Luterské církve ve Skandinávii

16. a 17. století

Luterství ve Švédsku zajištěno

22. března 1604 – Švédský říšský sněm sesadil katolického krále Zikmunda III., protože se obával jeho úsilí o rekatolizaci země, a zvolil za jeho nástupce luterána Karla IX., vládnoucího od roku 1600 jako "dědičné kníže". Karel IX. upevnil luterskou identitu země.

Pokusy o rekatolizaci

Švédsko se počátkem 16. století vyprostilo spod dánské hegemonie a mocensky posílilo. O to silněji začalo prosazovat své zájmy v oblasti Pobaltí a území Řádu německých rytířů. Společný postup s Polskem vedl k posílení polského katolického vlivu v zemi. Konečně byly roku 1572 obě země sjednoceny osobou panovníka. Zikmund, katolík, od roku 1587 též král polský, se pokusil obě království sjednotit pod jednou, totiž katolickou konfesí. Připravoval široce pojatou jezuitskou misii do Švédska a pověřil proto tamního papežského nuncia, aby sloužil veřejné mše, ačkoli to bylo říšským zákonem zakázáno. Tím narazil na odpor přísně luterského obyvatelstva, jež muselo už za Zikmundova předchůdce Jana III. (1568-1592) snášet protireformační opatření. Na rok 1593 byla proto do Upsaly svolána národní synoda, jež měla švédskou národní církev vázat na augšpurské vyznání.

Luterská církev ve Švédsku

Do Švédska a k němu příslušejícího Finska byla reformace teologicky připravená Larsem a Olafem Petrim – uvedena králem Gustavem I. Vasou (1523-1560). Roku 1544 oficiálně přijal říšský sněm ve Västeras luterské učení. Četné překlady bible a katechizmů či dalších teologických děl do švédštiny a finštiny usnadnily poluterštění obyvatelstva (roku 1541: Bible Gustava Vasy přeložená Larsem Petrim, spisy Michaela Agricoly). Roku 1571 vypracoval Lars Petri církevní řád, jenž ovlivnil švédskou církev na staletí: zůstala jako autonomní episkopální církev nezávislá na státu, biskupové byli voleni kleriky a laiky, faráři pak svými sbory, což s jistými omezeními podle církevního řádu z roku 1686 platilo až do 18. Století. V liturgii byl řád dosti konzervativní: kněžské ornáty, latinský zpěv, modlení hodinek a osobní zpověď zůstaly zachovány.

Církev a král

Nový král Karel IX. Stanul proti silnému a sebevědomému kléru, jenž si hájil své svobody ve věrouce i vedení úřadů.
Čas rozkvětu zažilo luterství ve Švédsku teprve za vlády Gustava II. Adolfa (nar. 1594, vládl 1611–1632), jenž respektoval autonomii církve, protože faráři zakotvení ve svých sborech jej podporovali. Švédský národ a luteránství takřka splynuly v jednotu. Právě v tohoto krále a jeho kancléře Axela Oxenstjernu vkládali velké naděje čeští exulanti po Bílé hoře. Bitva u Lützenu, v níž král padl, zhatila jejich naděje.

Církevní obec ("Sokkenstämma")

Shromáždění celého sboru (mužů) se schází nejméně dvakrát v roce, někdy dokonce každý týden, a jedná o platu faráře, zařízení kostela, péči o chudé, pastoraci a mnoha dalších záležitostech obce, mimo jiné též o mnoha světských úkonech,jako je volba říšských zástupců ze selského stavu. Pastorace je podle prvního církevního řádu velmi přísná a zná též klatbu. Ve středu jejího zájmu stojí spory v manželství a sousedské rozepře, jež jsou usmiřovány v křesťanském duchu, dále též nectění svátečního dne a prohřešky proti církevním povinnostem. Pastorace byla postupem doby přenesena na zvláštní orgán starších, někdy však byla až do 19. Století obstarávána celým sborovým shromážděním. Především tato církevní samostatnost přispěla k tomu, že se Švédsko stalo plně luterskou zemí.

Reformace v Dánsku (a k němu patřícímu Norsku, Islandu a Grónsku)

Do Dánska a k němu náležejících zemí (Norsko, Island a Grónsko) byla reformace uvedena za krále Kristiana III. (nar. 1503, vládl 1534 – 1559). Roku 1537 napsal na žádost dánského krále Lutherův spolupracovník Johannes Bugenhagen církevní řád, podle něhož mělo místa biskupů zaujmout 7 superintendentů.
V Dánsku byla podle Bugenhagenova církevního řádu ještě posílena tradiční vesnická autonomie tím, že jí bylo svěřeno právo volby faráře.
Roku 1629 byla ovšem zavedena komunální církevní správa podle kalvínského vzoru, k níž mimo jiné patřila klatba.
Skvělé překlady Bible do dánštiny vedly k obohacení do té doby poměrně chudého dánského písemnictví. Kalvínský rigorismus však též dlouho bránil pronikání světských témat do literatury.
Roku 1537 bylo též reformováno Norsko (roku 1607 byl vydán církevní řád pro Norsko). Jazykové odlišnosti ovšem poluterštění velmi ztížily. Překlad bible do místního jazyka nebyl do 18. století proveden a farářská dánština nebyla pro venkov srozumitelná.
Na Islandu se reformace potýkala se značnými výhradami. Pod vedením biskupa se Islanďané postavili v letech 1538-1552 k marnému odporu. Po jejich porážce se však přece podařilo reformaci na ostrově zakotvit, k čemuž podstatně přispělo její navázání na domácí kulturní podmínky (islandské překlady bible: roku 1540 Nový zákon, roku 1584 Starý zákon).

19. století

Dánsko

Křesťanský život se v Dánsku v 19. Století obnovoval v tomtéž směru jako v jiných zemích. Značného vlivu tam dosahovaly myšlenky Frederika Severina Grundtviga (1783–1872). Ten vychází ze starolutersky formovaného křesťanství, ale rád by učinil z místní státní církve církev vskutku lidovou, a to převzetím některých starých nordických tradic. Byl také zakladatelem dánského vysokého školství (1844). Jeho působení, grundtvigianismus, pronikavě ovlivnilo církevní život v jeho vlasti. V roce 1849 skoncovala nová ústava s výsadním postavením jediné státem uznanávané luterské církve. Od té chvíle získávají příležitost i římští katolíci a baptisté. Přesto bylo na přelomu století 98 %všech Dánů luterány.

Švédsko

Místní státní luterská církev se uzavírala modernímu myšlení ještě déle. Od roku 1803 tam sílilo hnutí "Läsere" (doslova "čtenáři"; my bychom mohli říci "písmáci"). Jeho příslušníci zdůrazňovali četbu Písma a Lutherových spisů. Mělo pietisticko-biblický charakter. Bylo však státem pronásledováno (pokutami i vězněním) a mnozí jeho stoupenci byli nuceni emigrovat. Tuhý církevní systém byl prolomen až v roce 1860. Od roku 1868 byla povolena i svobodná náboženská hnutí. Koncem 19. století se švédská teologie otevřela moderním proudům. V roce 1897 se ve Stockholmu konal první religionistický kongres. Ale teprve v roce 1914 byl Nathan Söderblom (1866–1931), jeden z nejvýznamnějších badatelů v oboru moderních náboženských dějin, povolán jako arcibiskup uppsalský do čela státní církve.

Norsko

I tato země prožívala v 19. Století vlnu náboženské obrody. Nejvýznamnější představitelé tohoto hnutí pocházeli věsmes ze širokých lidových vrstev. Hnutí se ocitlo v konfliktu se státní církví. Jeden z jeho vůdců Hans Nielsen Hauge (1771–1824), původem rolník, byl dlouhá léta vězněn. Pod vlivem hnutí přesto vznikla na univerzitě Christiana pietisticko-luterská teologická fakulta. Jejím vůdčím představitelem byl Carl Paul Caspari (1814–1892).

Zdroj

Kronika křesťanství, Fortuna print Praha, 1998

Alois Sassmann, 7. srpna 2000