Zemřel Karel Moudrý

foto archiv ČRo

foto archiv ČT

Dne 22. března 2009 zemřel Karel Moudrý. Dlouhá léta působil jako politický komentátor v české redakci Radio Free Europe a v roce 1996 obdržel Evropskou cenu za objektivní žurnalistiku ve Svobodné Evropě. Pro Český rozhlas Leonardo připravoval cyklus Tajemství Ďáblovy bible, na tomto seriálu spolupracoval i s redakcí Severských listů. Hlas Karla Moudrého jste mohli slyšet také ve vysílání Českého rozhlasu 6.

Redakce Českého rozhlasu Leonardo

Karel? Kamarád. Člověk, který je fajn. Mám ho rád. Možná mu malounko scházejí asi tři centimetry k zemi. Velice snadno se nechá odfouknout do beznaděje. Ležérní bohém… (Karel Kryl)

Když Karel Moudrý vzpomínal na svého kolegu Slávu Volného z redakce Svobodné Evropy v Mnichově, rád připomínal vtip o tom, jak ho v nebi hledá věrný posluchač. Nikde není. „Už jste se byl podívat v kantýně?“ zeptá se sv. Petr… Naposledy jsme tuhle historku slyšeli na začátku března. Připomnělo ji smutné výročí smrti Karla Kryla. V neděli 22. března 2008 v pravé poledne zaklepal na nebeskou kantýnu i náš kolega Karel Moudrý. Kamarády, kteří ho předešli, Karel nikdy neopustil. Sedávali spolu dál u redakčního stolu a bylo příjemné občas přisednout a poslouchat vzpomínky na léta strávená před mnichovským rozhlasovým mikrofonem. Jistě i v tuhle chvíli jejich dialog pokračuje. Není divu, že k sobě měli ti tři tak blízko. Platilo pro ně to, co spisovatel Josef Jedlička řekl v nekrologu Slávy Volného. „Miloval rozhlas a život. Se vším všudy. Škoda, že z nebe se nevysílá.“ Glosy, postřehy a myšlenky „mistra sarkasmu“, jak Karlu Moudrému na „Svobodce“ přezdívali, nám budou chybět.

Martin Schultz, Český rozhlas 6

Kdybych se tu zprávu nedozvěděl, jak se říká v médiích, ze seriózního zdroje, asi bych jí raději neuvěřil a možná bych se chvíli pídil, zda to není nějaký další černý žert dotyčné osoby. Seriózní zdroj mi sdělil, že zemřel Karel Moudrý…

ert to není, ale vsadím se, že někde v zásvětí, v tom prostoru, kde se podle buddhistů (což podle mne on alespoň zčásti byl) pěkně dlouho po tzv. smrti pohybuje lidská duše, se Karel Moudrý dobře baví tím, že o něm píši cosi jako nekrolog. Slušně řečeno, můj vztah k němu byl, po celou dobu naší známosti, ambivalentní. Vzhledem k tomu, že jsme si kdysi ve společné mnichovské kanceláři pěkně po „orwellovsku“ slíbili, že nebudeme posluchače krmit učenými cizími výrazy, tak to řeknu česky - rozporuplný. A to tak, že hodně.

Karel Moudrý byl, a teď přijde otřepaná, v jeho případě ovšem naprosto příhodná fráze, Bohem nadaný psavec. Měl fantastický dar nádherným slohem s vyloženě barokně košatým slovníkem popsat kdejakou banalitu. Když bylo zapotřebí zaplnit v krátkosti pět minut vysílání, okamžitě vychrlil příspěvek třeba o něčem, co zaslechl přes rameno v tramvaji. A napsal to tak, že posluchač musel nabýt dojmu, že se dozvídá cosi jedinečného, že je tím Karlovým příspěvkem zasvěcován do čehosi, co celému zbylému lidstvu málem uniklo. Leč uměl i velká témata, byť v „malém“ radiovém formátu. Kdo by si to, o čem je tu řeč, chtěl připomenout, tak na webových stránkách Radia Leonardo, kde Karel Moudrý naposledy redakčně spolupracoval, jsou stále vyvěšeny jeho příspěvky. Mají ohromně široký záběr témat, ale - a to je to hlavní: každý z nich má v sobě tu jeho jiskru, jeho „snadný“ styl vyprávění, jeho - lépe to opsat nedovedu - šarm. V řadě z nich je jeho trochu podivný humor, který často připomíná archetypálního Šibala, nebo indiánského Kojota - tedy postavy, které by, jak říkáme česky, „pro fór i fotra zabili“.

Mám za to, že Karel si byl svého nadání dobře vědom. Z toho plyne i jedna obtíž, o níž, asi právě proto, že jsme si pěkný kus našich společných životů byli dost blízcí, zamlčet nedovedu a nechci. O co více byl Karel novinářským géniem, o to více mu týž Bůh, a mluvím tu za sebe a za svou zkušenost, ubral na tom, co v jiných osobnostních konstelacích (česky - uspořádáních) dělá z lidských bytostí kamarády. Díky své „božské“ nátuře se mu často „dařilo“ zacházet s lidmi kolem sebe, jako by to všechno byli osoby, jejichž hlavní povinností je mu nějakým způsobem, a hlavně bez nároku na jakoukoli odměnu, posloužit. On nemusel nic, my všichni ostatní museli všechno. Hlavně pochopit. Hlavně pochopit, proč dělá, co dělal, a proč se kdy a jak zachoval. Snadné to nebylo. Pravda, dokázal to vše obalit do shora zmíněných šarmantních slov, ale skutky, které posléze z jeho životního nastavení (a také ze silně divokého životního stylu) plynuly, jaksi zapovídaly získat k němu skutečně niterný a setrvale pevný kamarádský vztah. Řeknu tu závěrem jednu banalitu a navíc, nejsem ten, který jí vynalezl. Ale to už k té dennodenní rozhlasové novinařině patří. Použijete prostě cokoli, co se hodí, a já vím, že by mi to i tentokrát Karel prominul. Takže takhle: vzhledem k tomu, jaký byl Karel Moudrý (s láskou vysloveno) „zloprcek“ (a věru, že to slovo vybírám z těch jemnějších), nebyl s ním život lehký. Ale bez něj - bude zase jen o kousek horší…

převzato ze stránek ČRo, 22. března 2009