Jak to vlastně bylo

„V říjnu 2001 švédský parlament pořádal pravidelné setkání předsedů evropských parlamentů. Přiletěl jsem o něco dřív, tak mi bylo nabídnuto několik možností doprovodného programu. Mezi tím též švédská Královská knihovna. Já jsem nevěděl, co tam je. Pak mě vedli téměř posvátně dolů do podzemí. A tam mi ukázali něco, co označili za švédský národní poklad. Nejuctívanější kulturní památka ve Švédsku. A vedle byl panel, třicet, čtyřicet řádků, a pár slov, tři, čtyři – „Podlazice (Bohemia)“. Já jsem se jich na to ptal – a oni o tom nic nevěděli. A mě už v tu vteřinu napadlo, že tady je něco v nepořádku. Ale že v nepořádku je to, že o tom Švédové nic nevědí, že je to ani nenapadlo. Vysvětlit, ukázat, co jsou Podlažice, co to byli Benediktýni ve 13. století, i u nás a v Evropě. Odjížděl jsem tehdy s rozhodnutím, že to tak prostě nenechám,“ říká místopředseda senátu Petr Pithart v dokumentu o Ďáblově bibli, který vysílala Česká televize.

Tomáš Vagenknecht, starosta města Chrast, v dokumentu pokračuje: „Prvotní popud, kterým bylo naše město osloveno, nastal zhruba před čtyřmi lety. Tehdejší předseda senátu Petr Pithart nás navštívil s tím, že ve švédské Královské knihovně je vystaven Codex Gigas. K Podlažicím, kterou jsou dnes součástí našeho města, se Codex Gigas váže svojí legendou i obrovskou výjimečností, neb je to dneska prakticky největší kniha světa. Vlastně díky Pithartovi jsme mohli navštívit švédskou knihovnu a díky tomu jsme byli i u prvních jednání mezi pracovníky švédské Královské knihovny, českým velvyslanectvím ve Stockholmu v čele s paní Marií Chatardovou a naším městem. Navázali jsme jednání o tom, zda by nemohla kniha přijít do Čech a zda by nemohla být do budoucna studována a dostat se vlastně k meritu věci – proč ta kniha tady vznikla a jaký je vlastně její skutečný význam.“

„Když jsem se koncem roku 2002 poprvé přišla představit tehdejšímu řediteli Královské knihovny, řekl mi: Velvyslancům obvykle ukazuji Ďáblovu bibli, ale co ukážu vám? Ujistila jsem ho, že se velmi ráda na toto známé dílo podívám,“ říká na stránkách Pozitivních novin Marie Chatardová, bývalá velvyslankyně naší republiky ve Stockholmu, dáma, která vyvinula tak velké diplomatické – i jiné – úsilí, že bez jejího přispění by Ďáblova bible do naší republiky asi nepřicestovala. „Viděla jsem nádhernou knihu otevřenou na stránce s obrázkem ďábla, nicméně z pochopitelných důvodů hermeticky zavřenou ve speciální vitríně. V ten moment se zrodila myšlenka digitalizace a velmi nesměle i zapůjčení. Ale cesta před námi byla ještě dlouhá. Domnívám se, že úspěch je výsledkem společné práce české diplomacie, ředitelů obou národních knihoven a podpory českých politiků v průběhu jejich návštěv Švédska.“

Další důležitý krok učinil v březnu 2005 bývalý premiér Jiří Paroubek, když ve Stockholmu oficiálně požádal o zapůjčení tého vzácné památky. „Chceme si ji pouze půjčit, samozřejmě to není restituce majetku,“ poznamenal tehdy před novináři s úsměvem. O Bibli jednal i premiér Mirek Topolánek na své návštěvě ve Stockholmu v dubnu 2007.

Praha 19. září roku 2007. Po 359 letech se Codex Gigas za přísných bezpečnostních opatření ze Švédska přece jen vrátil do zpět Čech. I když jen na výstavu v prostorách Nádní knihovny v pražském Klementinu, tedy do míst, kde si v osudné dny roku 1648 zapsal do deníku jezuitský kněz slova: „Nešťastný soumrak, kdy Švédové válečnou lstí a pro svou nedbalost obsadili Malou stranu s Hradem.“

„Kdybychom si měli všecko vracet, tak bychom příští desetiletí nic jiného nedělali, jen pořizovali seznamy a vraceli si to. Buďte si jisti, že bychom se mezi tím pobili, a to ne jednou To prostě nejde. Ale co si myslím, že je možné – takováto gesta u jednotlivých památek, když třeba nějaký stát chce zlepšit vztahy s jiným státem, jsou gestem dobré vůle. Vrátit si to ale nemůžeme. To bychom museli přepsat celé evropské a světové dějiny. Může nám to být líto, ale to je asi tak všechno,“ říká Petr Pithart v závěru televizního dokumentu.

Michael Stanovský, 21. listopadu 2007

21. listopadu 2007