Antti Halkka: 80 let přírody v obrazech

Jaké je Finsko? Jaká je jeho příroda? Desetiletí samostatnosti odpovídají na tyto otázky různými způsoby. Přinášíme vyprávění o tom, jak se měnil obraz přírody a Finska během osmdesáti let naší samostatnosti.

Samostatné Finsko je mnohem mladší než znalost fotografie. První rozsáhlá kniha fotografií naší země je stará přes sto let a pod názvem "Finsko v obrazech" ji uveřejnil I.K.Inha. V době samostatnosti (po 4. prosinci 1917 – pozn. překl.) Inha vytvořil jen nemnoho fotografií, ale zato to byla mistrovská díla. "Říše jehličí" a "Před bouří" jsou hlubinné studie přírody.

Už ve 20. letech 20. století se ve fotografování přírody začal uskutečňovat základní záměr: mělo umožnit pohled do prostředí, které je běžnému cestovateli nedostupné. Jací jsou bukač, papuchalk, nebo mořský orel? Jak žijí? To měli Finové možnost spatřit ve 20., 30. a 40. letech 20. století v knihách Einari Merikallia a Gunnara Granberga.

Pohled na Finsko se začal ve fotografických knihách pozvolna měnit. Zatímco ještě v roce 1930 se kniha z nakladatelství WSOY "Finsko obrazem" pyšnila krásou pěny velkých peřejí, "Obrazové Finsko" z nakladatelství Otava v roce 1946 neukazuje nespoutané peřeje, ale to, jak "koňské síly řeky Imatry budou zapřaženy do služeb průmyslu".

Významnými událostmi poválečného období v byla kniha Yrjo Kokka "Zpěvná labuť", vyzývající k ochraně labutí, a "Finská trilogie" od Reino Kallioly. Oba používali jak slovní tak fotografickou interpretaci. Obrázky byly černobílé. Třebaže už v 50. letech byly pořizovány první zdařilé barevné fotografie přírody, černobílý obraz vládl až do 70. let.

Šedesátá léta znamenala pro Finsko období rozsáhlých změn. V tomto desetiletí se zrodila také fotografie životního prostředí, jejíž nejsilnější ukázky byly obsaženy v knize Teuvo Suominena "Mizející šlechta našeho ptactva" (vydalo nakladatelství WSOY v roce 1967), vyprávějící o pronásledování dravců.

Přírodní fotografie 70. let představovaly zejména poškozování Finska intenzívním lesním hospodařením. Časopis Suomen Luonto byl významným nositelem fotografií týkajících se přírody a životního prostředí, a brzy také další periodika pozvedla toto téma na přední místo. V sedmdesátých letech se zrodila také profese přírodního fotografa. V roce 1978 byl založen archiv přírodních fotografií, a stále nové druhy a oblasti dostávaly svou fotografickou tvář.

Jaký pokrok se udělal od začátku? Zdaleka ne tak velký, jak by se zdálo:

"Například motiv ostrůvku ve finském jezeře, opakující se v díle Mattiho A. Pitkanena, byl látkou bohatě prozkoumanou již I.K.Inhou," říká fotograf Jorma Luhta.

Fotografové začínali pozorovat ubývající a ustupující divočinu. I.K.Inha začínal truchlit nad mizením lesů vlivem hospodářského drancování již několik let před vyhlášením samostatnosti:

"Ten les, o kterém básníci pěli, pro který hudebníci skládali ódy, je na odchodu… Hroutí se mocný hlas přírody."

O přírodě Inha říkal "bohatá různorodost". Velikost, mohutnost, hlubina, tajemství – tak vyjmenovával vlastnosti pravého lesa. Tyto vlastnosti chtějí přírodní fotografové ve Finsku stále nalézat a ukazovat.

Finští přírodní fotografové mají úspěch v mezinárodních soutěžích, což může dokazovat atraktivnost naší přírody. Nicméně zahraniční impulsy a směry ukazují současnost ve fotografiích mnohem zřetelněji. Snad zde bude vhodné připomenout, že tento princip mezinárodního poučení není nikterak novou záležitostí:

"Švédi Bengt Berg, P.O.Svanberg a Victor Hasselblad," vyjmenovává vedle Einari Merikallia své dávné vzory Leo Lehtonen, jednaosmdesátiletý fotograf, který je starší než samostatné Finsko.

Suomen Luonto (Finská příroda) je časopisem Finského svazu ochrany přírody. Vychází dvanáctkrát ročně.

Literatura:
[1]  Halkka, A.: Luonto kuvissa 80 vuotta, in: Suomen Luonto 56(12): p. 4-5. Helsinki 1997.

Antti Halkka, z finštiny přeložil: Václav Chvátal, 6. června 1998