Codex Gigas alias Ďáblova bible

Na počátku 13. století bylo v Čechách vytvořeno pozoruhodné literární dílo známé jako „Ďáblova bible“. Neznámý tvůrce napsal a barevnými iluminacemi vybavil obří knihu, o jejímž původu se do dneška můžeme jen dohadovat. Grafologové s historiky se shodují v tom, že se jedná o dílo vytvořené jednou rukou, jedním autorem. Pro svou anonymitu bývá proto nazýván „Velkým písařem“. Těžko však uvěřit, že práci takového rozsahu mohl zvládnout jeden člověk v krátkém časovém úseku… ledaže by mu v tom pomáhal ďábel!

Podle pověsti žil kdysi na východě Království Českého, v podlažickém klášteře mnich, který byl za svůj hříšný skutek odsouzen k zazdění zaživa. Zoufale přemýšlel jak krutému trestu uniknout, a protože byl nejspíš velmi šikovný písař nabídl opatovi, že jako své pokání opíše Písmo svaté do největší knihy na světě. Opat byl asi rozumný člověk, tak svolil a mnich začal psát dnem i nocí. Zakrátko ale poznal, že slíbil něco nesplnitelného. Nevěda si rady zavolal na pomoc pekelníka a ten knihu dokončil za jedinou noc. Jedna pověst dodává, že se opat zaleknul, když na deskách v kůži uviděl zobrazeného „zeleného ďábla“, druhá pověst říká, že mnich do knihy zakreslil podobiznu zeleného satana jako jeho podmínku, kromě toho, že mnichova duše propadne peklu. I když mu byl trest prominut, život se mu změnil v peklo. Pronásledovaly ho výčitky, prchal z místa na místo. Po dlouhém bloudění klesl k soše Panny Marie a prosil ji za spásu své duše. Matka Boží ho vyslyšela a seslala anděly, aby s vládcem pekel svedly zápas a vymohly od něj úpis zpět. Boží poslové zvítězili a čertovskou listinu přinesli právě v okamžiku mnichovy smrti. Tak byla jeho duše spasena a andělé s ní odešli do nebe.

Největší rukopisná kniha světa

Dílo bývá nazýváno Knihou knih nebo Knihovnou v jedné knize. Minulé věky ji právem označily superlativy jako Codex giganteus, Liber pergrandis, Gigas librorum či Codex Gigas. První zmínky o Ďáblově bibli pocházejí z roku 1295, ale předpokládá se, že je asi o půl století starší. Byla nejspíš vytvořena okolo roku 1229 v prostředí malého benediktinského kláštera v Podlažicích u Chrudimi. Nedochovaly se však žádné doklady o jejím vzniku, autorovi či důvodu sepsání.

Kniha je to neobvyklá i na dnešní poměry; není divu že ve středověku byla považována za osmý div světa. Její dřevěné desky, potažené bělavou kůží s kovovým zdobením měří 920 x 510 x 22 mm. Váží úctyhodných 75 kilogramů. Obsahuje 320 pergamenových fólií (640 stran) o průměrném formátu 890 x 490 mm; z neznámých důvodů však někdo 8 stránek vyřízl… Některé fólie tvoří dvoulisty a svou drsností a nepoddajností připomínají spíš kůži nahrubo preparovanou než zpracovanou do formy pergamenu. Soudí se, že k získání materiálu pro tak velkou knihu bylo zapotřebí kůží asi ze 160 oslů. Původní desky byly při požáru v roce 1697 poškozeny a nahrazeny novými dřevěnými o síle 22 milimetrů.

Co Codex Gigas skrývá

Do knihy je latinsky, jazykem římsko-katolické církve, vepsán text nejen celé bible, tj. Starý a Nový zákon, ale i Kosmova Kronika česká, řada různých traktátů a menších spisů, kalendář s nekrology, seznam podlažického bratrstva i zaklínadla a všelijaké dobové záznamy. Celá výzdoba knihy je ojedinělá, iluminace tohoto díla je tvořena nádhernými iniciálami v červené, modré, žluté nebo zelené, místy zlaté barvě. Celé zpracování je dokonalé – je to dílo písařského mistra!

První pergamenová fólie je přilepena k vnitřní straně desky, čímž tvoří součást předsádky – jako by se tu mělo něco skrývat – a opravdu, v 19.století při retuši těchto míst byl odkryt latinský zápis opata břevnovského kláštera Bavora z Nečtin o odkoupení knihy od mnichů ze Sedlce.

•  Kniha začíná záznamem tří abeced: hebrejskou, řeckou a latinské. Později ve 14. století je ještě připsána hlaholice a cyrilice. Všechny tyto abecedy měly v rámci encyklopedického pojetí knihy psané latinkou, funkci didaktickou.
•  Vlastní text začíná Biblí – Starým zákonem (prvních 118 stran).
•  Po něm následují dvě historické práce historika Josepha Flavia, žijícího v Římě v letech 37 až 95 po Kristu.
•  Další text tvoří proslulé Origines, jež nedlouho před svou smrtí v roce 636 dokončil sevillský biskup Isidor. Avšak v této části textu dochází ke změně – pasáže o rétorice, dialektice, aritmetice a lékařství jsou jako jediné psány menším typem písma než část biblická, přesto i zde je vidět zřetelně osobitý rukopis Velkého písaře. Následuje však necelých deset stran subtilnějšího písma s řádky jakoby nervózně členěnými, což se jeví jako práce někoho jiného – že by Velký písař onemocněl či odcestoval a někdo mu zatím vypomohl?
•  Následující text je již psán znovu rukou Velkého písaře a pojednává dvě vědecké Galénovy rozpravy o anatomii, lidském těle: Úvod do fyziologie – Rozpravy o lidském těle a jeho nemocech a Rozpravy o oku.
•  Konečně je pak na stranách 253 až 286 zapsán Nový zákon, převzatý z Vulgáty s úvodem svatého Jeronýma. Po Knize zjevení, jíž končí Nový zákon se charakter kodexu zásadně mění. Na zčernalém pergamenu je text psán střídavě červeným a žlutým písmem.
•  Zde zapsaný Penitenciál je podrobnými návodem pro zpovědníky, jak velké má být pokání za jednotlivé hříchy, uvádí přehled hlavních kněžských nepřístojností, přičemž každý úsek začíná slovy: „hřešil jsem………“ a končí – „v tom vyznávám svoji vinu“. Je to čtení chmurné a vyvolává domněnku, že jej opravdu zapsal kající se mnich – že by pověst měla pravdu? Také tato část kodexu není již psána Velkým písařem, neboť ráz písma se od ostatního rukopisu podstatně liší. Že by opět vypomohl někdo jiný?
•  A právě zde, na straně 290, se nachází největší pozoruhodnost – je tu vyobrazena skoro půlmetrová barevná postava čerta. Ďábel je zarámován věžemi, jinak je obrázek prázdný. To odpovídá středověké představě prázdnoty, hlavního principu zla. Sympatický čertík sedí na bobku, čelem k čtenáři, ruce má vztyčené. Na všech svých končetinách má jen čtyři prsty. Obličej je zelený s dvěma jazyky, což poukazuje na dvojsmyslnost jeho řeči. Hlavu mu zdobí dva rohy. Na druhé straně je obraz velkého města s věžemi, kostely a chrámy. Pravděpodobně se jedná o nebeský Jeruzalém, město Boží. Snad protiváha k ďáblíkovi…
Následující stránky jsou temné jak svým vzhledem tak i obsahem. Jsou zde magické zaklínací lékařské formule k zahánění padoucí nemoci, zimnice či k vypátrání zloděje. Formuli k zaříkání ďábla zde však nenajdeme.
•  Po této kapitole se práce opět ujímá Velký písař a do díla ukládá na stranách 294 až 304 nejcennější dokument – Kroniku českou (Chronica Bohemorum) sepsanou děkanem pražské kapituly Kosmasem (1045 až 1125). Tento opis patří k nejstarším a nejlepším.
Osm dalších, později odstraněných listů, pravděpodobně obsahovalo řeholní pravidla benediktinského řádu.
Závěr kodexu tvoří seznam členů podlažického bratrstva sepsaný v letech 1227 – 1229 již někým jiným.
•  Stejně tak poslední text – benediktinský kalendář – doplněný podlažickým nekrologem se jmény zemřelých osob (celkem 1635 )na které se má vzpomínat při klášterních modlitbách.
•  Na úplný závěr je vypsán přehled dnů, na které v průběhu dalších let připadnou Velikonoce.
•  Fascinující je jednota knihy, soulad písma a iniciál, harmonie celkové kompozice a jednotlivých detailů. Vše nasvědčuje tomu, že byla životním dílem jedné osoby: buď byla skutečně výtvorem Velkého písaře, génia – anebo zaprodance, ďáblova spomocníka, jak praví legenda. Přestože je existence knihy spojena se satanskou legendou, podle níž dostala i lidový název Ďáblova bible, a samotný obraz čerta je její nedílnou součástí a v podstatě knihu proslavil ještě více, středověkými církevními kruhy a posléze inkvizicí nebyla nikdy zatracena ani zničena. Naopak, vždy se těšila velkému zájmu učenců a odborníků. Všechny texty kodexu jsou dodnes čitelné. Pro velikost a váhu (75 kg) ji číst či prohlížet není jednoduché – kdo chce v kodexu číst musí na něm polovinou těla ležet.

Jak šel čas

Unikátní kniha byla dlouhá léta majetkem benediktinů v Podlažicích. Klášter se ale zadlužil a z finančních potíží se chtěl dostat zástavou knihy cisterciákům v Sedlci. Odsud ji roku 1295 vykoupil opat Pavel Bavor pro knihovnu břevnovského kláštera, kde se stala předmětem zájmu pražského biskupa Řehoře a dalších učenců té doby.

V květnu 1420 Táborité spolu s lidem pražským břevnovský klášter vyplenili, spálili a pobořili. Avšak komunita Benediktinů z Břevnova se během husitských bouří uchýlila do svého opevněného kláštera v Broumově. S sebou přivezli řadu cenných předmětů, mezi jinými i Ďáblovu bibli. Ta byla v klášteře pečlivě uschována a střežena. Husité Broumov dvakrát obléhali, naštěstí ale vždy marně. Také klášter v Podlažicích byl v roce 1421 Husity vypálen a zničen; bylo tedy štěstí, že Codex Gigas v té době už byl na jiném místě.

V Broumově už Ďáblova bible zůstala a přístup k ní měli jen vyvolení. Mezi ně patřil později i císař Ferdinand I., který o ní vyprávěl svému vnukovi Rudolfovi II. Jak je všeobecně známo, Rudolf byl velkým mecenášem umění a vášnivým sběratelem uměleckých děl. Jeho sbírky nacházely v tehdejší Evropě jen těžko konkurenci. A proto musel mít i tuto knihu. V roce 1594 ji nechal z broumovského kláštera převézt na Pražský hrad, kde zůstala i po jeho smrti, až do osudného léta roku 1648.

Rudolfova knihovna obsahovala samé literární skvosty v té době dostupné – již zmíněný největší středověký rukopis Codex Gigas, Codex Argenteus napsaný v 5. století stříbrným a zlatým písmem, ale také soudobou tištěnou literaturu a cestopisy – například knihu o cestě Kryštofa Kolumba. Ted trochu odbočím – jistý pamětník uvádí, že Codex Gigas, obří kniha neobvyklého formátu, měla na přední straně desek do kůže vyraženu jednu z mnoha podob pětilisté růže, rodového znaku rožmberského rodu a že byla po určitou dobu rovněž v majetku rožmberské knihovny. Také tato slavná rožmberská knihovna neušla během třicetileté války drancování švédských vojáků. V současné době je její uloupené jádro uloženo v Královské knihovně ve Stockholmu. Několik svazků z této knihovny se ocitlo i v proslulé Vatikánské knihovně, když je do Říma přivezla sebou švédská královna Kristýna (1655).

Válečná kořist

V průběhu třicetileté války se švédské vojenské oddíly dostávají na naše území. Jejich cílem tehdy bylo především obsazení hlavního města středoevropské monarchie – Vídně, a tak v Čechách a na Moravě zanechávají své posádky. Drancování a loupení bylo neodmyslitelným jevem válečnického života. Kořist, kterou Švédové získávali v našich zemích na konci třicetileté války, resp. těsně po jejím skončení a která byla odvezena do Švédska byla velmi různorodá. Již staří obyvatelé evropského severu – Normané – měli neobyčejný smysl pro kulturní památky, které se nacházely v zemi jejich výboje a pokud možno si je do Skandinávie brali sebou. Později byly těmito válečnými trofejemi uspokojovány sběratelské zájmy švédských vládců. Královna Kristině byla jednou z nejvzdělanějších žen tehdejší Evropy; ke svému dvoru zvala přední vědce, obklopovala se uměním, vlastnila vzácné sbírky,… V našich zemích se kořist Švédům přímo nabízela a tak brali a odváželi nejcennější kousky. Jednalo se obyčejně o předměty velké kulturní hodnoty (například byly odváženy i stříbrné rakve Pernštejnů z kláštera v Doubravníku), ale i o plodiny ve Švédsku neznámé. Byly to však většinou knihy, které byly nejlépe transportovatelné. Jak známo, byly Švédy odvezeny fondy zámecké knihovny Dietrichštejnů z Mikulova, knihy z pražských rudolfínských sbírek a fondy z jezuitské knihovny v Olomouci, knihovna královopolského kláštera a další.

Knižní kořist byla přepravována většinou v sudech, popřípadě v bednách a na vozech. Sudy byly přitom vyloženy slámou, popřípadě papírem, nebo kusy textilií, aby se zabránilo poškození. Přes moře byla kořist samozřejmě přepravována na lodích a víme o tom, že se některé z nich potopily. Nejznámější knihou z této kořisti je právě Ďáblova bible.

Pro královnu Kristinu

V červenci 1648, na samém konci války, obsadili – díky zradě – švédští žoldáci generála Königsmarka město a Pražský hrad. Místo běžného drancování a loupení se ovšem začali zajímat o zcela specifický druh válečné kořisti. Královna Kristina (panovala v letech 1632 až 54) jim do Prahy poslala jednoznačné příkazy; a tak si vojáci v sídle českých králů počínají jak v rukavičkách – hledají a balí různé cennosti. Neberou všechno, zajímají je především sbírky rudolfínské Kunstkamery, přesněji řečeno to, co z nich po Rudolfově smrti v roce 1612 zbylo. Přesné informace zná jen několik málo osob. Především správce sbírek Miseroni, který pod hrozbou krutého mučení vydal Švédům klíče od sbírkových sálů i depozitářů a hlavně soupis všech starožitností, uměleckých předmětů a nejrůznějších kuriozit, kde je také zapsán Codex Gigas.

Po dlouhé cestě po souši a plavbě lodí skončil zbytek Rudolfovy sbírky ve Stockholmu. Do rukou Švédů se tak dostala unikátní kolekce vzácných obrazů, soch a dalších uměleckých předmětů – a také obrovská kniha, kterou podle dobového líčení „dva chlapi měli co nést, jak byla těžká“. V katalogu stockholmských sbírek byla zanesena jako tajuplná rarita, jako „ďábelské dílo zazděného mnicha“. Královna ji cenila nadevše; již v roce 1650 figurovala na prvním místě v katalogu jejích sbírek. Vzácná kniha byla uložena v depozitu královského paláce ve Stockholmu v sále Tre kronor. V roce 1697 však palác zachvátil rozsáhlý požár, při kterém zahynul i švédský král Karel XI. V požáru málem shořel i Codex Gigas, který byl v poslední chvíli vyhozen z okna třetího poschodí. Prasklé desky knihy dodnes tuto událost připomínají. Od 17. století kniha opustila Švédsko jen dvakrát, nejprve v roce 1970, kdy byla zapůjčena do Metropolitního muzea v New Yorku a pak v polovině 90 let minulého století byla krátce vystavena v Berlíně.

Až do roku 1796 bibli žádný Čech nespatřil. Znalci ji popisovali jako jedinečnou, zázračnou, jako „knihu ďáblovu“, nad níž zůstává rozum stát. Proto přilákala pozornost jednoho z nejvýznamnějších českých učenců přelomu 18. a 19.století Josefa Dobrovského. Kněz, osvícený přírodovědec a filolog, přezdívaný „modrý abbé“, byl uchvácen a jeho návštěva podnítila švédské historiky, aby se knihou začali zabývat důkladněji. Těm se podařilo odkrýt zašlý zápis o prodeji knihy roku 1295 břevnovskému klášteru. Počátky její existence se začaly poněkud rozjasňovat a o českém původu nebylo pochyb.

Máte smůlu – bibli vám nevrátíme!

V roce 1878 došlo se Švédskem k výměně některých archiválií a například Bible lobkovická byla spolu s dalšími 20 česky psanými rukopisy (na příkaz švédského krále Oskara II.) vrácena na Moravu. Během 19. a 20. století zkoumali ve Švédsku tuto památku další čeští badatelé, z nich nejobšírněji dr.Kolár v roce 1987.

V současné době je Codex umístěn ve specielním chráněném prostoru Královské knihovny ve Stockholmu. Je uložen ve vitríně v samostatné místnosti, mírně osvětlené a se stálou teplotou. Na informačních tabulích je v textu zmíněna naše vlast a Podlažice jako místo, odkud kniha pochází. Čeští vědci žádali o zapůjčení Codexu už v 19. století, byli však Švédy odmítnuti. Město Chrast jednalo v padesátých letech minulého století s Královskou knihovnou ve Stockholmu o možnosti pořídit úplnou barevnou fotokopii Codexu, avšak tento záměr se pro vysoké finanční náklady nepodařilo realizovat. Když byla v roce 1970 požádána Královská knihovna o pořízení diapozitivů Codexu pro přednáškové účely ochotně a bezplatně vyhověla.

O návrat alespoň části rudolfínských sbírek se pokoušel počátkem roku 1990 tehdejší prezident Václav Havel. Švédská strana zareagovala na jeho prohlášení rychlostí blesku; už druhý den označila Havlův požadavek za pochybný, protože by se tak prý „mohla začít vyprazdňovat všechna evropská muzea“. Současně dali Švédové najevo, že ani na přímou žádost „Ďáblovu bibli“ nevydají. Petr Pithart při své návštěvě ve Stockholmu v roce 2002 navrhnul pracovníkům knihovny, že jim můžeme expozici doplnit o dokumentační materiál, který se váže k Ďáblově bibli, včetně fotografií a textů a na oplátku požádal o digitální přepis knihy, který by byl přístupný všem zájemcům z řad badatelů i veřejnosti. Zástupci stockholmského muzea přijali pozvání do Chrasti a přislíbili další spolupráci. Nedávno byla v Lucemburku na schůzce ředitelů národních knihoven EU domluvena digitalizace celé Ďáblovy bible. Švédům bude převedení knihy do digitální formy trvat půl roku; zatím mají hotových šest stran.

Po téměř 360 letech se do Česka vrátí Ďáblova bible

Loni v září premiér Paroubek domluvil se švédským premiérem zapůjčení zrekvírované Ďábelské bible a slíbil, že ji nebudeme chtít nazpět, ale „čestně tu vzácnou válečnou kořist vrátíme“. Vyloučil tak, že by si Češi chtěli bibli ponechat. Je tedy už téměř jisté, že Ďáblova bible bude vystavena v Klementinu spolu s dalšími středověkými svazky. O zápůjčce na výstavu, která se má uskutečnit na konci tohoto roku nebo o pár měsíců později, jedná Národní knihovna v Praze už rok. Knihu si lidé budou moci prohlédnout i na webu. Návštěvníci Klementina si na výstavě prohlédnou nejen knihu otevřenou na straně 290, kde je zobrazení půlmetrového ďáblíka, ale budou moci v Codexu i virtuálně listovat. Už pouhé zapůjčení knihy je velký úspěch české diplomacie.

Podlažický klášter

Z toho kláštera se dochovalo velmi málo věcí – Codex Gigas, křtitelnice a bronzový křížek. (Křtitelnice z roku 1406 je dnes umístěna v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové.) A ještě jedna zajímavost: kámen z Podlažického kláštera je jako jeden ze základních kamenů v Národním divadle v Praze. Nyní je místo zvané „Na Klášterách“ v Podlažicích pusté. Klášter benediktinů se poprvé připomíná v roce 1159, ale byl pravděpodobně založen o něco dříve, kolem roku 1150. Nekrologium kláštera uvádí jako zakladatele šlechtice Vrbatu. K roku 1160 známe jeho opata Huga. Detaily z dějin kláštera nejsou příliš známy. Klášter byl zničen na jaře roku 1421 při husitském tažení do východních Čech. Celou záležitost zaznamenává Husitská kronika Vavřince z Březové: „A táborský lid v tom kraji vypálil nebo částečně zničil kláštery Pardub, Podlažice a Sezemice a četné jiné kostely“.

Obnoven již nebyl, i když byl v roce 1448 zdejším opatem jmenován Bonifác z Volkenštejna. Na klášteřišti byl v letech 1696 až 1721 postaven biskupem Janem Milčínem z Talmberka barokní kostel sv. Markéty. Od roku 1834 byly při úpravách okolí kostela nacházeny archeologické předměty, neboť celé prostranství bylo v minulosti součástí staveb podlažického kláštera benediktinů. Archeologický výzkum na klášteřišti u kostela sv. Markéty proběhl v roce 2003. Již za průzkumu v letech 1908/1909 vznikl celkový plán kláštera, ale zdejší nálezy jsou rozptýleny po muzeích Chrudimska. Na klášteřišti pokrytém přestárlým ovocným sadem stojí kostel sv. Markéty. Na jeho okraji, západně od kostela se nachází budova bývalého pivovaru ze 16. století. Z kláštera samotného zbylo zdivo původního východního křídla, které datuje tuto část kláštera do gotického období (14. století). Do plochy rajské zahrady byla během gotického období vestavěna kaple, její stavba však nebyla dokončena. Plocha ambitu byla využívána k pohřbívání. Z hrobů v ambitu pocházejí zlomky dlaždic z 12. století. Stavba prodělala během své existence požár, ale byla alespoň zčásti používána i nadále. Na stavbu navazovala západním směrem zeď, která zřejmě v gotickém období tvořila severní ohradní zeď areálu kláštera. Prokázalo se, že gotický kostel byl oproti baroknímu následovníku posunut směrem k západu. Kostel měl trojlodní podobu, na severní straně byl zpevněn opěráky.

S osudem podlažického kláštera se můžete seznámit v Městském muzeu v Chrasti, 10 km od Chrudimi, které sídli v barokním zámku, dříve letní rezidenci královéhradeckých biskupů. Zde jsou vystaveny exponáty související s podlažickým klášterem, včetně faksimile obří knihy – Codex Gigas.

VEZA (esoterika.cz) – 16. května 2006