Ďáblovo miminko

foto: Královská knihovna Stockholm

repro: Severské listy

Označení Ďáblova (anebo Ďábelská) bible, jak se Codexu Gigas říká v našich zemích – i v cizině, pochází z vyobrazení ďábla, či spíše čertíka někde v polovičce knihy. Karel Moudrý, který na satelitní a internetové stanici Českého rozhlasu Leonardo připravuje již druhým rokem zřejmě nikdy nekončící seriál o tajemství Ďáblovy bible, mi vnukl myšlenku, že to není žádný ďábel, ale spíš čertovské miminko v plínkových kalhotkách.

No, posuďte sami, barevný obrázek ďáblíka máte na titulní stránce časopisu. Škoda jen, že čert v bibli je tak neobvyklý, ono pak už nikoho nic jiného už nezajímá, nikdo knihu na občasných výstavách neotevře jinde, než na čertíkovi. Škoda. Kromě desítek stránek s textem tu jsou i stránky s nádhernými iluminacemi. Ostatně sama protější stránka – vlevo od ďáblíka – znázorňuje středověké město plné kostelů, snad Jeruzalém. Zajímavý kontrast ďábla a svatého města, přemýšlejme nad ním. A začtěme se do sedmé kapitoly knihy Stanislava Bártla a Jiřího Kosteleckého nazvané neotřele Ďáblova bible (Paseka 1993, ISBN 80-85192-64-0):

„Ďábel se na nás dívá z přední části listu číslo 290. Je to postavička vysoká skoro půl metru, která kdysi skutečně mohla vzbuzovat bázeň. S jistotou však lze říci, že ji autor nenamaloval do kodexu coby výraz díků pekelným silám za to, že mu pomohly zvládnout nadlidský úkol. Pochopit aspoň zčásti její pravý smysl nám pomáhá další ilustrace, jež zabírá celou protější stranu. Obě dohromady tvoří zřejmě levé a pravé křídlo jakéhosi diptychu – díla o dvou částech, které spolu úzce souvisejí, přestože nemají na první pohled nic společného.“

„Obraz vlevo představuje jakési středověké město. Je zarámováno dvěma štíhlými věžemi, mezi nimiž se táhne deset zdí. Uvnitř opevnění je množství kostelů a jiných budov. Co je to za město? Existovalo vůbec? Třebaže můžeme rozeznat architektonické prvky, obvyklé v tehdejších, hlavně italských městech, jsou tu dvě okolnosti, jež vylučují, že by mohlo jít o vyobrazení nějakého skutečného, pozemského sídliště. Jednou z těchto okolností je sám duch románského malířství, které nenapodobovalo přírodu. Ale především si musíme všimnout té nápadné, téměř zrcadlové symetrie, v reálu nějakého města nepředstavitelné. Co je v levé polovině obrazu, je i v pravé“

„Bezpochyby představuje toto pomyslné, ideálně vyvážené seskupení staveb nebeský Jeruzalém, město boží, říši dobra. Protiváhu říše zla, reprezentované ďáblem, nebo chcete-li Satanem či Antikristem na straně protější.“

„Pekelná část diptychu je rovněž přísně symetrická. Je zarámována malými věžemi, ale chybí mezi nimi jakékoliv budovy. Jako by malíř chtěl charakterizovat zásadní odlišnost od nebeského Jeruzaléma prázdnotou, vynecháním prostoru mezi věžemi, aby zviditelnil, o jak pusté místo jde. Ve středověké mysli byla ostatně prázdnota – nihil – principem zla, a tudíž pro toto téma nejvhodnější“

„V románském umění se ďábel zpravidla znázorňoval vychrtlý jako mrtvola kvůli zdůraznění jeho statutu vládce říše smrti. Sportovně štíhlá postava v našem kodexu představuje patrně nejtrénovanější podobu čerta, jaká je z té doby k dispozici. Nahlížen očima dneška může dokonce působit, jako by právě provozoval ranní gymnastiku. Něco takového nemohlo ovšem napadnout dávného malíře. Pozice na bobku byla nejspíš zvolena proto, aby příšerka dostala ještě nelidštější podobu.“

„Poněkud jinou možnost výkladu nabízí J. Pečírka, který v minulém století vyslovil názor, že postava může být odvozena od indického démona tance, což vzhledem k celkové tajuplnosti kodexu předem zcela vyloučit nelze; ale pro naši prezentaci „ďáblovy bible“ raději zůstaňme u čistokrevného čerta.“

„Konfrontace nebe a pekla jako ďvou protichůdných principů tvoření, ilustrovaná v podlažickém kodexu dvěma celostránkovými obrázky, nalezla svou zřejmě nejvýraznější a nejakceptovanější formulaci v díle sv. Augustina De civitate Dei, tedy O Boží obci. Podle něho existují od počátku věků dvě města: nebeské, které je domovem andělů a spravedlivých, a město vytvořené Luciferem a jeho hříšnými antianděly. Obojí pak nachází svůj obraz na zemi, a tak byl v průběhu celého středověku chápán věčný boj dobra se zlem ve smyslu tohoto přístupu. Koncept sv. Augustina, koncept dvou měst, byl ale více morální než vizuální, a tudíž jenom nesnadno nacházel obrazové vyjádření. I v tomto ohleduje podlažický rukopis raritou“

„Nezodpovězenou otázkou zůstává, kdo vlastně je autorem obou celostránkových ilustrací za zpovědním zrcadlem podlažickeho kodexu, malířských dominant knihy, která od jedné z nich odvozuje také svou vžitou přezdívku „ďáblova bible“. Nevypadá to, že by tyto obrázky maloval sám Velký písař. Opravdu se nezdá, že by figurativní kresba byla tou nejsilnější stránkou tohoto génia. Neumělá postavička židovského mudrce u Flaviova textu je asi opravdu jediné, o co se pokusil. Což by mohlo znamenat, že přinejmenším postavu čerta vytvořil některý jiný člen klášterního bratrstva. Písař zpovědního zrcadla? Nebo snad někdo další? Nevíme“

„Také následující stránky kodexu jsou temné. Svým vzhledem i obsahem. Do hnědých ploch jsou totiž stejně hranatým a barevným písmem jako předchozí texty vepsány – zaklínači formule.“

Ctihodný čtenář jistě dostal chuť si biblí zalistovat. Podaří-li se mu ji shlédnout na pár minut na pražské výstavě, kromě výše diskutované dvojstránky neuvidí nic. Takže musíme poděkovat švédské Královské knihovně, že celý rukopis nejen zdigitalizovala, digitální otisk na balíčku dévédéček věnovala panu řediteli Národní knihovny Vlastimilovi Ježkovi při slavnostním otevření výstavy, ale také jej zpřístupnila na Internetu každému, kdo si v ní chce listovat. Možná si jí jednou budeme moci koupit v knihkupectví, zatím musíme vzít zavděk internetové adrese www.kb.se/codex-gigas/cze. A je to tam i v češtině!

Michael Stanovský, 20. září 2007