Olof Palme a Česko

  Olof Palme – foto: SVT Bild

30. ledna 2007 by oslavil své osmdesátiny švédský sociálnědemokratický politik Olof Palme (1927-86), který vedle několika ministerských funkcí v 60. letech a funkce stranického předsedy působil především jako předseda švédské vlády, a to v obdobích let 1969-76 a 1982-86.

Palme pocházel ze zámožné stockholmské rodiny a již v dětství ovládal několik jazyků: od matky pocházející z německé rodiny v Lotyšsku se naučil německy i trochu rusky, a od své chůvy francouzsky. Studoval ve Švédsku, Francii a ve Spojených státech, a politice se začal věnovat již v době studentské, kdy pracoval také jako novinář. Vynikající řečník Palme proslul coby politik především svou angažovaností v mezinárodní politice, do té doby ve Švédsku nevídanou: za všechno můžeme uvést především jeho kritiku USA za vedení války ve Vietnamu, která na dlouhou dobu ochladila vzájemné švédsko-americké vztahy. Americké bombardování vietnamských vesnic Palme mimo jiné přirovnával k zásahu fašistů v Lidicích. Jako politik neměl doma ve Švédsku na růžích ustláno: jeho vlastní strana ho alespoň zpočátku vnímala s nedůvěrou, především kvůli jeho původu a poněkud jinému politickému stylu, než na jaký byli tradiční sociálnědemokratičtí odboráři zvyklí. Navíc byl politikem na jedné straně sice milovaným a respektovaným, o čemž svědčí sto tisíc téměř výhradně přátelských dopisů, které za aktivní dobu v politice obdržel, včetně dopisů od dětí a pohlednic z dovolené, ve kterých mu lidé vyjadřovali svou podporu, na druhé straně ale také rovněž politikem nenáviděným, a to jak na pravici, tak v kruzích stojících od sociální demokracie nalevo.

Ač to není příliš známo, měl Palme již od mládí celkem rozsáhlé kontakty s naší zemí, a to velmi mnohostranného charakteru.

Ještě jako studentský aktivista odjel v roce 1949 do západní okupační zóny Německa seznámit se se situací tamních studentů. Při té příležitosti navštívil i Prahu. Nejednalo se o žádnou zdvořilostní návštěvu, Palmemu šlo přímo o zjištění poměrů, v jakých lidé po roce 1948 v Československu žijí. Jak sám s étosem říká, v Praze po nocích hledal lidi, kteří utíkali před tajnou policií, setkával se s dělníky, kterým bylo bráněno hájit své zájmy, se spisovateli, kteří zakopávali své rukopisy po zahradě, a se studenty vyhnanými z univerzit. Při té příležitosti se seznámil se studentkou Jelenou Rennerovou, se kterou vstoupil v prosinci 1949 do zjevně fingovaného manželství, aby jí umožnil odcestovat do zahraničí. Sňatek proběhl na poslední chvíli, neboť o několik dní později se změnil zákon a sňatek s cizincem již nebyl pro tehdejší československé úřady důvodem pro udělení výjezdního povolení. Palme zajistil Jeleně ve Stockholmu byt, ve kterém s ní ale nežil. Aby byli Jelenini příbuzní v Praze ušetřeni nepříjemnostem, existovalo manželství formálně až do roku 1952. Jelena se stala lékařkou, vdala se za švédského lékaře a zůstala ve Stockholmu.

Na jaře roku 1950 se Palme vedle své již dřívější funkce tajemníka studentské organizace SFS (Sveriges Förenade Studentkårer – Švédské sjednocené studentské sbory) stal předsedou jejího zahraničního výboru. V této funkci odjel stejného roku jako pozorovatel do Prahy na světovou studentskou konferenci pořádanou mezinárodní organizací IUS (International Union of Students), na kterou byla SFS v té době rovněž napojena. IUS byla pod velkým vlivem komunistů a jako další delegáti se její pražské konference zúčastnili rovněž budoucí přední komunisté E. Berlinguer z Itálie a E. Honecker z NDR.

Účast na konferenci, akci režírované komunistickou propagandou, zjevně výrazně ovlivnila Palmeho názory a budoucí směřování. Ve své zprávě pro organizaci SFS Palme vzpomíná, že celá Praha byla vyzdobena transparenty a portréty J. V. Stalina a K. Gottwalda, zatímco jediný, kdo nebyl ozdoben, byli obyvatelé Prahy, kteří se se zachmuřenými obličeji a v šedém oblečení tísnili v tramvajích a ve frontách k legalizovaným obchodům černé burzy. Staří dělníci, kteří se slzami v očích tiskli Palmemu ruku, mladé dívky, které propašovávaly zoufalé dopisy do pokojů zahraničních delegátů a všichni další bezejmenní schovaní za fasádou lidové demokracie vůbec slavnostní náladu neměli.

Prvním řečníkem na mládežnické konferenci byl údajně vysoký severokorejský důstojník, jehož země se několik týdnů nacházela ve válce s jižním sousedem. Severokorejec si na řečnickou tribunu přinesl bazuku a dvě další zbraně a svůj projev přednesl v uniformě. Jeho řeč prý byla velmi nenávistná a vyvrcholila zvoláním „Smrt americkým vetřelcům v Koreji!“, po čemž následovala třicetiminutová demonstrace. V podobné atmosféře pokračovala i další jednání. Řečníkům, kteří podporovali linii Moskvy, se dostalo velkých ovací s vyvoláváním Stalinova jména ve stoupavém rytmu sborem, ti, kdo měli jiný názor, byli vypískáni. Palmemu nebylo vůbec během „těch deseti dní šílenství a hysterie“ dovoleno vystoupit. Skupinka demokraticky založených delegátů ze Skandinávie a několika dalších zemí, kterým ostatní nadávali do fašistů, Hitlerových lokajů a přízemní verbeže, byla vystavena nepříjemným provokacím, vedeným předsedajícím ze Sovětského svazu.

K Palmeho pobytu v Praze se váže ještě jeden příběh: o mnoho let později, kdy již byl světově známým politikem, dostal do úřadu vlády dopis od manželského páru v USA, který vzpomínal na návštěvu Prahy v roce 1950. Manželé psali, že při procházce po městě míjeli Loretu, před níž seděl na schodišti mladý muž, a ptal se jich, zda už slyšeli zvonkohru, že ji sám slyšel ve tři hodiny a teď čeká do čtyř na další, protože je skutečně nádherná. Pár se k němu posadil a až do čtyř hodin s ním pohovořil. I Američanům se zvonkohra i poklidná atmosféra místa před Loretou moc líbila, a jsou mladíkovi doposud vděčni za to, že jim o ní pověděl. Často přemýšlí také o tom, zda mladík nebyl právě Palme, neboť byl určitě ze Švédska a jeho jméno se jménu Olof Palme alespoň velmi podobalo. Dopis byl zakončen takto: „Pokud jste to byl Vy, posíláme Vám nejsrdečnější pozdravy. Pokud ne, přesto Vás mnohokrát zdravíme a děkujeme za to, co jste udělal pro odsouzení pobuřující politiky USA ve Vietnamu.“ Palme si na setkání před Loretou dobře pamatoval a svou totožnost pisatelům potvrdil.

Zkušenosti z propagandistické konference v Praze posílily Palmeho již dříve velmi kritický postoj ke komunistickému systému a měly rozhodující význam pro formování jeho politického obrazu světa. Při politické debatě ve švédské televizi v roce 1965, kde byl Palmemu protivníkem předseda liberální folkpartiet Bertil Ohlin, se Palme vyjadřuje v tom smyslu, že to, čemu komunisté říkají socialismus, švédská sociální demokracie odmítá. Komunismus znamená režim založený na teroru, který je v ostrém protikladu k socialistickému ideálu svobody, a kromě toho je neefektivní a byrokratický. Před sociálnědemokratickým studentským klubem Laboreum v Uppsale ve stejném roce Palme říká: „V řadě zemí sovětského bloku měli komunisté možnost uplatnit teorii marxismu-leninismu v praxi. Výsledky však nevyzývají k následování, spíše ke zděšení. Místo demokracie a rovnosti se dostavil teror, nesvoboda a potlačování lidských práv. Hovořilo se o plánovaném pokroku. Víme ale, že země, které jsou s námi nejsrovnatelnější, prožívají ekonomickou krizi, výpadky ve výrobě a dokonce úpadek, se kterým se zoufale pokouší vypořádat. Došlo k obětování svobody a demokracie, a zároveň se vytratil jakýkoliv pokrok.“ Bezprostředním důsledkem Palmeho zkušeností bylo, že se aktivně přičinil, aby švédská SFS opustila světovou organizaci IUS, dominovanou komunisty, a spolupracovala na založení nové studentské internacionály.

V roce 1968 sledoval Palme již s dřívějšími zkušenostmi z Československa vývoj pražského jara, kde se hovořilo o „socialismu s lidskou tváří“, se zvláštním zájmem. V té době vykonával ve švédské vládě funkci ministra školství a udržoval styky s československým kolegou Jiřím Hájkem, pozdějším mluvčím Charty 77, jenž sám ovládal švédsky, a zároveň už druhou osobou tohoto jména pocházející z našeho území, se kterou nějak přišel do styku: při dřívějších studiích na Kenyon College v americkém státě Ohio zakončil Palme svá studia vedoucí k bakalářskému titulu kritickým pojednáním o známé knize Hayeka, rakousko-anglického ekonoma s moravskými předky Cesta do otroctví, kterou se rovněž zabýval později v 80. letech v poslední etapě své politické kariéry, kdy se toto dílo stalo jedním z hlavních programových spisů neoliberalismu. Hned večer dne 21. srpna, v den vpádu sovětských vojsk a oddílů dalších států Varšavské smlouvy do Československa, se Palme účastnil v Malmö velké demonstrace na protest proti vojenskému zásahu, která vůbec nebyla ve Švédsku jedinou, a pronesl projev zahájený i zakončený slovy: „Touhu lidu po svobodě nelze potlačit násilím. Bude stále žít a nakonec stejně zvítězí.“ Okupaci Československa Palme vnímal jako příklad velmocenské politiky uplatňované následkem rozdělení Evropy do dvou mocenských bloků, paralelní se svržením demokracie v Řecku a všeobecnou neochotou západoevropských zemí tvrdě jednat s pučistickými režimy. Se stejnou vervou Palme později odsoudil zavedení vojenské vlády v Polsku v prosinci 1981.

Praktickou odezvu měly tyto názory ve štědré uprchlické politice, kterou Palmeho Švédsko uplatňovalo vedle dalších zemí i vůči Československu. Počet Čechoslováků, kteří po událostech v roce 1968 našli ve Švédsku svůj nový domov, se pohyboval kolem 4500. Traduje se, že se Palme osobně zasadil o vydání malé Pavlíny Pořízkové, budoucí topmodelky, zadržované úřady v Československu, jejím rodičům, kteří emigrovali na Západ.

V roce 1975 Palme vytváří na schůzi se stockholmskými dělníky slovní spojení, které se ve Švédsku stává jakýmisi legendárními okřídlenými slovy. Ministerský předseda veřejně komentuje styky generálního tajemníka československých komunistů Husáka s velitelem tajné policie za účelem zničit demokratickou opozici v zemi slovy: „Takto spolu hovoří kreatury diktatury!“

Olof Palme byl za dosud nevyjasněných okolností zavražděn 28. února 1986 v okamžiku, kdy se spolu s manželkou navracel domů z kina. Vyšetřování bylo velkou blamáží a zločin bude navíc v blízké době již promlčen.

Podle publikace Boken om Olof Palme. Hans liv, hans gärning, hans död a dalších zdrojů
připravil Jan Dlask, 9. února 2007