Amelie Posse-Brázdová, poslední zámecká paní

Paní Maruška, foto Zdeněk Kompert

Naproti k Ohři se naklánějící lesnaté vrchovině Džbánu připomíná zámek Líčkov na Žatecku svědka vypovídajícího před soudem věků o vzepětí tvůrčího úsilí člověka a o víře v nesmrtelnost lidského rodu. Zdi zámku pamatují návštěvy T. G. Masaryka i prezidenta Beneše, stejně jako nacistickou soldatesku a česáče chmele v období socialismu. Zámek je nevšední tím, že zde posledních padesát let prožívá vdova po malíři Oskaru Brázdovi (1887–1977), která proměnila většinu ze sedmadvaceti zámeckých pokojů v obrazovou galerii tohoto jednoho z největších českých malířů dvacátého století.

Před sedmdesáti lety byl Líčkov na Žatecku (letopisy se o nim zmiňují už v roce 1342) doslova ruinou. Oskar Brázda kupuje zámek za cenu stavebního materiálu. Tehdy v pětadvacátém se již uznávaný portrétista vrací z Itálie, kam odešel v roce 1911 jako stipendista a držitel zlaté medaile předanou osobni císařem. Během první světové války se podílí na tvorbě českých legií, stává se tajemníkem M. R. Štefánika a navazuje přátelství s oběma pozdějšími prezidenty, s nimiž úzce spolupracoval. Byl také autorem první mapy Československé republiky.

Zdá se být až neskutečné, že sedím v křesle, kde mohl posedávat T. G. M. U okna salónu stojí klavír, na kterém hrával Václav Talich. Mou společnicí je někdejší modelka, později druhá Brázdova žena – paní Maruška. Léta jen nepatrně pozměnila oduševnělou krásu její tváře a zvolená barva oblečení prozrazuje, že žila vedle umělce, pro něhož byla kompozice barev hlavním výrazovým prostředkem. "Když Oki viděl, jaké potíže dělá panu profesoru Masarykovi kreslení, nabídl se, že tu mapu republiky nakreslí sám. "

A byl to právě Masaryk, kdo Brázdu přiměl, aby se vrátil domu. Je až s podivem, jak člověk, přivyklý životu v takzvané "vysoké společnosti" se dokázal přeměnit v úspěšného hospodáře, aniž by se zpronevěřil svému uměleckému poslání. Nejenže obnovil zámek do původní podoby, ale po večerech vystudoval hospodářskou školu, aby mohl kvalifikovaně řídit své hospodářství. Přitom okolí Líčkova a celé severozápadní Čechy se pro něho staly zdrojem inspirace. Potvrdila to jeho výstava v Žatci a v Praze (1929–1930), na níž se představil jako osobitý impresionista téměř Renoirova ražení.

Líčkov byla ves, kde se mísil český a německý živel. Brázda, který opouští Itálii také pod dojmem nastupujícího fašismu, se zde setkává s hrozbou rostoucího tlaku Henleinovy sudetoněmecké strany. Na vzdory tomu zřizuje Brázda v Líčkově českou školu. Paní Maruška, která pochází z německé rodiny, o tom vypráví: "Oki zřídil českou školu pro své zaměstnance ze staré stodoly. Můj otec původně nechtěl, aby jeho děti chodily do české školy. Jenomže přišel český učitel, namluvil si mou sestru a byly jsme první, které seděly v české škole. "

Po roce 1938 se Líčkov stává součástí Sudet. Velké množství nadměrných pláten, nábytek a další věci nebylo kam přestěhovat a Brázda se rozhoduje zůstat i po záboru v Líčkově. Jako významný český intelektuál je samozřejmě gestapem zatčen. Ze spáru gestapa se dostává prostřednictvím své bývalé ženy, švédské hraběinky Amelie Posseové-Brázdové, která dosáhla, aby v Brázdův prospěch zasáhl švédský král u Goringa, který mil za ženu Švédku. Brázda je propuštěin, ale musí z Líčkova odejít do protektorátu a je mu přikázán nucený pobyt v Dobříši.

Jeho plátna zmizela z Líčkova v nenávratnu. Zachráněn je pouze portrét jeho první ženy a rodinný portrét, které koupil Václav Talich v aukci, neboť věděl, jak na nich Brázdovi záleží.

Na Líčkov se Brázda vrací v polovině května v pětačtyřicátém. "Na zámku nebylo nic než švábi a štěnice. Vystřídala se tady Wermacht, Hitlerjugend a uprchlíci", říká paní Maruška, tehdy ještě Marie Weisová (1929). Její rodina patřila k těm několika, které nebyly odsunuty. Její otec byl sadařem a už před válkou dodával ovoce na zámek. Brázda se pustil do obnovy zámku i hospodářství se zatvrzelostí jemu vlastní, ale vyšetřil si vždy chvilku času k toulkám po okolí. Při jedné z těchto pochůzek se zastavuje u ovčína, kde potkává v sadu Marii, kterou znal už jako dítě. Dává se s ní do řeči a pronáší osudová slova: " Ty bys mi mohla stát modelem. " "Snad ne nahá!" pozastavuje se maminka, když se o pozvání na zámek zmiňuje Marie doma. Tak vzniká v roce 1946 překrásný akt a po něm následuje bezpočet dalších.

Z Marie Weisové se stává Maruška, která je Brázdovi modelkou, zdrojem inspirace pro další umnělecké výboje i nepostradatelnou souputnicí jeho životem. Přes značný věkový rozdíl se jejich vztah vyznačuje obapólnou hloubkou citu. Ač "Oki" naléhal, stává se jeho ženou až v roce 1957, kdy Brázdova první žena ve Švédsku umírá. A Brázda ve věku, kdy mnozí malíři paletu odkládají, se dokáže vzepnout k náročnému úkolu. Jako protiklad k socialistickému realismu a době, která ho znovu připravila o všechno, se pouští do obrazového cyklu Vesmír a lidstvo, jímž chce oslavit človika a jeho touhu po poznání a rozletu. Soubor více ne? čtyřiceti rozměrných pláten je realistický monument a zároveň memento před bezohledně postupující technickou civilizací. Stojím bez dechu v Brázdovi velkém ateliéru, (zde bývali ubytováni brigádníci při sklizni chmele), a prohlížím plátna Altamira, Chaos velkoměsta, Konec války, Mír či Atomový výbuch. Jejich poselství je uchvacující. Paní Maruška k tomu dodává: " Oki maloval hlavičky chmeláku, aby alespoň něco vydělal. Tahle plátna tvořil z vnitřní potřeby. Já uklízela, stála modelem a žila myšlenkou, že Líčkov musí zůstat Brázdův a žít jeho duchem".

Padesátileté úsilí této neobyčejné ženy došlo naplnění v posledních šesti letech, v nichž zámecká paní na Líčkově vytvořila důstojný stánek pro Brázdovo dílo. Znovuobjevením malíře Oskara Brázdy pak byla souborná výstava jeho díla, která se uskutečnila na přelomu června a července letošního roku v galerii Petra Brandla v Praze. Potvrdilo se tak i Brázdovo umělecké krédo: vytvářet takové věci, aby byly srozumitelné i prostým lidem.

Jaroslav Haidler; foto: Zdeněk Kompert, Magazín Koktejl – září 1996
(článek na stránkách Koktejlu již není k nalezení)