Polárník prof. Josef Svoboda

Do polárních končin se Josef Svoboda poprvé
dostal na počátku sedmdesátých let,
na výzkumech v Arktidě se podílel třicet let

Josef Svoboda při nedávné návštěvě Prahy
foto HN - Ivana Jašminská

Další slavný Čech, kterému se podařilo prosadit až v zahraničí, je polárník Josef Svoboda.

Byl vším možným – skautem, vysokoškolským studentem, vězněm komunistických žalářů, krmičem v zoo, čerpačem vody, technikem botanického ústavu, arktickým ekologem, profesorem univerzity, misionářem u Eskymáků. Dramatické kapitoly i šťastné návraty inspirovaly Český rozhlas k natočení dalších deseti dílů cyklu Osudy, který se bude vysílat na Vltavě od pondělí 4. srpna 2014. Jejich knižní podobu vydal před časem pod názvem Tři inkarnace Radioservis (viz níže).

Pořad Osudy, ČRo Vltava, srpen 2014

Osudy. Josef Svoboda.
Rozhlasové vzpomínky vězně komunistických kriminálů, arktického ekologa a emeritního profesora torontské univerzity.
od 5. července 2014 v 11:30, repríza 0:00
Odvysílané díly pořadu si můžete poslechnout také v internetovém iRadiu

Josef Svoboda se narodil v Praze 16. července 1929, který bude o svém pohnutém životě vyprávět v srpnových Osudech na Vltavě. Skautská průprava i etická výbava do dalšího života, dospívání za války v Brně a poválečná křesťanská formace u profesora Dominika Pecky jej formovala natolik, že se po únoru 1948 dostal na Masarykovu univerzitu až na osobní přímluvu děkana. Nicméně komunistická mašinérie mu nedopřála studii, po roce, ještě ani ne dvacetiletý, byl zatčen a odsouzen na jedenáct let pro údajnou protistátní činnost. Jako mukl čili muž určený k likvidaci si odseděl osm a půl roku, v jejichž průběhu prošel sedmnácti věznicemi včetně jáchymovských lágrů. Po propuštění v roce 1958 vystřídal řadu příležitostných zaměstnání a jeho žádosti o přijetí na univerzitu byly opakovaně zamítány. V roce 1968 emigroval do Kanady a tam konečně mohl dokončit svá studia.

Ve svých čtyřiačtyřiceti letech promoval na univerzitě v Edmontonu, působil jako profesor arktické ekologie na torontské univerzitě a třicet let se podílel na výzkumech v Arktidě.

Do polárních končin se poprvé dostal na začátku sedmdesátých let na pozvání profesora albertské univerzity, který právě sestavoval tým pro výzkum polární oázy na kamenitém ostrově Devon.

Dnes jako emeritní profesor píše Josef Svoboda knihy, pokračuje ve své vědecké práci, zvláště na téma vlivu oteplování klimatu na arktický ekosystém, zabývá se filozofickou interpretací evoluce a pečuje o hudební pozůstalost svého syna Ondřeje, nadaného hudebního skladatele, který předčasně zemřel ve svých sedmadvaceti letech na selhání srdce.

Z rozhovoru s Milanem Rokosem (IN magazín HN, 23. ledna 2014)

Vzpomínáte si na svoji vůbec první cestu na Arktidu?

Právě ta první cesta se nedá zapomenout. Byla to velká expedice asi 50 lidí a na ostrov Devon. Letíte odpoledne, čekáte, že se bude stmívat, a ono se naopak rozednívá. V létě je vysoká Arktida osluněna celých 24 hodin, proto se jí říká země půlnočního slunce. Člověk přistál do bílého dne, vše bylo ještě pokryto zmrzlým sněhem, začátkem června tam byla ještě zima.

Jak vypadá budoucnost Arktidy?

Severní hranice lesa se bude stěhovat na sever. Ten, který už existoval, bude mohutnější, opilý les se narovná – tak se říká tajze, protože stromy jsou nakloněné. Pod jejich kořeny je ledová čočka. Když roztaje, les se narovná a bude víc dřeva. V tom je uhlík v atmosféře dobrý, před půldruhým stoletím ho bylo málo. Příroda netrpí tím, že má moc uhlíku, naopak se z toho těší. Uhlík je potrava pro rostliny, děsí se toho jen lidé, kteří se obávají víc ohřevu a tzv. runaway greenhouse effect – planeta by se tak zahřála, že by lidé nemohli existovat, existovaly by jen tropy a civilizace by byla těžce narušena.

To jsou všechno teoretické možnosti a podle principu předběžné opatrnosti by tomu lidé měli čelit. Neměla by z toho ale být panika a hrůza. Ve skutečnosti bude ohřívání planety požehnáním pro sever.

O Antarktidě se v poslední době píše v souvislosti s parcelováním pozemků, kdy si státy dělí suroviny. Platí to i pro Arktidu?

Naprosto. Mám syna na Yukonu, což je na severozápadě Kanady. Je to oblast větší než Francie a žije tam 35 000 lidí. Yukon je celý rozparcelovaný, 80 procent je rozděleno na takzvané claimy, 10 x 10 metrů je základní claim zadaný mezinárodním společnostem. Ty musí každý rok vykázat činnost, aby si nárok na claim udržely.

Mezinárodní korporace mají claimy o tisících čtverečních kilometrech, kde jejich prospektoři neúnavně hledají nerostné bohatství: měd, titanium, zlato, stříbro, diamanty a pod. To zlato, které bylo v řekách a potocích a které se dalo důlní metodou těžit, je už vytěženo. Yukon bude brzy zničený. Stát ještě korporacím umožňuje bezcelní přístup k těžbě, aby z toho měl profit. Krvácí mi srdce, za 50 let to tam bude rozorané, chudáci medvědi utečou a stanou se chráněnou zvěří.

Při svých cestách jste se potkával i s původním obyvatelstvem, Inuity. Zachovávají si ještě svoji jedinečnost a tradice?

Říkají, že chtějí zachovat svůj životní styl lovců. Jich ale přibývá, karibů ubývá, takže se nemohou uživit. Žijí ve velmi bohatě dotovaných vesnicích, domky jsou moderní, mají čtyři ložnice. Inuité mají hodně dětí, děvčátka s chlapci nesmí spát v jednom pokoji, musí to být oddělené. Přesto naříkají a stěžují si, že jim byla odebrána jejich kultura, že jsou pod vlivem jižní civilizace.

Mají nejlepší televizory v Kanadě, jsou na ně odkázaní. Ostatní si mohou jít třeba do kina, oni ne. Nesestupují dolů, nemísí se s jiným obyvatelstvem. Mají obrovské pravomoci, vláda jim věnovala obrovské území provincie Nunawut. Mají svou vládu, která je rozumná a spolupracuje se zbytkem Kanady. Problém je, co s těmi lidmi dělat, oni nemají co na práci. Nemůžou všichni lovit.

Co dělají inuitské ženy?

V minulosti ženy šily jejich úbory, jsou z kůží ze dvou částí. Hygiena ale byla tenkrát nulová, nikdo se nemyl, eskymáci byli zavšivení a jejich život nebyl záviděníhodný. Ženy byly snad nejvíc zotročeny ze všech lidí na světě, což bylo přijímáno jako věc přežití. Každý rok, když ji celý rok nosíte, se kůže nasákne, vytvoří se krusta a nehřeje. Čištění prováděli tak, že žena žvýkala a vycucávala kyselou šťávu, až kůži změkčila. Přišla při tom o zuby. Když si pak muž vybíral ženu, díval se, kolik má zubů. Čelisti mívaly ženy holé.

Tři inkarnace, kniha

Josef Svoboda - Tři inkarnace, Radioservis 2001, 390 stran, 12 × 16,5 cm, česky, doporučená cena 299 Kč, ISBN: 978-80-86212-77-7

Významný arktický ekolog a profesor torontské univerzity Josef Svoboda byl v roce 1949 jako devatenáctiletý student brněnské Masarykovy univerzity zatčen a nezákonně odsouzen k jedenácti letům. Komunistický kriminál se mu přitom paradoxně stal skutečnou školou, ve které potkal elitu národa – vězněné básníky, historiky, teology, biskupy, generály, politiky. Ve svých vzpomínkách Svoboda prochází celým svým životem (od Kralup přes Leopoldov až po Kanadu, od skautování až po práci v zoo či výzkum v Arktidě) a obhlíží jednotlivé vrstvy svého dramatického životního příběhu. Jeden život, a přece jako by se do něho vešly nejméně tři pohnuté osudy – tři inkarnace. Kniha vznikla na základě autorova desetidílného vyprávění, které v rozhlasovém cyklu Osudy na stanici Český rozhlas 3 – Vltava připravil Miloš Doležal.

Zdroje: Miloš Doležal, Týdeník Rozhlas 32/2014, 28. července 2014
rozhovor Milana Rokose, Life iHned.cz, 23. ledna 2013