Česká královna Dagmar (*1186(?)–1213) na dánském trůně

Narodila se z rodu prvního dědičného krále českého Přemysla Otakara I. a matky Adléty Míšeňské. Psal se rok 1186, když se nad její kolébkou sklonil kněz Dobrohost, pokřtil ji jménem Markéta a tvrdil, že díky dobrotě v jasných očích by mohla být spíše Drahuškou. Tak jí také na hodinách náboženství říkával.

Otec Přemysl býval neústupný v boji, tvrdý při řešení vážných sporů vladařských i v touze po trůnu českém. Drahuška již dorůstala, těžce nesla všechno dění kolem rodinného zázemí. Přemysl pobýval často v saské (kdysi české) Míšni, odkud pocházela matka jeho dětí. Z míšeňského hradu po každé hádce s ženiným bratrem utíkal.

Když jej s rodinou pozvali na delší pobyt Bodrci – přímořští zemané ze Severu, byl tam i Waldemar, dánský kralevic. Jak legendy líčí, ve chvíli, kdy ženich s Waldemarem vystupovali z lodi na břeh, spatřili přicházet Přemysla s chotí Adlétou a dceruškou doprovázeni knězem Dobrohostem.

Fanfáry zazněly, desítky rohů se ozvaly. Tak vítal svatební lid hosty ze zahraničí, hlavně pak dánského kralevice, přítele ženichova. Ten s úctou, ale jaksi roztržitě, prý pozdravil přítelovu nevěstu, všem hostům se uklonil, ale potom jeho těkavý zrak doslova připoutala pohádkově čistá tvář s očima plnýma něhy, zářící jako hvězdy nad dánským mořem. Od té chvíle nespustil z družičky nevěstiny oči. Na ramenou měla rozpuštěny husté, světlé vlasy barvy medové, na sobě oblečen prostý bílý šat spjatý blankytným pásem s vyšitými znaky české země. Jen uzoučký věneček nad čelem se zlatou sponou v týle zdobil její krásnou hlavu. Waldemar seděl za stolem, přemýšlel, pozoroval. Potom náhle přistoupil k tehdy ještě českému knížeti a oslovil Přemysla dotazem: „Prosím, řekni mi, vzácný muži, jaká je ta česká země, kde jsou tak krásné dívky?“ a pak se odhodlal zeptat se Přemysla, zda by i jemu mohli do roka nevěstu dochovat a uchystat ke svatbě královské. Přemysl, tehdy ještě stále kníže, prohlásil: „Kralevici, ty jsi přece dědicem královského trůnu v Dánsku. Moje dcera však nemá vůbec nic, co by ti mohla přinést věnem…“ Matka Adléta dodala: „Vždyť je dosud dítě…“

Přešel čas. Přemysl Otakar I. se stal králem a Waldemar nezapomněl. Stále myslel na krásný dívčí zjev, až přišel den, kdy vypravil posly do české země pro nevěstu. Matka zavěsila na útlý krček dceři jemný křížek byzantské práce, objala ji naposledy, pohladila po hustých vlasech a vyslanec dánského krále pan Strange Ebesön ji odvážel daleko k moři. Když nevěsta vystupovala, lid, který ji očekával a kterému dívka rukou mávala, propukl v jásot. Byla v tom naděje, kterou nikdy královna dánská a princezna česká nezklamala.

Dánové ji přejmenovali podle svého na Dagmar. Byla si vědoma, že je ženou pána trojí říše, který připojil k Dánsku země ležící Labem a pobřežím Baltského moře, země Bodrců, Polabanů a Pomořanů. Byla ale čistá a spravedlivá, pomáhala národu, kterému se stala královnou a národ dánský to ocenil.

Vešla do starých lidových písní, byla milována měšťany i sedláky. Jako svatební dar si přála od svého chotě „propuštění strýce Waldemarova, biskupa stejného jména, prominutí daně sedlákům z popluží a osvobození vězňů“. I nadále se přimlouvala za všechny trpící, za odnímání břemen daní, navštěvovala těžce nemocné, prosila za psance a i na smrtelném loži se přimlouvala za levobočka králova, kterého přivedl na svět se švédskou vévodskou dcerou Helenou. Byla královnou míru a lásky všelidské, a proto na ni národ nezapomněl.

Literatura:

Václav Beneš Třebízský: historický román Královna Dagmar.
Svatopluk Čech: Dagmar a Vocel, ČČM 1846

podle Dagmar Štětinové, Český kalendář 1999