměle stojící v moři. Pluli jsme na motor a nastavili autopilot tak, abychom ji minuli ve vzdálenosti zhruba pěti mil. Tady si s námi pro změnu zalaškoval proud a věž jsme minuli ve vzdálenosti sotva půl míle. Skotsko nám tak poslalo první výstrahu: Přestaňte číst knihy z lodní knihovny a vytáhněte Reeda, už je nejvyšší čas.

Reedův námořní almanach je pro tyto vody naprostá nezbytnost a je každoročně vydáván v Británii už od třicátých let. Půl druhého kilogramu těžká kniha obsahuje vše potřebné pro plavbu v přílivových vodách nejen britských, ale celého evropského pobřeží od Skagerraku po Gibraltar. Najdete zde údaje o průběhu přílivu a odlivu ve vybraných přístavech od prvého do posledního dne v roce a tabulky potřebné pro výpočet přílivu v ostatních místech, kam vplouvají lodě. S přílivem úzce souvisejí proudy, které v úžinách často dosahují takových rychlostí, že je menší lodě nejsou schopny překonat. Navíc se směr proudu v závislosti na čase během dne až dvakrát otočí o 180°. Ve skupinách malých map vybraných úžin je velmi důmyslně po hodinách vyznačen průběh proudění v závislosti na průběhu přílivu a odlivu. Je zde řada plánků přístavů a bezpočet důležitých informací potřebných pro řádnou navigaci. Je to zkrátka jachtařská bible, do níž je možno nahlédnout nejen pro strohé informace potřebné k plavbě, ale též pro poučení, nebo pro opětné oživení znalostí nutných pro bezpečné vedení lodě.

Odpoledne východní vítr zesílil a poprvé jsme pluli „na motýla“, tedy s dvěma předními plachtami, jednou vlevo a druhou vpravo, a s větrem přímo zezadu. Hlavní i bezanovou plachtu jsme nechali sbalené. Při silnějším zadním větru je to bezpečnější plavba než s vytaženou hlavní plachtou. Při vychýlení lodě z kurzu způsobeném buď nepozorností kormidelníka nebo náhlou změnou směru větru se občas stane, že hlavní plachta přeletí bleskurychle na druhou stranu. V jachtařské hantýrce se tomu říká „halza“, a pak běda tomu, kdo je v cestě několikametrovému ráhnu. Takto skončilo svůj život již mnoho lidí, často zkušených jachtařů, mezi nimi i světově proslulý Francouz Éric Tabarly.

Další, tentokrát už poslední noc na širém moři, proběhla bez zvláštních událostí, vítr nás poháněl vytrvale vpřed, přehoupli jsme se na západní polokouli a ráno byl před námi Rattray Head. Moc pěkně nám to ale nevyšlo. Dosti silný proud, který se kolem mysu stáčel na jih, nás urputně tlačil k pobřeží a vítr na pár hodin dočista vysadil. Než jsme objeli mys, bylo jedenáct hodin a my před sebou měli ještě pětašedesát mil plavby do Inverness. Už jsem začal přemýšlet, v kterém z malých přístavů přenocujeme, ale po poledni se na nás usmálo štěstí. Od východu začalo znovu foukat a odpoledne už vanul silný vítr. Řítili jsme se pod čistou oblohou podél pobřeží, které zde ubíhá po rovnoběžce a k večeru jsme už viděli pobřeží i na severozápadě. Vplouvali jsme do obrovské nálevky Moray Firth, v jejímž hrdle leží Inverness a kam se též vlévá řeka Ness. Začal jsem počítat, v kolik hodin budeme na konci zátoky, v níž je dost mělčin. Vycházelo to na půlnoc a z údajů o přílivech jsem zjistil, že nás čekají pěkné věci. Trefíme se do odlivu, voda se bude valit ze zátoky a vítr bude foukat proti ní. To je dost nepříjemná záležitost, oba živly nebudou v souladu a uprostřed jejich pranice se octne naše Joy. Ale nedalo se už nic dělat, poslední možný přístav jsme měli za zády a o ústupu jsme neuvažovali. Naštěstí v závěru plavby vítr polevil, a tak jsme měli starosti jen s mělčinami, kterých s odlivem přibývalo, a chvílemi jsme měli pod kýlem pouze desítky centimetrů. Byla půlnoc, zatáhlo se a tma jako v pytli. Byli jsme odkázáni jen na údaje GPS, radar a svítící bóje, ale šťastně jsme kolem druhé hodiny propluli pod mostem a vzápětí byli v ústí řeky Ness. Po levé straně jsme zahlédli za kamenným nábřežím stěžně plachetnic, obezřetně jsme pluli proti proudu, až se před námi rozevřel vjezd do jachetního přístavu. Za pár minut jsme byli pevně přivázáni k plovoucímu molu. Svítalo.

další díl…     kompletní fotogalerie

text a foto Jaroslav Ročák, Ondřejovský mlýn, únor 2010

<<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  >>