110 druhá finských trav

Je-li pravda, že jsme tím, co jíme, pak jsme trávou. Velkou část potravy člověka tvoří semena trav, a tráva je také převážnou částí krmiva pro dobytek. Všechny druhy obilí (žito, ječmen, oves, pšenice, kukuřice, rýže, proso) jsou trávy. Trávy jsou převažující složkou lučních porostů.

Trávy se vyskytují ve všech pevninských ekosystémech. Chybějí jen mezi vodním rostlinstvem oceánů. Stébelnaté rostliny jižních oblastí patří buďto mezi trávy nebo silenkovité. Pryskyřníky vyskytující se na ostrovech Severního ledového oceánu jsou snad nejsevernějšími kvetoucími rostlinami, ale pozadu nezůstávají ani arktické trávy. Na grónských pahorcích, vystupujících z polí věčného ledu, roste mnoho druhů trav.

Trávy jsou nejúspěšnějšími rostlinami. Existuje více než 10.000 jejich druhů. Jsou sice rozsáhlejší rostlinné čeledi co do počtu druhů, například vstavačovité, nicméně trávy se vyskytují na všech pěti kontinentech, což je v každém případě větší rozšíření než u zástupců jakékoli jiné čeledi. Stepi a savany, ale i člověkem obhospodařované bezlesé oblasti jsou královstvím trav. Téměř všechny trávy jsou větrosnubné. Jejich květy jsou maximálně zjednodušené, nevyskytují se zde například vůbec kališní lístky. Skromné kvítky jsou seskupeny do klásků, a ty dále do klasů nebo lat. Když se květ otevře, mezi ochrannými pluchami se objeví nejprve ochlupené blizny, schopné zachytit pylová zrna ze vzduchu, nebo tyčinky rozprašující pyl, oboje vždy uspořádané do řad. Jednoduchý květ je otevřen jen pár dní, zpravidla nejprve jako pestíkový, poté jako prašníkový.

Protože trávy jsou všude, v ovzduší je po celé léto velké množství jejich pylu. Pylové zrno žije jen několik hodin, ale i odumřelá zrna mohou způsobit alergickou reakci, sennou rýmu.

Velikost trav je různá – od několikacentimetrových horských druhů až po desetimetrový bambus. Mnohé druhy se rozmnožují také vegetativně, pomocí podzemních nebo nadzemních šlahounů, a vytvářejí tak rozsáhlé souvislé porosty.

Jestliže odřízneme list smetanky lékařské nebo jitrocele, rostlina vytvoří jen menší náhradní lístek. Zato odříznutý list trávy vyroste znovu a je brzy stejně dlouhý jako před řezem. Právě tato schopnost je důvodem, proč jsou trávy základní složkou kosných trávníků a luk.

Stonek trávy je duté stéblo, rozdělené zaslepenými kolénky. Čepel listu je dlouhá a úzká, přimyká se ke stéblu pomocí pochvovité části. Pochva zde plní úlohu pevnější podpůrné části, neboť část stébla nad kolénkem, ve které probíhá růst a prodlužování stébla, je velmi měkká. Také květenství vzniká v ochranné listové pochvě a teprve těsně před vykvetením je prodlužováním stébla vysunuto ven.

Pod vládou zvířat

Zvláštnosti trav – větrosnubnost, několik růstových pásem v jednom stonku, rozvinuté vegetativní rozmnožování a velká regenerační schopnost – svědčí o jejich mimořádném přizpůsobení životu v rozsáhlých porostech a pastevních areálech zvířat. Tyto vlastnosti pomáhají přežít v podmínkách silného větru, neustálého udusávání půdy zvířaty a okusu rostlin.

Podle výzkumů divokých porostů sliny savců dokonce podněcují růst trav. Přesto se nedá říci, že by trávy rostly tím lépe, čím více jsou spásány. Výsledek se dostavuje daleko pomaleji: jsou-li ostatní druhy rostlin oslabeny spásáním, vytlačí je trávy z jejich lokalit. Na pokusné prérijní ploše, chráněné před většími savci, byl zjištěn 1.5 – 3x větší přírůst rostlin než na spásané ploše.

Třebaže jsou trávy přizpůsobeny spásání, nelze říci, že by se okusu vůbec nebránily. Mnohé trávy obsahují ve svých buňkách hrudky, které způsobují vyšší opotřebení býložravčích zubů. Spásání znesnadňují také tvrdé ostny na okrajích i plochách listů některých trav. Mimoto např. listy rákosu jižního mají velmi ostré okraje, které mohou způsobit i nepříjemné pořezání prstů, dotýkáme-li se jich holýma rukama. Kromě větších býložravců spásají trávy také částečně hlodavci a zajíci.

O příbuzenských vztazích a vývoji trav (lipnicovitých) je zatím známo jen velmi málo. Zdánlivě podobné šáchorovité rostliny vůbec nejsou blízce příbuzné lipnicovitým. Nejstarší travní fosilie – především pylová zrna – pocházejí z pozdní křídy, tedy z období před asi 7 miliony let. S vývojem trav snad souvisí i mohutný nástup sudokopytníků koncem třetihor, neboť vývoj trav kráčel nepochybně ruku v ruce s vývojem velkých býložravců. V miocénu, asi před 24 – 5 miliony let, byly trávy již hlavními rostlinami stepí a hlavní potravou migrujících stád sudokopytníků.

Přes sto druhů

Ve Finsku je asi 110 stanovištně stálých travních druhů. Mnohé běžné a bohatě zastoupené druhy se vyskytují v zahradách, trávnících, loukách, na polích, březích a v prosvětlených lesích. Trávy jsou považovány za obtížně determinovatelné, ale u mnohých přirozených druhů není těžké naučit se je rozlišit.

Rákos jižní, rostoucí na pobřežích, je všem známý, třebaže je někdy považován za skřípinu. Skutečná skřípina lesní je však bezlistá šáchorovitá rostlina.

Cestou po několik let staré pasece se můžeme setkat se dvěma běžnými druhy trav. Ve vlhčích oblastech se vyskytuje až dvoumetrová třtina rákosovitá s plochými dlouhými listy. Na sušších stanovištích a vřesovištích je běžná asi půlmetrová metlice křivolaká. Její listy jsou velmi tenké a hladké, o čemž se můžeme přesvědčit, protáhneme-li list mezi prsty. Oba tyto druhy se vyskytují především na stinných lesních lokalitách a kvetou zřídka. Dojde-li k vykácení stínících stromů, nastane mohutná invaze trav do celé otevřené paseky. V takovémto hustém travním porostu pak mají semena lesních dřevin jen malou šanci na vzklíčení.

Na udusaných dvorcích, zápražích a cestách roste jednoletá, drobná, jasně zelená lipnice roční.. Na suchých místech zůstává několikacentimetrovým trpaslíkem, ale na podmáčených místech může dosáhnout i několikanásobně většího vzrůstu. Na starších loukách a trávnících se zdržuje její větší sestřenice, vytrvalá lipnice luční. Na vlhkých loukách bývají nejrozšířenějšími druhy právě lipnice (s tenkými, tupými, rozšiřujícími se listy), psineček tenký (s ostře špičatými listy) a kostřava (nejběžnější kostřava ovčí a kostřava červená mají žlábkovité, úzké, skoro nitkovité listy). Ve stříhaném trávníku nikdy nevykvetou, ale stejné druhy se vyskytují i divoce na mezích, okrajích cest a v přirozených loukách.

Na chudých lučních stanovištích dříve bohatě rostla smilka tuhá. Pro svůj malý vzrůst a poléhavost byla lidovým měřítkem sekáčova umění:   "Podél země sekej smilku, kaši jíst zkus podél stromku."

Smilka špatně snáší obdělávání půdy a hnojení se bojí jako čert kříže, proto v současné době ze zemědělských oblastí téměř vymizela. Můžeme se s ní však setkat na zatravněných starých lesních cestách a mezi lesními skalisky. Dříve byla používána k mytí nádobí, toto využití však už také upadlo v zapomnění. [1]

Seznam českých a vědeckých názvů rostlin zmiňovaných v textu

čeledi:
trávy, lipnicovité	Graminae syn. Poaceae
silenkovité	Silenaceae
vstavačovité	Orchidaceae
šáchorovité	Cyperaceae
druhy:
smetanka lékařská	Taraxacum officinale
jitrocel	Plantago sp.
rákos jižní	Phragmites australis
skřípina lesní	Scirpus sylvaticus
třtina rákosovitá	Calamagrostis arundinacea
metlice křivolaká	Deschampsia flexuosa
lipnice roční	Poa annua
lipnice luční	Poa pratensis
psineček tenký	Agrostis tenuis
kostřava ovčí	Festuca ovina
kostřava červená	Festuca rubra
smilka tuhá	Nardus stricta

Suomen Luonto (Finská příroda) je časopisem Finského svazu ochrany přírody. Vychází dvanáctkrát ročně.

Literatura:
[1] Vuokko, S.: Heinien aika, in: Suomen Luonto 57(7): p. 18-21. Helsinki 1998.
[2] Karlsson, A.: Kotipiha innoittaa Seppo Vuokkoa, in: Suomen Luonto 57(7): p. 49. Helsinki 1998.

Seppo Vuokkom z finštiny přeložil: Václav Chvátal, 1. prosince 1998