Polární záře – Aurora Borealis

foto Pekka Parvianen

foto Pekka Parvianen

Tromsdalen, foto Zdeněk Soukup, listopad 2001

Polární záře

Magická hra barev na obloze, stále se měnící, pulzující a střídající barvy, hra která bere dech. Polární záře. Jedná se o jev ke kterému nejčastěji dochází v polárních oblastech zhruba v prstencích 23 ºC níže pod severním a jižním magnetickým pólem. Na severní polokouli jí nazýváme Aurora Borealis. Stejný jev odehrávající se na opačné straně zeměkoule, nad jižním magnetickým pólem, je nazýván Aurora Australis. V ojedinělých případech se již stalo, že byla polární záře pozorována zděšenými obyvateli i v oblasti Středozemního moře. Ani výskyt polární záře v našich krajích není tak neobvyklý, jak by si mohl čtenář myslet. (Na obrázku vpravo je vyznačena oblast výskytu severní polární záře)

Ovšem magnetické póly se v průběhu věků pohybovaly a stále se pohybují, a tak například staří vikingové tento jev pozorovali spíše poblíž Grónska a velmi zřídka v Norsku, zatímco dnes lze tento jev běžně pozorovat v oblasti severní Skandinávie.

Vědci zjistili, že k této hře světel na níž má podíl Slunce dochází nejčastěji zhruba ve výšce 80 až 130 km nad zemským povrchem. Slunce produkuje tzv. sluneční vítr, plazmu tvořenou nabitými částicemi, protony a volnými elektrony. Zemské magnetické pole částice tohoto větru o rychlosti až 1000 km/s vtáhne do horních vrstev atmosféry, kde tyto částice narážejí na molekuly vzduchu a přitom dochází k uvolňování energie ve formě světla. Vzniká tak úžasná hra světel která je neustále v pohybu. Při tomto jevu dochází k uvolnění až 100.000 MW elektrické energie, což může způsobit rušení rádia, televize a elektrických sítí. Polární záře je nejčastěji zabarvená zeleno-žlutě, nebo do červena, což je způsobeno kyslíkem obsaženým v atmosféře, nebo také do modra až fialova, na což má vliv v atmosféře přítomný dusík. Jiný plyn, jiná barva. K tomuto jevu ovšem nedochází vždy, ale pouze za specifických podmínek, během zimních období a za jasných nocí. Největší pravděpodobnost tohoto jevu nastává v obdobích září – říjen a únor březen, kdy jsou zaznamenány celé tři pětiny celoročních pozorování. Během léta a vánočních svátků dochází k mírnému útlumu aktivity, což je způsobeno nepříznivou orientací zemského magnetického pole vůči Slunci.

Na polární záři mají také vliv skvrny na Slunci. Množství částic slunečního větru se mění během jedenáctiletého cyklu, v souvislosti s výskytem skvrn na povrchu Slunce. K jevu pak nejvíce dochází v momentě kdy dochází k náhlé změně počtu slunečních skvrn, ať již k úbytku nebo ke zvýšení počtu. Okamžitě po jejich minimu a maximu se vyskytuje v průměru méně pozorování. Nyní je cyklus v takové fázi, kdy dochází k růstu výskytu slunečních skvrn a tím také k hojnosti výskytu polární záře.

Polární záře v Laponsku

Statistiky uvádějí že nejvíce polárních září je pozorováno v oblasti okolo laponského Kilpisjarvi jde o oblast, kde se stýkají hranice Norska, Švédska a Finska. Za temnějších dní v roce, při jasné obloze a příhodných podmínkách, zde lze tento jev pozorovat ve třech ze čtyř dnů. Jiné prameny hovoří o výskytu polární záře v severním Laponsku až během 200 dní z celého jednoho roku. V nepříliš vzdálené Altě na norském pobřeží Severního moře, mají v místním muzeu celou sekci věnovanou polární záři.

Polární záře nad naším územím v historii

Konec 16. století byl poznamenán větší sluneční aktivitou a tou dobou bylo pozorováno také mnoho polárních září nad Evropou. Nejvíce pozorování bylo učiněno v letech okolo roku 1570 o čemž svědčí mnohé historické záznamy. Z Čech pochází například manuskript který popisuje výskyt polární záře v roce 1571 nad Domažlicemi:

Ohnivé sloupy byly pozorovány nad Domažlicemi okolo třetí hodiny noční a ohnivý drak se proháněl nad městem od spodní až po horní bránu. Věděl jsem, tak jak se pravilo, že toto zjevení předpovídá vraždy, požáry a jiné katastrofy

Podobný záznam pochází také z popisu dřevorytu zachycujícího obdobné scenérie 12. ledna 1570 nad Kutnou Horou. Jev byl prezentován jako boží znamení a lidé byli vyzýváni ke kajícnosti a k modlení se k bohu za odpuštění. Teprve začátkem 17.století začal řekněme viděno dnešním pohledem seriózní vědecký výzkum tohoto fenoménu. S touto dobou jsou spojená jména jako Johannes Kepler, Galileo Galilei, René Descartes a Edmund Halley.

Pokusy finského profesora Lemströma
na hoře Oratunturi poblíž města Sondankylä
v severním Finsku (v letech 1882 až 1883)

Experimenty na Pic du Midi

Pokusy o umělou polární záři

Na konci 19. století se někteří vědci snažili podpořit své méně či více úspěšné teorie o polární záři konstrukcí monstrózních a roztodivných zařízení. V podstatě již byl vytušen správný směr bádání, který hledal souvislosti s magnetismem, tokem nabitých částic a jejich vybíjením při kterém vznikají světelné efekty.

V této oblasti vynikal zvláště finský profesor Lemström a další badatelé. V letech 1882 až 1883 se Lemström pokusil vytvořit umělou polární záři. Poblíž města Sondankylä v severním Finsku vztyčil na hoře Oratunturi rozměrný přístroj k vybíjení částic. Přístroj se sestával z rozměrné měděné spirály pokrývající značnou plochu a připojeného dlouhého vedení k platinovému disku zakopaného na úpatí hory. Podle profesora Lemströma byl přístroj v noci obklopen nezřetelnou žluto-bílou září, která po zkoumáním spektroskopem vykazovala podle něj stejné spektrum jaké vykazuje pravá polární záře.

Jiný badatel, Tromholt, se rozhodl vyzkoušet vše ještě jednou na Islandu na vrcholu hory Esja. Nebyl však nikdy svědkem jevů ani údajné uměle vytvořené polární záře kterou popsal Lemström. A to je Island mnohem blíže pásu s největší pravděpodobností výskytu polární záře.

Tyto experimenty však vzbudily zájem vědeckého světa. Na Pic du Midi ve výšce 3791 m vztyčil roku 1884 zakladatel zdejší observatoře francouzský vědec C. X. Vaussenat mnohem rozměrnější zařízení než bylo to Lemströmovo. Zařízení mělo přes 200 podpěr a obsahovalo zhruba 14000 drátěných bodů spojených do sítě. Avšak ani tentokrát se během 10 měsíců provozu nepodařilo zpozorovat světelné jevy tak, jak je popisoval Lemström. Na druhou stranu není jasné, proč tenkrát očekávali jevy podobné polární záři ve středoevropské Francii. Výsledkem experimentu byl pouze výskyt elektrických výbojů, tak zvaných Eliášových ohňů v okolí monstrózního zařízení, což představovalo jisté nebezpečí pro pozorovatele. Vaussenatovi dokonce při jedné příležitosti shořelo obočí a utrpěl popáleniny tváře.

Petr Macháček, redakčně doplněno, leden 2001

Systém HAARP a další

Pravděpodobně do této kategorie pokusů lze zařadit i tzv. "Systém HAARP" – High-frequency Active Auroral Research Program, tedy nízkofrekvenční aktivní polární výzkumný program. Oficiálně se jedná o program výzkumu ionosféry, ale prakticky všechna známá fakta svědčí o tom, že HAARP je zbraň, nebo alespoň vojenské zařízení. Pravdou ovšem je, že ionosféry se docela jistě týká.

Článek na toto téma je zde http://www.military.cz/usa/weapons/haarp/haarp.htm
Anglicky například zde: http://www.alaska.net/~logjam/HAARP.html
Wikipedia: https://en.wikipedia.org/wiki/EISCAT

Michael Stanovský, 31. srpna 2008

Krokendalen, foto Zdeněk Soukup, listopad 2001

Fotografujte polární záři

Nord lys, Nord lights, Polární záře. Příjemné divadlo na ztemnělé obloze. Divadlo, které nás vždy nadchne a vždy toužíte po dalším představení.

Vždy vděčně vzpomínám na své dovolené v severním Švédsku, Norsku, Svalbardu či na Islandu, kdy jsem polární záři spatřil nebo po ní jen pátral. Pokusili jste se jí vyfotit? Já mnohokráte, ale vždy nejsem spokojený. Je opravdu potřeba mít stativ. Stojany, které buduji ze sněhu se ukazují jako nedostatečné. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že kvalitnější polární záře se dá sledovat po 15. říjnu. Nikdo však se mnou na takovou pozdní výpravu nechce jezdit.

Příjemné překvapení jsem zažil 18. listopadu 2001. Tento večer jsem šel za město Tromsø s plánem opět vyfotit polární záři. Místo toho jsem s místními lidmi pozoroval roj meteoritů. Bylo to krásné. Viděl jsem jich osm. Kdybych však byl trpělivější, mohl bych jich spatřit i více.

Zdeněk Soukup, 20. ledna 2002