Hans Christian Andersen (1805–1875), poetické pohádky pro malé i velké

Hans Christian Andersen

Dánský spisovatel Hans Christian Andersen se narodil 2. dubna 1805. Brzy opustil školu aby se stal v Kodani zpěvákem. Věnoval se také loutkovému divadlu a přednesu, kromě toho studoval i tanec.

Zprvu psal cestopisy a básně vaudeville – veseloherní dramatické útvary se zpěvy, většinou založené na zápletkách, nedorozuměních a omylem. Úspěchu však dosáhl až beletristickou tvorbou (romány Improvizátor, Dvě baronky a autobiografie Pohádka mého života) ale především 156 pohádkami. Teprve pohádky jej proslavily světově. Hlavní díl jeho pohádek s jmenoval Pohádky a vyprávění pro děti.

Andersen dával přednost umělým pohádkám před lidovými, často velmi drsnými. Témata pro ně čerpal z vlastní fantazie, ale i z lidové tradice, teprve později se zaměřil na všední život. Živým vyprávěním vyjádřil přesvědčení o vítězství kladných stránek lidské povahy. Andersen miloval humoristický, sentimentální způsob vypravování. Jeho pohádky se vyznačují poetičností a bohatým jazykem, umožňujícím výstižnou charakteristiku postav i prostředí. Pohádky vyšly v mnoha českých vydáních, jednotlivě i souborně.

Na paměť výročí jeho narození byl 2. duben vyhlášen v roce 1967 Mezinárodním výborem pro dětskou knihu vyhlášen za Mezinárodní den dětské knihy.

Známý autor pohádek Hans Christian Andersen zemřel v Kodani 4. srpna 1875.

podle Malé české encyklopedie, Academia 1984
a Kroniky lidstva, Fortuna Print 1992

Hans Christian Andersen a květiny

V 19. století vzrostl zájem o přírodu. Projevilo se to v literatuře i v malířství. Lidé cestovali nejen za historickými a uměleckými památkami, ale i za zajímavými přírodními krásami. Budovaly se nádherné zahrady a bohatá sídla se plnila po celý rok květinami a rostlinami dováženými i z dalekých zemí. Ženy zdobily květinami i účesy a šaty, do společnosti chodily s kytičkou v ruce. Kytice provázela člověka jako krásný doplněk v důležitých chvílích života.

Andersen, jemný, citlivý a osamělý člověk, platonický ctitel žen a romantik, nám zanechal krásné, velmi podrobné popisy přírody ve svých pohádkách a cestopisech. Doma i na cestách – zejména v Itálii a Portugalsku – sbíral květiny ze všech ročních dob, vázal velmi osobité kytice a daroval je svým známým. Materiál nehledal ve sklenících, ale na poli, v lese, u cest. Volba prostého přírodního materiálu byla v té době něco nového, nekonvenčního. Založil tím vlastně nový směr. Lidé napodobovali jeho vazby, chodili sami květiny sbírat místo aby je kupovali u květináře. Pochopili Andersenův pohled, že kombinací květin do kytic vzniká něco nového, krásného co lidi potěší, ať už si kytici ponechají nebo darují.

V Andersenově době se kytice zvěčňovaly na obrazech. Protože Andersen kytice, které sám vytvořil nebo dostal, velice podrobně popisoval ve svých denících, mohl jej Erik Bering v dnešní době věrně napodobit. Kytice naaranžoval do váz z 19. století uchovaných v kodaňském muzeu porcelánu.

Hans Christian Andersen jako výtvarný umělec

Andersen rozvíjel za svých mnohdy obtížných životních podmínek několikerý talent – recitoval, hrál divadlo, tančil, zpíval – to vše nepříliš úspěšně. Dále vystřihoval z papíru, plodně spisoval a také kreslil. Měl postřeh i cit pro krajinu i pro postavy. Je pravděpodobné, že jeho pohádky a cestopisy působí proto tak živě, že se v nich uplatňuje jeho umění vidět, pozorovat a čtenáři sdělit takový obraz, jakoby jej viděl sám. Soudí se, že si kreslil nebo vystřihoval i své pohádkové postavy. Římští přátelé se o něm vyjádřili: "Andersen má malířské vidění světa." Sám Andersen opakovaně litoval, že se malovat nenaučil nikdy pořádně. Zůstavil po sobě stovky kreseb a přes tisíc vystřihovánek a koláží.

Věra Konrádová, 22. dubna 1999