Alvar Aalto (1898–1976)

Vuoksa – kostel, 1956-58
foto Alvar Aalto Fundation

Alvar Aalto se narodil roku 1898 a diplom architekta získal v roce 1921. Na počátku své kariéry byl přívržencem tehdy dominujícího klasicismu. Ve dvacátých letech si, stejně jako mnoho dalších architektů ze severských zemí, idealizoval architekturu italské renesance, ale zároveň se zajímal o anonymní architettura minore malých italských měst. Pro tuto „malou architekturu“ je charakteristická prostota a věcnost, hladké uzavřené povrchy a umírněný ornament. Zájem o historickou architekturu středomoří si Aalto podržel po celý život.

Aalto se brzy stal kosmopolitní průkopnickou postavou finské architektury. V téže době, kdy byl pro budovu Parlamentu, symbol nově získané nezávislosti země, zvolen konvenční klasicistní návrh J. S. Siréna, realizovaný v letech 1924-31, Aalto navrhl Sanatorium v Paimio (1929-33), které patří k přelomovým dílům moderní evropské architektury. A když se Finsko teprve vyrovnávalo s funkcionalismem, Vila Mairea (1937-39) už ukazovala nový směr, který spojoval novou architektonickou řeč s finskou tradicí.

Jako v celé Evropě, i ve Finsku byla léta po druhé světové válce ve znamení horečnaté obnovy. Bytová výstavba postupovala nebývalým tempem. Aalto začal s plánováním přestavby své země již za války ve Spojených státech. Divize prefabrikované bytové výstavby společnosti Ahlström, velkého finského průmyslového komplexu v oboru lesnictví a zpracování dřeva, nabídla Aaltovi možnost experimentovat s variabilními standardizovanými dřevěnými domky. Řada zakázek z oblasti industrializované výstavby na sebe pak nenechala dlouho čekat.

Modernismus byl tehdy ve Finsku na pořadu dne, ovšem Aalto šel ještě dál a rozvíjel svůj vlastní způsob vyjadřování. Všechna jeho klíčová díla pocházejí z padesátých let. Radnice v Säynätsalo (1949-52) získala okamžitě mezinárodní uznání a stala se symbolem nové finské architektury. Spojuje velkorysé proporce s lidským měřítkem a exkluzivním provedením detailů. Uzavřené nádvoří, typický prvek pro pozdní Aaltovu tvorbu, má přesný čtvercový tvar. Lemují je veřejná knihovna, zasedací místnost městské rady a kanceláře úřadu.

Poté, co dokončil projekt radnice v Säynätsalo, Aalto zvítězil v soutěži na Pedagogický institut v Jyväskylä (1951-57). Kampus se skládá z několika samostatných budov, každá má svébytná architektonický výraz. Nejdůležitější budovy jsou klidným způsobem zvýrazněny: jednotný výraz kampusu vyplývá z celkové kompozice a z důsledného užití materiálů.

Dům kultury v Helsinkách (1952-56) se skládá ze tří křídel – uprostřed mezi kancelářským traktem a velkou kongresovou a koncertní halou se nachází auditorium. Jednotlivé části budovy mají navzájem odlišný výraz, ale dohromady tvoří trojice soudržný celek. Koncertní síň je příkladem Aaltova mistrovství v navrhování volných forem velkých interiérů. Její sochařsky pojaté, velkoryse zakřivené venkovní zdi z červených cihel upozorňují již zdaleka na význam budovy pro místní komunitu. Jako urbanista odmítal Aalto veškeré předem dané teorie a modely ideálních měst, z nichž mohou vzniknout leda „sterilní utopie, odcizené životu, které jsou z lidského hlediska často mnohem méně zajímavé než to nejhorší samorostlé město.“ (Alvar Aalto 1930)

Aalto vytvořil četné urbanistické návrhy pro různá města, ale jenom Seinäjoki (1956-65 / 87) a Rovaniemi (1963-76 / 88) se dočkaly realizace. Z vítězného návrhu urbanistické soutěže na centrum Helsinek byla realizována pouze hala Finlandia (1962 / 1967-71 / 1973-75). Z plánu na administrativní a kulturní centrum Jyväskylä byly realizovány policejní stanice (1970), první fáze městského úřadu (1978) a Městské divadlo (1982, realizováno posmrtně).

Jako designér věnoval Aalto drobným každodenním předmětům stejnou péči, jako celým městským centrům. Ve třicátých letech vytvořil úspěšné variace na organické formy v designu skla. Světoznámá Aaltova váza byla obměnou volně tvarované mísy, s níž Aalto zvítězil v designérské soutěži, uspořádané sklárnami Karhula-Ittala v roce 1936. Společně se svou první ženou, Aino Marsio-Aalto (1894–1949) vytvořil řadu sklářských předmětů, které se vyrábějí dodnes.

Alvar Aalto se rovněž živě zajímal o design nábytku, který měl v jeho pojetí zásadní význam pro jednotu architektonického celku. Nohu židle nazýval „sestřičkou sloupu“. Mnohé kusy, které byly později sériově vyráběné, byly původně navrženy pro jeden určitý projekt. Židle s uzavřeným rámem, známá jako Paimio chair, navržená pro sanatorium v Paimio, se stala symbolem celé budovy. Židle s nohou do „L“ je zase spojována s knihovnou ve Viipuri (1933-35), jiná s nohami do „X“ vznikla pro ústřední kancelář Státního penzijního ústavu v Helsinkách (1952-54).

Aalto začal navrhovat nábytek jako mladý architekt ve dvacátých letech. Jeho první návrhy solitérních kusů nábytku byly inspirovány dobovými styly, stejně jako jeho raná architektura. Setkání s funkcionalismem smetlo všechen balast historismu a nahradilo jej usilováním o věcnou krásu, zdraví, funkčnost a sériovou výrobu.

V říjnu 1935 byla založena společnost Artek, aby dohlížela na výrobu a prodej Aaltova nábytku. Základní princip Arteku – propagace moderního životního stylu kombinací technologie a umění – byl v souladu s Aaltovým přístupem k navrhování nábytku.

Ve snaze sblížit technologii a umění Aalto zavrhl kov, tak oblíbený u jiných modernistů, a místo něj používal dřevo. Užití ohýbaného dřeva bylo technologickou novinkou a stalo se poznávacím znakem Aaltova nábytku. Kde to bylo třeba, vytvářel Aalto variace na své návrhy, navrhoval podpory židlí z uzavřených nebo otevřených rámů a „koleno“, které se dá použít jako noha ke stolu či k židli. K rané L noze později vytvořil varianty: nohu Y (1946-47), která se větví do dvou směrů, a vějířovitou nohu X (1954). Pro Aaltův design nábytku je charakteristické malé množství základních nápadů, které jsou pak obměňovány a rozvíjeny v sériích.

Od svých mladých let byl Aalto fascinován všemi druhy výtvarného umění. Zajímal se o fotografii a scénografii, stejně jako jeho slavný přítel z Bauhausu László Moholy-Nagy. Z jejich spolupráce vzešly scénické návrhy a fotografické projekce pro avantgardní hru Hagara Olssona S.O.S. (Save Our Souls).

K Aaltovým blízkým přátelům patřili též Fernand Léger a Alexander Calder. Aalto objednal od Légera dílo pro Radnici v Säynätsalo, přátelství s Calderem dokládá drátěný portrét Alvara Aalta z ruky tohoto sochaře.

Aalto měl více mezinárodních kontaktů než kterýkoli z jeho finských kolegů a jeho kancelář byla nejvíce kosmopolitní v rámci celého Finska již od konce dvacátých let. Dveře do světa byly otevřené: získával zakázky a byl zván k přednáškám jako hostující profesor. „Má země patří do Evropy. Jsme však hluboce spjati s našimi tradicemi, s klimatem a okolnostmi, ze kterých naše tradice vzešly, i s tragédiemi a komediemi, jež nám bylo prožívat.“ (Alvar Aalto 1967).

Pavel Dobrovský, 10. ledna 2002