Leo Eitinger (1912–1996) – Nor s českými kořeny

profesor Leo Eitinger, foto archiv

Leo Eitinger a Elie Wiesel v 80. letech
foto: Oslo Jewish Museum

S kamarády po osvobození koncentračního tábora
Buchenwald v květnu 1945.
Leo Eitinger (druhý zleva) se svým
typickým úsměvem. foto E15

Osud lékaře Lea Eitingera je u nás téměř neznámý, v zahraničí je však považován za významného lékaře a aktivistu v oblasti lidských práv. Zapojil se do záchrany desítek českých židovských dětí, pomohl přežít holocaust spisovateli Eliemu Wieselovi a vydal řadu mezinárodně uznávaných publikací. V roce 2012 vyšel Eitingerův životopis, na jeho počest se konala i mezinárodní konference v Brně.

„Je to možná tak trochu paradox, že nás s odkazem našeho významného rodáka seznamují jeho norští kolegové, psychiatři i historici…“ sdělila LN Barbora Antonová, jedna z tehdejších pořadatelek vzpomínkových akcí na Lea Eitingera. „Náš Okrašlovací spolek pro Lomnici a okolí rozhodl zorganizovat sérii událostí, které přiblíží život této osobnosti. Věříme, že busta, konference a české vydání pamětí jsou jen prvními kroky k hlubšímu seznámení s Eitingerovými myšlenkami i činy,“ dodala členka Okrašlovacího spolku Antonová.

Eitingerova životní pouť začala 12. prosince 1912. Narodil se v Lomnici na Tišnovsku do početné židovské rodiny. V roce 1937 dokončil studia medicíny v Brně, o rok později se účastnil bojů na slovensko-maďarské hranici. Po návratu do Brna začal spolupracovat s norskou organizací Nansenhjelp, která působila ve střední Evropě.

Kvůli narůstajícímu napětí ve střední Evropě Eitinger emigroval s tzv. Nansenovým pasem do Norska. Po svém příjezdu vyjednal, že 37 židovských dětí mohlo uprchnout z Československa a pobývat v Židovském sirotčinci v Oslo. V dubnu 1940 norská vláda Eitingerovi umožnila pracovat ve veřejném zdravotnictví. Stal se rezidentem na psychiatrii v Bodø. Za několik dní však začala německá invaze do Norska, které zemi okupovalo po následujících pět let.

V prosinci 1940 Eitingerovi nacistické úřady kvůli židovskému původu odňaly licenci, takže se musel živit jako dělník na pile. Od ledna 1941 se skrýval v ilegalitě. V březnu 1942 byl prozrazen a uvězněn. Prošel několika věznicemi a tábory v Norsku, v únoru 1943 byl na lodi MS Gotenland deportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Zde mu bylo vytetováno číslo 105268. V Osvětimi Eitinger sloužil v táborovém špitále, jedním z jeho pacientů byl mladík jménem Elie Wiesel. Z náhodného opětovného setkání o několik let později vzniklo vřelé celoživotní přátelství. Ke konci války byl přesunut do koncentričního tábora Buchenwald.

„Pracoval jako táborový lékař. Prodlužoval pobyt pacientů na marodce, aby nemuseli zpět do lágru. Mezi mnoha pacienty vzpomínal na mladého rumunského vězně, který měl před vážnou operací. Narkózu mu dát nemohl, a tak slíbil, že ho bude držet za ruku, dokud se neprobudí. Ten pacient se jmenoval Elie Wiesel,“ říká pro LN docentka Miluše Juříčková, která do češtiny přeložila právě vycházející knihu norského publicisty Magne Skjæråsena <i>Lékař pro život. Příběh Lea Eitingera</i>. Mladý pacient Wiesel se později proslavil jako autor knih o koncentračních táborech. Na svého zachránce nikdy nezapomněl, zmiňuje ho i ve svých pamětech: „Mnoho let po válce jsem jel přednášet do Osla. Přistupuje ke mně jakýsi důstojný a elegantní muž: Myslím, že jsme byli ve stejném táboře. Zapomínám, kde jsem. Sál zahalí stín. Jsme sami: profesor Leo Šua Eitinger, světově proslulý psychiatr, a já… O pár let později během slavnostní večeře po předání mé Nobelovy ceny bude Eitinger jedním z řečníků. Promluví prostě jakožto přeživší. A já, zatímco hovoří, nás oba znovu vidím tam, mezi přízraky.“

V poslední válečné zimě Němci evakuovali Osvětim a Leo Eitinger absolvoval pochod smrti do Německa. Osvobození se nakonec dočkal v Buchenwaldu. V poválečných týdnech zjistil, že válku z celé rodiny přežila pouze jediná sestra. Po osvobození se nevrátil na Moravu, ale do Norska. Tam za ním také z Československa přijela předválečná přítelkyně Lisl, jeho budoucí manželka. V poválečném Norsku se Eitinger začal znovu zabývat psychiatrií. Jako cizinec a lékař s minimální praxí v psychiatrii se v oboru zpočátku velmi těžce protloukal, až po letech se mu podařilo získat místo ve fakultní nemocnici v Oslu. V roce 1966 se stal profesorem psychiatrie a vedoucím Psychiatrické kliniky na Univerzitě v Oslu. Založil psychiatrický obor viktimologie, který se zabývá důsledky agrese pro oběť. Norský král mu udělil titul komtur Norského královského řádu sv. Olava.

Eitinger zemřel v roce 1996. Od roku 1984 uděluje univerzita v Oslu Cenu Lisl a Lea Eitingerových v oblasti lidských práv.

Leo Eitinger je považován za jednoho ze zakladatelů viktimologie, oboru, jenž zkoumá důsledky agrese na oběť. Zatímco jiní vědci v té době studovali především psychologii útočníka, Eitingerova bádání se zaměřila na dopady viktimizace. Eitingerovým největším úspěchem byly jeho detailní studie „Norští a izraelští přeživší z koncentračních táborů“ (1964) a „Mortalita a morbidita v důsledku nadměrného stresu“ (1973). Eitinger se svými spolupracovníky zjistil, že syndrom koncentračního tábora, poprvé popsaný dánskými vědci po druhé světové válce, je spojen s tvrdostí a délkou zážitků z koncentračního tábora, a nesouvisí s osobností pacienta před onemocněním.

zdroj LN, E15, Wikipedie