Výročí nezávislosti Finska (1917–2007)

Urho Kaleva Kekkonen (1900–1986)

Juho Kusti Paasikivi
finský prezident 1946–56

Carl Gustaf Mannerheim (1867–1951)
foto archiv

Finsko… Suomi… Země tisíců jezer prožívá letos jubilejní rok. 6. prosince 2007 uplyne 90 let od vzniku nezávislého státu, Finské republiky.

Osudy našich zemí v nedávné minulosti byly dosti podobné. S tím rozdílem, že zatímco nám vládli Habsburkové čtyři století, po porobení finských kmenů Švédy kolem roku 1154 žilo Finsko pod švédskou nadvládou 700 let, až do roku 1809, kdy po prohraném válečném tažení Švédsko postoupilo finská území carskému Rusku. Vzniklo autonomní Finské velkoknížectví. V zemi byly vytvořeny vlastní správní orgány, z nichž nejdůležitější byl Zemský sněm. V roce 1812 se místo Turku staly hlavním městem Helsinky. Carský nevolnický systém naštěstí nedosáhl až do Finska, které postupně začalo hledat vlastní identitu. K posílení národního povědomí zásluhou básníka Eliase Lönnrota v roce 1849 do značné míry přispělo vydání Kalevaly, eposu sestaveného ze zachovalých karelských run – zpěvů a básní. V druhé polovině 19. století se v dosud výlučně agrární zemi začínaly objevovat náznaky průmyslu. Z iniciativy Zemského sněmu se v roce 1906 podařilo dosáhnout přijetí unikátního zákona, jímž finské ženy jako první v Evropě a druhé na světě získaly volební právo.

Týž Zemský sněm dne 6. prosince 1917 vydal prohlášení nezávislosti. Rada lidových komisařů pod vedeném Lenina prohlášení přijala a rozhodla uznat suverenitu Finska. V měsících lednu – květnu 1918 došlo sice mezi „rudými“ a „bílými“ oddíly ruských revolučních a finských vládních jednotek téměř k občanské válce, pod vedením Carla Gustava Mannerheima se však „bílým“ podařilo krvavé střety ukončit. Parlament mladého státu zvažoval formu státního zřízení země a v roce 1919 se sjednotil na ustavení Finské republiky.

Poprvé v dějinách se jako nezávislý stát se Finsko pustilo do budování země, zakládání a zdokonalování svého hospodářského potenciálu. V třicátých letech minulého století pod vlivem nastupujícího německého fašizmu došlo však k vývoji, který se osudově dotkl i finského státu. Po uzavření známé smlouvy s hitlerovským Německem Sovětský Svaz, se kterým Finsko v roce 1932 uzavřelo smlouvu o neútočení, vystoupil najednou s územními požadavky na východní hranici země. Když Finsko požadavky odmítlo, v listopadu 1939 následoval útok. Zdálo se téměř neuvěřitelné, že malé Finsko v tzv. „zimní válce“ dokázalo vzdorovat sovětské přesile až do března 1940. Finskou armádu vedl C. G. Mannerheim. Nedalo se však vyhnout podepsání příměří za velmi tvrdých podmínek, mj. odstoupení Karélie a ostrovů ve Finském zálivu. Když potom Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz, rozezlení Finové vstoupili do války na straně Německa s úmyslem získat zpět území, o které přišli oním březnovým příměřím. Nicméně po zdrcující porážce německých vojsk v roce 1943 u Stalingradu se finské vedení rozhodlo ustoupit od spojenectví s Německem. Na scénu vstoupil opět maršál Mannerheim, který vystřídal prezidenta Risto Rytiho. Přerušil styky s Německem a v září 1944 podepsal příměří se Sovětským svazem.

Podmínky byly opět přísné: Karélie a oblast Petsama připadly Sovětskému svazu a Finsko se zavázalo zaplatit 300 milionů dolarů reparací. Proti německým jednotkám, operujícím na severu země musela finská armáda bojovat od podzimu 1944 do jara 1945. Před svým definitivním stažením do Norska neopomněli Němci vypálit všechna obydlí v Laponsku včetně města Rovaniemi.

Konečně nastal mír a Finsko mohlo začít psát nové, šťastnější stránky svých dějin. Nastala příležitost pro využití zvláštního rysu finské povahy: říká se mu „sisu“ – houževnaté, energické nasazení, něco jako český fortel. Maršál Mannerheim působil až do roku 1946 jako prezident republiky. Hluboko se zapsal do povědomí finského národa, není divu, že v rámci akce finské televize v roce 2007 byl zvolen největším Finem všech dob.

Po něm se prezidentského úřadu ujal Juha Passikivi, který se úspěšně zhostil nelehkého úkolu položit základy poválečné stabilizace země a začal budovat v minulosti chybějící důvěru v dobré sousedské vztahy se Sovětským svazem.

V těchto intencích pokračoval po dlouhé období let 1956–1981 prezident Urho Kekkonen. Kromě toho jeho snahou bylo zdůraznění finské neutrality. Musel postupovat nesmírně citlivě, aby nenarušil velmi zdůrazňované dobré vztahy s východním sousedem, ale současně postupně a trpělivě budoval v povědomí světa obraz neutrálního Finska. K jeho úspěchům lze připsat i nemalý hospodářský kredit, vytváření perspektivní a prosperující ekonomiky, která si v ničem nezadala s ostatními bohatými státy severní Evropy.

Po zániku bipolárního světa si Finsko vedlo rozvážně. Po roce 1990 se sice nedalo zabránit zastavení hospodářského růstu, ale již za několik let se podařilo dosáhnout oživení. Po občanském referendu v roce 1995 se Finsko stalo – současně se Švédskem a Rakouskem – členem Evropské unie, od 1. března 2002 nahradilo finskou marku euro.

Jaká je finská realita právě teď, v roce 90. výročí nezávislosti? V čele státu stojí žena, prezidentka Tarja Halonenová, zvolená v lednu 2006 na druhé šestileté funkční období. Ve dvaceti členném kabinetu premiéra Mattiho Vanhanena drží 11 křesel ženy – ano, milé dámy, 11 ministryň (např. vnitra, zdravotnictví, dopravy, školství, spravedlnosti, životního prostředí a další)! Finsko patří mezi nejúspěšnější země Evropské unie. Jeden ukazatel za všechny: v roce 2006 hodnota vývozu přesáhla dovoz o 8 miliard eur. Pracuje se na velkorysém energetickém programu. V prosinci 2003 finská vláda rozhodla o výstavbě 5. bloku jaderné elektrárny o výkonu 1 600 MW v lokalitě Olkiluoto. Sousedé Finska se do rozhodování o těchto otázkách nevměšují, blokáda hranic by v severských podmínkách byly nemyslitelná. Finsko jako první země na světě vyřešilo často diskutovaný problém jaderného odpadu: v Olkiluoto je již v hloubce 500 %m ve skalním masivu vybudováno úložiště vyhořelého jaderného paliva. Poněkud negativní jsou ukazatele míry inflace (8 %) a nezaměstnanosti (8,4 %).

Naše vztahy s Finskem jsou tradičně výborné. Finské výrobky, kultura, sport jsou součástí našeho života. Kdo by nevlastnil mobil značky Nokia, nepřipil si kvalitní finskou vodkou Finlandia, nezaznamenal zprávu o tom, že největší a nejmodernější loď světa, Freedom of seas, byla vyrobena ve finských loděnicích, kdo neviděl alespoň jeden z filmů režiséra Aki Kaurismäkiho nebo se neradoval z letošního úspěchu Kimi Räikkönena, pilota formule 1?

Žel nezbývá nám prostor pro zevrubnější zmínku o skvělé finské přírodě, která by si vyžadovala několik stránek. Je potěšitelné, že naštěstí se přísně dbá o to, aby průmyslový růst, zavádění nejmodernějších technologií ani ovzduší, lesy ani jezera nenarušily. A tak pokračuje symbióza pracovitých, úspěšných, přátelských lidí a jejich jedinečného prostředí.

Přáním přátel Severu a Finska zvlášť při této příležitosti je, aby kouzelný mlýnek štěstí Sampo z Kalevaly bezporuchově sloužil Finsku i nadále.

Klára Kmochová, 15. listopadu 2007