Nový Jeruzalém a ďáblovo nemluvně

Michael Stanovský, 2007
CELÁ FOTOGALERIE

V pondělí odpoledne jsme se v chodbách Klementina sešli v oblíbené sestavě: obyvatelé Chrasti na hromadném zájezdu za osmým divem světa, který spatřil světlo světa v Podlažicích. Nechyběl ani pan starosta Tomáš Vagenknecht a ředitel chrastenského muzea dr. Schütz, tentokrát se účastnil prohlídky, abych řekl nekonvenčně-nekonvenčních debat i Petr Pithart, muž který má lví podíl na tom, že expozice je v Praze, že se švédská strana nechala přemluvit, potlačila obavy, že jim lstiví Čechové Codex Gigas už nikdy nevrátí, když byl uloupen, ale jak vidět – Čechové jsou velkorysost sama, co jsme si, to jsme si, když píšeme rok 2007 a ne rok 1648, že?

Těžko říci o té výstavě samotné cosi objevného a převratného. Je připravena pečlivě, s mnoha nádhernými a vzácnými exponáty, jimž dominuje a kraluje obrovská křtitelnice z původního podlažického kláštera, nemluvě o mnoha nádherných středověkých i pozdějších knihách, na nichž patrno, že vznikaly nejenom z hluboké potřeby víry, ale také z přesvědčení, že vzdělání není nikdy dost, ale také s láskou a péčí dnes už neznámých písařů, kteří v tichu a šerosvitu scriptoria malovali písmeno za písmenem a obrázek za obrázkem – abych tak řekl ku větší slávě Boží a radosti (až dodnes) nás všech. A to nemluvím o „trezoru“, komnatě tajuplné a opevněné, kam vstupuje jen deset návštěvníků, aby se podívali na portrét Ďábla, jak tvrdím já – prvního ďáblova miminka v literatuře, které vyplazuje, po vzoru všech uličníků, hned dva jazyky najednou a povaluje se na své stránce v plenkách a v jakési pletené středověké nemluvněcí čepici, ve věčné spokojenosti, že díky tomu portrétu jsou dnes slavné Podlažice i Chrast, Čechy i Švédsko.Takže řečeno s notnou dávkou licence: ona i ta třicetiletá válka přece jen k něčemu byla.

Těžko říct, co si vlastně člověk myslí, když hledí na tu slavnou a prastarou knihu, která tak věrně doprovází evropské dějiny. Následný pocit se skládá z rozpaků, co si s tím dojmem vlastně počít, tak hodně z úcty, tak mnoho z obdivu a také otázky, jakže ten Velký písař vlastně tohle všechno a právě tak zručně a dovedně sepsal. Kolik desítek let na to potřeboval a jaký zázrak způsobilo, že ručně psané litery jsou – jakoby je někdo vytiskl. Ponechme vědě, aby z otazníku učinila tečku nebo vykřičník. Myslím, že pro tuto chvíli úplně postačí, když spokojeně řekneme, že výstava Codex Gigas je úspěšná a možná více než úspěšná a že jistě mnoho lidí si řekne občas s námi: stáli jsme odjakživa u kolébky dnešní Evropy. Tedy pokud nebudeme trvat na tom, že před obrovskou knihou stojíme pravděpodobně u kolébky ďáblíka. A kdo z nás ho tak trochu v sobě nemá, že? Neboť život lidský se odjakživa pohybuje kdesi mezi dobrem a zlem, nebo chcete-li – mezi andělem a ďáblem.

Codex Gigas toho důkazem.

Karel Moudrý, Český rozhlas, Leonardo, 30. října 2007