Finský Den nezávislosti (Itsenäisyyspäivä)

Na Tržišti stojí klasicistní obelisk zvaný carevnin sloup
s dvouhlavý orlicí na vrcholku (1833).
Byl vztyčen na památku návštěvy carevny Alexandry,
prvního ruského panovníka, který Finsko navštívil.
foto Michael Stanovský

Sochy a památníky různých obrozenců, spisovatelů, básníků
a politiků potkáte na každém kroku. Před parlamentem jsou
sochy významných prezidentů, kousek odtud před novou
budovou Muzea moderního umění kousek od stanice
jezdecký pomník maršála C. G. E. Mannerheima (na snímku).
Mannerheim je opravdu velmi důležitý a obdivován Fin;
před čtyřmi lety ho v televizní anketě zvolili za
nejvýznamnějšího Fina všech dob.
Po kariéře v carské armádě vedl Finsko do tří válek,
pokaždé proti Rusům. Dvakrát stál v čele republiky,
podruhé v letech 1944-46 jako prezident.
foto Michael Stanovský

Finové si ke dni nezávislosti razili poměrně dlouhou, strastiplnou a krvavou cestu.

Finsko se ve své historii střídavě ocitlo vícekrát pod vlivem Švédska, či Ruska. Na cestu nezávislosti nastoupilo v dobách I. světové války.

Po válce Finsko patřilo pod vliv Ruska a jeho osud nebyl pro země Trojdohody klíčovým; byl vnitřní záležitostí Ruska. Nicméně situace ve Finsku se začala měnit a odpor k Rusku začínal sílit. Tuto nervozitu, především studentů, podporovalo poraženo Německo. Právě německá podpora vyústila do vzájemné finsko-německé dohody, podle níž měli německé ozbrojené síly vyškolit finské vojáky.

Rusko si uvědomovalo rodící se autonomní myšlení Finů, z tohoto důvodu považovalo účast na manévrech za velezradu, kterou trestali smrtí. Sílu národního obrození dokazuje fakt, že i přes takovému zastrašování mnoho Finů výcvik podstoupilo. Později se z nich vytvořil prapor gardových myslivců, který se stal základem finské armády a přispěl k vítězství v následující občanské válce (1918). Po ruské revoluci, kdy ruský car Mikuláš II. musel abdikovat, zavládl v Rusku chaos, který bez váhání využili národně myslící síly Finska. Po ruském souhlasu prozatímní vlády vzniká ve Finsku nový senát, konstituuje se nová vláda s širokou podporou téměř všech politických stran.

V čele vlády stál sociální demokrat Oskari Toko. Opět je však finská společnost rozdělena v otázce, zda vytvoření takového velkoknížectví je dostačující, nebo je třeba žádat úplnou autonomii. Rusko z bezpečnostních důvodů samozřejmě takovou verzi odmítalo a rozpustile finský parlament. Národně cítění ve Finsku již bylo v takovém stádiu, že Finové se postavili na odpor a rozhodnutí Ruska neakceptovali. Ve Finsku zavládly nepokoje a stávky za jeho osamostatnění. Situace se zlepšila až po další ruské revoluci, tzv. Velké říjnové, kdy se moci v Rusku ujali bolševici. Mezitím se parlamentní většiny ujala finská pravice, která po říjnové revoluci odmítala ideu spolupráce s bolševiky a podobně jako před ní levice, snažila se i ona o samostatnost. Den D přišel 6. prosince 1917, kdy finská vláda vyhlásila nezávislost a finský parlament její rozhodnutí samozřejmě schválil. Na tuto chvíli to bylo však jednostranné prohlášení a ostatní státy odmítly přijmout Finsko jako samostatný stát, dokud tak neučiní mocné Rusko. Finští představitelé byli ochotni pro nezávislost udělat cokoliv, a tak koncem roku 1917 (30. prosince) odchází delegace do Petrohradu vyjednávat s ruskou bolševickou vládou. V té chvíli nikoho ani nenapadlo, že již koncem téhož roku uzná Rusko Finsko jako samostatný stát. Pomohla tomu Leninova myšlenka "o právu národů na sebeurčení" (zajímavé, že v případě jiných států, např. Estonska, tato myšlenka zůstala lichá, pozn. red). A jak jinak mohli dokázat, že to myslí vážně. Nesporně významný byl i fakt, že Lenin v revolučních dobách využíval finské města jako svůj úkryt. Opravdu v hodinu dvanáctou 31. prosince 1917 Rusko oficiálně uznalo samostatnost Finska, a tak se od 1. ledna 1918 mohla měnit mapa Evropy. Situace ve Finsku byla i nadále dramatická, jelikož se rozpoutala občanská válka červených (levice, podporovaly spojení s ruském) a bílých (pravice, podporovaly vybojovaný nezávislost) gard.

(Jednoduché to opravdu nebylo, Finové tomuto období říkají Občanská válka, Rusové první rusko-finská válka, každopádně tu byla spousta prosovětských rudých a opozice proti nim několika pronikla na území bývalého Ruska, kde zaznamenala malá vítězství; proto také Finsko získalo některá ruská území, o která po 2. sv. válce zase přišlo, pozn. red.)

V tomto období do bojů vstupuje v další historii Finska významný muž, a to Carl Gustav Emil Mannerheim, který na čele bílých gard s podporou Německa dovedl pravici k vítězství a červených vyhnal do Petrohradu. Nastolenou otázku: monarchie či republika vyřešila ústava kompromisu z roku 1919. Následně byla v Estonsku podepsána mírová dohoda s Ruskem (tzv. Mírová smlouva z Tartu), kdy byla potvrzena autonomie Finska i průběh jeho hranic. Finové však dodnes jako Itsenäisyyspäivä oslavují právě 6. prosinec. (Autor se zde již nezmiňuje, že Finsko, než ustavilo republiku, bylo celý rok královstvím, pozn. red.)

Jsou na tento den velmi hrdí a dodnes ho oslavují jaksepatří. Každoročně lze vidět 6. prosince po celém Finsku hořet svíčky v národních barvách, vztyčené zástavy. Národní oslavy začínají vztyčením "modrého kříže" na helsinském vrchu Tähtitorni, pokračují mší v helsinské katedrále a banketům s nejznámějšími osobnostmi společenského života. Výjimkou nejsou ani četné vojenské přehlídky.

Tolik ke Dni nezávislosti Suomi. Doufám, že se mi podařilo negovat zvěsti, že Finsko nemá historii. Má a opravdu bohatou.

Daniel Dudinský, 12. prosince 2006