Už jsme dospělí!

Maturita ve Finsku a v celé Skandinávii je něco mimořádně slavnostního, což nás Středoevropany nutí k zamyšlení o jejím širším významu. Dospělí jsme ve Finsku již dovršením 18. roku života a svou českou maturitu, zkoušku dospělosti, nemůžeme takto pojmenovat ve finštině a zpětně finský výraz ylioppilastutkinto, zkouška ukončující gymnazijní studia, neodpovídá českému výrazu maturita. Finské ylioppilastutkinto, angl. matriculation examination, především znamená zkoušku pro matrikulaci (zápis) na vysokou školu bez jakýchkoli dalších přijímacích zkoušek. Je to tedy nejen ukončení jedné důležité etapy života (ukončení gymnázia) mladého člověka, ale zároveň otevření dalších met ad astra, zapsáním se na vysokou školu.

Jistě ještě žijí pamětníci dob, kdy i v předválečném Československu a velmi krátce po druhé světové válce platil také tento systém, kdy byli automaticky přijímáni studenti s maturitou do prvních ročníků vysokých škol bez přijímacích zkoušek a pak se v prvních ročnících tzv. prosívalo, neboť zdaleka ne všichni správně odhadli své schopnosti. Rovněž si matně připomeneme Jiráskovu Filozofskou historii vyprávějící o slastech a strastech studentského života a jeho oslavách.

Vraťme se však na oslavy opět do Finska.Vnějším znakem úspěšného zdolání této tak důležité zkoušky je bílá sametová čepice s černým koženým štítkem, uprostřed s akademickým znakem ve tvaru lyry. V každé domácnosti najdete na viditelném místě fotografii člena rodiny, který již tuto zkoušku absolvoval. Je to sen každého studenta, neboť na veřejnosti se může později blýsknout s tímto životním úspěchem dvakrát do roka: na prvního máje – svátek studentů – a 6.prosince – svátek nezávislosti Finska –, kdy si každý, kdo někdy složil úspěšně tuto zkoušku, nasadí svoji čepici a hrdě oslavuje tuto událost i po dlouhých letech. A tak v tyto sváteční dny vidíte mladé i staré, maminky s kočárky i šedivé kmety, jak svorně vzpomínají na štastné studentské dny svého mládí.

Je to stará tradice a její kořeny sahají daleko do minulosti, kdy nebylo snadné vůbec navštěvovat školu v odlehlých oblastech severské přírody, kde hustota obyvatel je jedna z nejnižších na světě. Zejména kdy nebyla ještě elektřina, auta, informační technika jako dnes a lidé měli k sobě daleko. Do nejbližší školy se v zimě jezdilo na lyžích, v létě na kole a gymnázium bylo při skromném živobytí v nedohlednu. Když se tedy někomu podařilo vymanit se z nuzných poměrů, mnohdy s podporou celé rozšířené rodiny, byl to úspěch nejen osobní, ale celé široké rodiny, kraje, oblasti, ba i celého národa. A proto se slavnostní ceremoniál předávání matrikulačního vysvědčení děje veřejně ve vyzdobeném sále, za účasti pozvaných rodičů, nejbližších i vzdálených příbuzných, přátel a známých. Měli jsme příležitost zúčastnit se jedné takovéto slavnosti a lze říci, že je to nezapomenutelný zážitek

Bylo to nedaleko Helsink, ve městě Vantaa, v moderním gymnáziu LUMO, které má partnerské gymnázium v Praze – Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici, jedno z nejstarších v Praze. Je 29. května 2004, přesně 10.30 hod. Lidé v slavnostním sále gymnazia LUMO se rozestoupí a vstupuje vysoký vlajkonoš s finskou vlajkou a šerpou přes hruď ve finských barvách a za ním přichází 80 studentů a studentek netrpělivě očekávajících svůj velký den. Rozestoupí se do dvou řad a školní sbor zazpívá píseň P.Simona „The Bridge Over Troubled Water“ a poté všichni usednou. Studentský orchestr zahraje a sbor zazpívá několik moderních finských a anglických písní a posléze se ujme slova ředitelka gymnázia Kaarina Koivistoinen. Zhodnotí zatím krátkou historii gymnazia, jeho pedagogickou i mezinárodní činnost a pak nastane ten tak dlouho očekávaný okamžik – hodnocení jednotlivých studentů, předání vysvědčení a studentských čepic, které srovnané v řadě na přilehlém stole očekávají své majitele. Rozechvělí abiturienti jednotlivě přistupují, přebírají svá vysvědčení a vysněné čepice s červenou růží a odcházejí na druhou stranu podia, kde se řadí na stupně vítězů, které tvoří 3 dlouhé řady odměněných. Zazní studentská píseň Gaudeamus igitur a po jejím odeznění se zabělají tři dlouhé řady studentů bílými čepicemi, které si všichni najednou na povel nasadí na své hlavy. Hlučný potlesk a neskonalá radost abiturientů zaplní sál. Po několika minutách pronese nejlepší student děkovný projev, kde vzpomene svých profesorů, rodičů, válečných veteránů a vlasti, všech, kteří jim umožnili studium nastoupit a ukončit. Po zazpívání finské hymny vlajkonoš slavnostním krokem odnáší finskou vlajku za doprovodu nových abiturientů do předsálí, kde čekají štastní příbuzní a blahopřejí svým blízkým, každý s jednou růží, které potom vytvářejí u mnoha studentů velké kytice. Bývá zvykem vybrat jednu růži z této kytice a odvézt ji na hřbitov a položit k památníku válečných veteránů.

Celý ceremoniál je prodchnut radostí z úspěchu a hrdostí na svoji vlast.To nám připomíná skutečnost, že Finsko jako malá země nic neztratilo ze své nezávislosti během téměř desetiletého členství v E, a je naopak platným členem evropské rodiny.

Slavnost samozřejmě značně připomíná české promoce po ukončení vysoké školy, zatímco maturitní oslavy jsou více méně soukromou záležitostí jednotlivých studentů. Avšak domníváme se, že právě důraz na vzdělání a jeho ocenění v kritických letech mladých lidí kolem 19 let, kdy se rozhodují o své budoucnosti, je důležitým impulsem při rozhodování o dalším vzdělání.

Význam této události ještě podtrhuje skutečnost, že známky na matrikulačním vysvědčení jsou uváděny v latině, i když latina se kromě medicíny a práv ve Finsku nijak zvlášť nepěstuje. Na matrikulačním vysvědčení tedy najdeme: laudatur, eximia cum laude approbartur, magna cum laude approbatur, cum laude approbatur, lubenter approbatur, approbatur, improbatur. Jistě i toto přispívá k akademickému povědomí mladých absolventů.

text a foto Hana Kučerová, 10. července2004