Káva s tulením tukem

Káva je v Grónsku poměrně rozšířená.
foto archiv

flambovaní  „grónská káva“ je oblíbená
mezi turisty, foto archiv

Káva je tu i náhradou za alkohol

Obliba nápoje se do Grónska přenesla z Dánska

Když mají Berthelsenovi v létě návštěvu, uvaří Sika teplé borůvky s vanilkovým krémem, vytáhne z lednice sušené tresky a domácí tresčí játra a nakonec přinese na stůl kávovou konvici a sušenky. Kávu vaří i tehdy, když se její manžel Piitaaraq vrátí z lovu tuleňů. Tak, jako v celém Grónsku, i v jejich osadě zvané Sarfannguit, která má pouhých 157 obyvatel a leží na ostrově 30 kilometrů od nejbližšího městečka, kávu pijí hodně slazenou; pět, šest lžic cukru do hrnku není nic výjimečného. A tím zvláštnosti spojené s pitím oblíbeného kofeinového nápoje v „zelené zemi“ nekončí.

Překvapit může už samotná rozšířenost kávy v Grónsku – obvykle je přitom tento nápoj spojován spíše se zeměmi, jako je Itálie. A málokdo by také čekal, jak dlouhou má pití kávy mezi místními obyvateli tradici. Tento zvyk se do Grónska dostal z Dánska, jehož je ostrov nadále součástí, ačkoli má nyní širokou autonomii. Právě Dánsko je v současnosti v pití kávy na třetím místě na světě, hned za Finskem a Švédskem; průměrný Dán totiž vypije podle statistik čtyři hrnky kávy za den, zatímco třeba výše zmiňovaní Italové jen hrnek a půl.

Zákazy a jejich rušení

V roce 1783 se „hřích“ pití kávy v Dánsku natolik rozšířil, že vláda dospěla k názoru, že by tak velká spotřeba mohla ohrozit finanční rovnováhu země. Bylo proto přijato nařízení, které pití kávy na venkově zakazovalo. Obavy nevzbuzoval jen dovoz kávy, ale hlavně množství mléka, jež se s kávou pilo zhruba v poměru jedna ku jedné. V roce 1799 byl ale zákaz zrušen.

Podobné sankce byly uplatňovány v 19. století i v Grónsku. Osadám, které kupříkladu nedosahovaly požadovaných pracovních výsledků, byl dovoz kávy zapovězen. Káva zde přitom nebyla jen pochutinou pro chvíle oddychu. Kromě množství cukru bylo v Grónsku dříve obvyklé přidávat do kávy také sirup, aby byl nápoj hodně výživný a podobně jako pivo mohl být případnou náhradou za nedostávající se jídlo.

Někde se pila káva přes cukrkandl, což prý mělo praktické výhody – ušetřilo se za lžičky a další části čajového servisu, poněvadž cukrkandl se jen cucal. Jinde byl naopak podšálek oblíbený, Lidé si do něj odlévali kávu z hrnečku a pak ji teprve upíjeli. Zcela grónskou specialitou bylo pak pití kávy s kousky tuleního tuku místo smetany.

Flambovaná pro turisty

Dnes už ale takovým praktikám většinou odzvonilo. Ve druhém největším grónském městě Sisimiutu jsou například kavárny, které servírují vše od caffé latte přes kapučíno až po speciální „grónskou kávu“, do níž se přidává whisky, kahlúa a likér Grand Marnier a celý nápoj i se šlehačkovou čepičkou se pak podává flambovaný. To zvlášť hezky vyniká za temných zimních dní. Zatímco ale káva v obyčejné hospodě vyjde zákazníka v přepočtu na 24 korun, tato lahůdka se prodává za téměř 500 korun, a zůstává tak především atrakcí pro turisty. Stejně tak je kaffemik v grónské rodině v nabídce téměř každé cestovní kanceláře.

Na rozdíl od dob minulých je každopádně pití kávy dnes v Grónsku považováno za bohulibou tradici, především kvůli problému závislosti velké části obyvatelstva na alkoholu. Lze tak dát za pravdu známému dánskému dramatikovi Ludvigu Holbergovi, který si již na počátku 18. století liboval, že „nyní můžeme konečně pouštět manželky a dcery odpoledne na návštěvy, a nemusíme se přitom bát, že by se nám nevrátily střízlivé“.

čtk, lk, LN, 2. října 2007