Proč k nám přišla sauna a ne baňa

Slovanská (ruská) horkovzdušná lázeň (baňa)
v současném pojetí

Horkovzdušné lázně se vyvinuly
z těchto potních chatrčí

Horkovzdušná lázeň pozdního středověku

Finská horkovzdušná lázeň (sauna) ve finském
přírodním prostředí, foto archiv A. Mikoláška

Přesně řečeno, přišla k nám jako vzdálená dědička primitivních horkovzdušných lázní nomádů severních území Eurasie. Její původ lze nejspíše předpokládat v iránských hornatinách a oblastech za Uralem. Migračními vlnami praslovanských a ugrofinských kmenů se dostávala do rozlehlých oblastí dnešního Ruska a z Pobaltí či Karélie také do Finska.

Principiálně jsou horkovzdušné lázně týž stavebně technický produkt jako nomádské lázně, ovšem geniálně přeměněné do podoby do země zahloubeného anebo nadzemního prostoru dřevem obloženého a s topidlem z nakupených kamenů. Podle lokality výskytu se nazývají buď baňa či sauna.

Pokud bychom chtěli vypsat soutěž, který z těch typů horkovzdušných lázní k nám přišel dřív, tak to byla horkovzdušná lázeň, kterou si do našich zemí přinesli Slované. Ví se o ní již z cestopisu arabských obchodníků z poloviny 10. století našeho letopočtu. Neříkali jí ani baňa, ani sauna, ale lázňa, později potící světnička apod. Vzala za své v morových epidemiích. O ruskou lázeň baňu se však Evropa zajímala a modifikovala si ji pod vlivem římských lázní většinou jako veřejné parní lázně různých forem až do nedávné doby.

Z obrázku je patrno, že těmto lázním schází obložení stěn dřevem a že zůstává topidlo, již vybavené odvodem kouře do komína. Způsob použití takové lázně se tedy dost liší od postupu v sauně či v bani.

V moderní době k nám přišla po první světové válce baňa, kterou si po návratu z Ruska zřizovali legionáři či zajatci ve svých obcích. Šlo však jen o ojedinělé případy a obecně byly považovány za kuriozitu.

Známost o sauně se dostávala do ostatku Evropy a tedy i k nám nejdříve zásluhou úspěchů finských vytrvalců na olympiádách, kteří veřejně informovali o saunování jako součásti své sportovní přípravy a nakonec i regenerace po denní manuální práci, kterou vykonávali. Zásluhou docenta Vojty byla první kouřová sauna u nás postavena v roce 1938, ovšem válka znemožnila její další napodobování v českých zemích. Sauny ovšem u nás tehdy existovaly jako nezbytná součást vybavení kasáren německých okupačních útvarů, ale jen pro vojáky, ne pro české obecenstvo.

K rozšíření saun došlo u nás až po válce a zprvu opět přičiněním doc. Vojty, jehož zkušeností využili jeho žáci a zřídili sauny v Brně, na chatě Barborce v Jeseníkách, v lázních Karlova Studánka, ale i v Třeboni, v Praze Na Štvanici a v Podolí. Avšak právě sauna v Karlově Studánce vydatně přispěla k rozšiřování saun, protože ji navštěvovali lázeňští pacienti z důlních a hutních provozů na Ostravsku a prosadili si jejich zřizování, právě tak jako obyvatelé zpod Pradědu. Během totality bylo v provozu asi 3000 veřejných saun, minimálně rodinných a skoro všechny bylo stavěny svépomocí.

Teprve po převratu přišly na trh u nás i sauny z Finska přes Německo a Švédsko, ale i přímo ze země tisíců jezer a saun – Finska. Jejich moderní využití principu tradiční sauny a technické provedení saunových kabin a jejich otopu je dalším důvodem, proč u nás zdomácněla právě sauna. Není problém pořídit si saunu nejen do regeneračních center, ale i do rodinných obydlí. Vzhledem k stoupající oblibě saunování počet saun stoupá a dnes je jich u nás na tisíce a bude jistě zajímavé, až budoucí sčítání lidu poskytne jejich přesný počet. V sousedním Německu jich je početně dokonce více než ve Finsku.

Obliby sauny využívají některé komerční organizace k usnadnění prodeje svých výrobků, které neprávem označují názvem této horkovzdušné lázně (infra-sauna, sauna-belt apod.). Pravá saunová lázeň ovšem nemůže být vytvářena jinde než jedině v sauně. Je zásluhou Finů, že si nejen udrželi saunu jako součást svého života, ale že i přispěli svým technickým a estetickým důmyslem k jejímu rozšíření do celého světa.

Kiitoksia saunasta!

Antonín Mikolášek, nestor saunování v Česku
1. února 2007