Gyrodactylus opět řádí

Gyrodactylus salaris zachycený na kůži lososa atlantského
foto Tor Atle Mo

Severské listy již v roce 1998 informovaly o nebezpečném rozšíření rybího parazita – roztoče Gyrodactylus salaria (Malmberg, 1957) v kraji kolem fjordu Geiranger, a v mnoha dalších údolích, kde tečou „lososí řeky“ – Rauma, Istra, Driva, Litledalselva a Usma.

Zdá se, že se tento parazit ve volné přírodě šíří hostováním v tělech platýzů – hlavně platejse bradavičnatého (Pleuronectes flesus L.) a kolišky aneb koljušky obecné (Gasterosteus aculeatus L.). Tyto ryby, které volně migrují mezi sladkými a brakickými vodami, jsou přirozeně proti gyrodaktylovi imunní.

Norští ochránci se rozhodli k ráznému opatření, které by mělo nákazovou situaci řešit. Chtějí zahradit toky řek směřující ze Švédska. Podle zjištění z letošního září, se totiž nákaza šíří ze švédských líhní pstruha duhového. Přehrazením řek by se mohlo zabránit dalším škodám zejména na lososí populaci.

Švédská stran souhlasí s likvidací poloviny chovaných ryb a s desinfekcí zbytku solí. Chovy na řece Bullar, která vtéká do údolí Enning a dál do Haldenu v jižním kraji Østfold, však budou nedotčeny. Håkan Westerberg, ředitel pro pobřežní a sladké vody Švédského výboru pro rybolov (Swedish National Board of Fisheries) je však k norskému návrhu řešení – vybudovat bariéry – skeptický. Navíc je podle švédských zákonů jsou takové zátarasy považovány za hrází a povolení pro jejich budování podléhá složité proceduře. V Bullaru žije 18 druhů ryb a zamýšlené zábrany jim nedovolí se přirozeně po řece pohybovat.

Podle norského deníku Aftenposten budou samozřejmě ekologické dopady vystavěných zátarasů sledovány.

Pavel Dobrovský, podle Norden This Week, 30.11.2001

---

Gyrodactylus salaria

Gyrodactylus salaria je malý monogenní ektoparazit cca 0,5 mm dlouhý, který parazituje převážně na kůži sladkovodního lososa atlantského. Na rybě se přidržuje specializovaným úchytným orgánem – haptorem – s ostrými háčky, který je umístěn na konci parazita. Když se krmí, tak se parazit přilepí ústy na lososa. Potom vypustí proteolytický enzym, který naleptá kůži lososa. Oslizlou a rozpuštěnou kůži pak vcucává do svých útrob. Tento způsob krmení parazita však způsobuje vředy a zraněním na rybí kůži.

podle www.bellona.no

---

Platejs bradavičnatý (Pleuronectes flesus L.)

Ještě hojnější ve jmenovaných mořích jest Platejs bradavičnatý, jenž často také do větších řek se odváží.

Tělo má délku málokdy větší 30 cm, váhu výjimkou 3 kg – a jest pokryto roztroušenými, tvrdými bradavkami, zejména podél postranní čáry.

Barvu má temnohnědou nebo jen nahnědlou s tmavšími skvrnami; ploutve bývají trupu světlejší, ale jsou také tmavšími skvrnami zdobeny. Strana bez očí jest žlutavá nebo bělavá s několika černými skvrnkami a body.

Skoro všickni platejsi tohoto druhu mají oči na pravé straně těla; Wiitmack však nalezl mezi 64 rybami najednou polapenými 7 s očima na straně levé.

Ve hřbetní ploutvi jest 55-60, v řitní 38-45 paprsků.

Dr. Alfred Edmund Brehm (1829–1884)
Brehmův Život zvířat, nakl. J. Otto, cca 1900

---

Koliška aneb koljuška obecná (Gasterosteus aculeatus L.)

Kolišku neboli koljušku obecnou poznáme hned po tom, že místo prvé hřbetní ploutve má před druhou ploutví jen 3 velké ostny, z nichž prvý stojí nad ploutvemi prsními a druhý jest nejdelší. Tělo má délku jen 6-7 cm a barvu rozličnou, po níž někteří rozeznávají několik odrůd, jak se zdá, dosti stálých; hřbet bývá zelenavě hnědý nebo tmavomodrý, boky a bříško stříbrobílé, hruď a hrdlo bledě růžové nebo narudlé. Tou dobou, kdy se tato koljuška tře, má ovšem také barvy živější. Ve druhé hřbetní ploutvi jest 10-12, v řitní 1 tvrdý a 8-9 měkkých, v ocasní 12 paprsků, v prsních po 10, v břišních po 1 tvrdém a 1 měkkém paprsku.

Žije skoro všude v Evropě kromě poříčí dunajského; také ve vodách českých nebyla posud nalezena. Jinde se však vyskýtá počtem dosti hojným a to i v moři i ve sladkých vodách.

Dr. Alfred Edmund Brehm (1829–1884)
Brehmův Život zvířat, nakl. J. Otto, cca 1900