Sv. Birgitta z Vadsteny (kolem 1303 – 23. 7. 1373)

V roce 2003 slavíme 700. výročí narození svaté Birgitty [švédská výslovnost by byla birjita, většinou se to však nepošvédšťuje, takže birgita]. Stala se celosvětově známou ještě před svou smrtí – a její proslulosti neubývalo. Tato v našich zemích nepříliš známá světice je přitom snad nejlépe zdokumentovanou středověkou osobou, alespoň ve Švédsku. Birgittina laskavost, tvořivost ale i schopnosti spojit duchovno se světskými problémy jsou zakotveny v jejích spisech a skutcích. Její identifikace se Švédskem i celou Evropou má význam i dnes.

Nejpozoruhodnější žena Švédska

foto archiv

Sv. Birgitta, vlastním jménem Birgitta Birgersdotter (česky Brigita, Brigida), někdy nazývaná Birgitta Švédská, švédská šlechtična, zakladatelka birgittského řádu, se narodila v roce 1303 na upplandském dvorci Finsta Gård poblíž Uppsaly. Narodila se do bohaté a velmi vzdělané rodiny spřízněné s královským rodem. Dostalo se jí příkladného vzdělání a naučila se číst i psát, což bylo v té době neobvyklé, zvláště pak pro děvčata. Již od dětství se oddávala mystickému hloubání. Ve třinácti letech se provdala muže ze stejné sociální vrstvy, za budoucího soudce Ulfa Gudmarssona se kterým měla osm dětí – čtyři děvčata a čtyři chlapce.

Birgitta však nevěnovala všechen svůj volný čas jen svým dětem a domácnosti. Dlouhou dobu byla i hofmistryní Blanky Namurské, manželky mladého krále Magnuse Erikssona. Měla velký vliv na královský dvůr, nicméně král a jeho choť byli unaveni jejími mravními nabádáními. Birgittiny křesťanské ideály narážely na královský elegantní svět lehké morálky a nevázaný dvorský život. Birgitta také kritizovala kláštery v Švédsku i v zahraničí a připomínala králi jeho povinnosti. Napsala knihu Rady švédskému králi ve které shrnula soubor etických a politických pravidel podle kterých by se měl panovník řídit.

Pouť do Santiaga de Compostely

Birgittin život byl zasvěcen vědeckému bádání a nadšené péči o mateřský jazyk. Ve svém životě vykonala řadu svatých poutí. Nejvíce jí poznamenala pouť ke hrobu sv. Jakuba do Santiaga de Compostely, kterou absolvovala se svým manželem v letech 1341 až 1344. Birgittin manžel Ulf během zpáteční cesty u francouzského Arrasu onemocněl. Tehdy měla Birgitta poprvé vidění, kdy poznala, „že by se Bůh díky jí mohl stát známým na světě.“ Manžel záhy po návratu domů zemřel, Birgitta se po jeho smrti po přísném pokání prohlásila za nevěstu Kristovu, nechala vybudovat ve Vadsteně klášter a v roce 1349 se souhlasem švédského panovníka zakládá řeholní řád Nevyššího spasitele světa (řád birgitýnek). Vychází při tom z řehole sv. Augustina. Stěhuje se do svého domu při klášteře cisterciaček a žije zbožným životem v dobrovolné řeholi.

Její nový řád vznikl sice se souhlasem krále, ale Birgitta chtěla, aby papež potvrdil tuto nově založenou řeholi. Proto se ještě v témže roce vydává se svými dětmi Birgerem, Karlem a Kateřinou (která byla později také prohlášena za světici) a dalšími poutníky na pouť do Říma. Je třeba si uvědomit, že v tehdejších dobách byla cesta přes celou Evropu velké dobrodružství a tak Birgitta netušila, že již nikdy neuvidí svoji vlast.

Pouť do Říma a Svaté země

O její pouti do Říma je málo zpráv. Pravděpodobně však nastoupila v Kalmaru na loď do Stralsundu odkud pokračovala přes Německo do Říma. Během mnoha let, která pobývala v Itálii, navštívila řadu posvátných míst. Zasahovala i do mezinárodního církevního i politického dění, pokoušela se dojednat mír mezi Francií a Anglií v konfliktu nazývaném stoletou válkou a často vyjadřovala názory na politické otázky. Také se angažovala ve věci návratu papeže, který tehdy žil ve francouzském vyhnanství v Avignonu, do Říma.

V roce 1372 zjevil Kristus Birgittě, že je vhodný čas na pouť do Svaté země. Byla již dost stará na tak namáhavou cestu, přesto za doprovodu svých tří dětí Kateřiny, Karla a Birgera vyrazila. První zastávkou byla italská Neapol. Zde jim bylo nabídnuto pohostinní na královském hradě. Karel tu navázal důvěrné styky s královnou Joannou a choval se nevhodně v veřejnosti. Nakonec onemocněl tuberkulózou a ještě v Neapoli zemřel. Pokračování Birgittiny cesty do Palestiny bylo strastiplná, jejich loď cestou dokonce ztroskotala. V Palestině pak Birgitta cestovala do Betléma, kde měla snad nevětší ze svých zjevení – dosvědčila narození Krista.

Návrat domů

Krátce po návratu do Říma v roce 1373 umírá. A tehdy nastává její poslední cesta, cesta nejslavnější. Rakev s Birgittinými ostatky byla vezena přes celou Evropu, nejspíš přes dnešní Slovinsko, Rakousko, Čechy a Polsko do Gdaňsku, odkud byla převezena lodí do Švédska. Všude byla jejím ostatkům projevována velká úcta, avšak nejslavnější část poslední pouti se pochopitelně odehrála ve Švédsku.

Její rakev putovala přes Östergötland do Söderköpingu, dále přes West Husby k cisterciáckému klášteru v Askeby, přes Vårdsberg do Linköpingu a přes Skänninge do Vadsteny. Birgittin příjezd byl velkou událostí pro celé okolí a stal se popudem pro jednu z nejpopulárnějších poutí středověkého období. Podle Birgittina zpovědníka Andrease Linbloma cesta poutníků vedla stejnou cestou, kterou byla vezena rakev s ostatky.

Význam sv. Birgitty spočívá hlavně v činnosti vědecké a v nadšené péči o mateřský jazyk. Členům své řehole nařídila aby v této činnosti řád pokračoval i po její smrti. Vadstenský klášter se tak stal středem veškeré teologické učenosti a působil ve všech třech severských státech. Příznačné je pro ni spojení mysticismu s pevným smyslem pro realitu, zaujetí pro mravní a sociální otázky, zasahovala i do církevní a světské politiky. V roce 1391 byla papežem Bonifácem IX svatořečena.

Šest set nebeských zjevení sv. Birgitty vyšlo v 8 knihách Revelationes (Řím 1474, Lübek 1492 aj.), švédsky je vydal G. E. Klemming (1857-62). Text vidění do češtiny přeložil Tomáš Štítný, český výbor vyšel v roce 1938.

Oslavy výročí narození svaté Birgitty

1. října 1999 prohlásil papež Jan Pavel II svatou Birgittu patronkou Evropy. Stala se tak jedním ze šesti světců, kteří tento titul nesou. Tímto prohlášením byly vlastně zahájeny oslavy sedmistého výročí jejího narození. Švédsko, a konkrétně švédská Vadstena, to pocítila na rostoucím počtu poutníků i turistů, kteří toto město navštěvují.

V letošním roce oslavy vrcholí. Je pořádána řada výstav, vycházejí knihy o Birgittě, natáčejí se filmy a konají se koncerty i sympozia nejen ve Švédsku, ale v celé Evropě. Podporou výzkumu, osvětou i uměleckou tvořivostí se Švédové snaží zdůraznit význam sv. Birgitty pro historii. Hlavní oslavy proběhly na přelomu května a června.

Kontroverzní žena

Bitgittin život se traduje, jak už je na tomto světě u světců, zvykem v růžových barvách. Ne každý však vidí v Birgittě dokonalou světici. Někteří historici o ní hovoří spíše jako o kontroverzní ženě. Například poněkud autoritativní literární dějepisec Henrik Schuck říká, že byla mírně šílená. „Po smrti svého manžela zažila první psychické selhání. Měla vidiny. Stala se nemocná svou představivostí. A tak vlastně chorobná představivost trpící milující manželky vedla k neslavnější skandinávské svaté osobě.“

Tor Andreas, švédský biskup a církevní dějepisec, vidí Birgittu jako všetečnou ženu, které záležitosti a starosti ostatních až vadí. Je rozhodná, tvrdě postupuje vpřed, neprojevuje úctu. Zkrátka hrubá a prvotní.

Spisovatel Verner von Heidenstam naopak vidí Birgittu jako osamělého génia, patrně nemilosrdnou unavenou osobu, která však obětovala všechno pro boží volání.

Klášter birgitýnek ve Vadsteně

foto archiv

Klášter se začal budovat na popud sv. Birgitty v roce 1346. Umožnil to především dar krále Magnuse Erikssona – věnoval klášteru pozemky a královský palác postavený původně ve 13. století. Také jeho finanční dar umožnil vybudovat ambit – ovšem stavební práce začaly až v roce 1369 a klášter byl zcela dostavěn až po Birgittině smrti v roce 1384. Jde o tzv. dvojklášter kde žilo odděleně 60 jeptišek a 25 kněžích, oba domy podléhaly abatyši. V Evropě bylo vybudováno asi osmdesát takovýchto klášterů, jejich největší rozkvět byl po kostnickém koncilu. Po reformaci kláštery povětšinou zanikly, ve Švédsku je však v 19. století zaznamenáno několik pokusů o jejich obnovu. Z vastenského kláštera zůstal do dnešních dob zachován především kostel Blåkyrkan vysvěcený v roce 1430.

Klášter se ve středověku stal velmi bohatým, v době jeho největšího rozkvětu mu patřilo asi 800 farem, dostával také mnoho štědrých darů. Stal se nejnavštěvovanější svatyní v Skandinávii a centrem duchovního a kulturního života v Švédsku. Bohatá a vzácná klášterní knihovna obsahuje 1400 svazků. Při klášteru byla i manufaktura pro výrobu vysoce kvalitních textilií.

Klášter svaté Birgitty ve Vadsteně na břehu jezera Vätern je živá legenda. Birgitýnky, sestry svaté Birgitty, jsou přesvědčeny, že jejich zakladatelka má dodnes sílu promlouvat k lidem, kteří se zajímají o smysl života a pátrají po něm v jejím odkazu. Jedna z Birgittiných hlavních zásad byla, že nic není znesvěceno, všechno je svaté v přítomnosti Boha. Musíme otevřít srdce celému světu. Jeptišky nosí šedý klášterní oděv, pokrývku hlavy mají černou s bílou korunou a pěti rubínovými skvrnami, které mají připomínat Ježíšovu trnovou korunu a pět zranění, která mu způsobila. To je také jedno z vidění, které měla Birgitta již v dětství.

V klášterní hostinském domě nabízejí jeptišky každému návštěvníkovi, který hledá duchovní i tělesný klid, prostor, ve kterém může najít smysl života. Příchozí s nimi mohou i diskutovat. V hostinském domě (penzionu) je možno se za nevelký peníz (alespoň na švédské poměry) ubytovat.

ms 1. června 2003