Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible (5)

5. díl seriálu Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible

K.M.: Při poslechu seriálu, jímž nás provází středověký portrét ďábla z Codexu Gigas z podlažického kláštera vás vítají – Karel Moudrý

P.M.: A Petr Mančal, středečně se scházíme, abychom se pokoušeli sice o nemožné, ale přesto nadějné – objevit o foliantu nazývaném už v gotice Osmý div světa poněkud více než o něm bylo a je známo.

K.M.: Scházíme se a hlavně scházet se budeme především s odborníky, protože Ďáblova bible je skutečným průvodcem evropských dějin, nebo naopak – evropské dějiny jsou průvodkyní foliantu, jak je libo.

P.M.: Začněme dnes rovnou úvodem z knihy, kterou vydalo nakladatelství Paseka a to v roce 1993. Titul je prostý: Ďáblova bible, kniha je dávno k nesehnání

K.M.: Nicméně je souhrnem přibližně všeho, co se o bibli vědělo a ví. Tedy

P.M.: Když jsem jako malý kluk, píše ve zmíněném úvodu Jiří Kostelecký, jeden z autorů publikace, pozoroval na venkově při jasných letních nocích hvězdy, fascinovalo mě jejich zdánlivě nekonečné množství a toužil jsem odhalit podstatu všeho. Díval jsem se na mohutný oblouk Mléčné dráhy a ještě jsem netušil, že naše malá planeta se nachází na samém okraji její obří spirály. A teď na konci druhého tisíciletí, doufám, že nám Hubbleův teleskop dá nahlédnout do onoho prvopočátku vesmíru těsně po velkém třesku. Ale i kdyby se to opravdu povedlo, nebudeme se stejně dál ptát, co bylo předtím, myslíce nadále karteziánsky a v absolutním čase?

repro: webové stránky Masarykovy univerzity Brno

K.M.: Myslíce nadále karteziánsky, jak slyším z úvodu k úvodu ke knize, bych řekl, že mě vlastně nenapadlo, kterak hvězdy mají zdánlivě nekonečný počet. Je vlastně pravdou, že i nekonečné množství musí mít konečný počet nekonečného počtu, což mi tak trochu připomíná rovnoběžky stýkající se v nekonečnu. Ale ve vesmíru se dějí prapodivné záležitosti.

P.M.: Což je zcela v intenci autora úvodu, který dále píše: Závrať mých klukovských let se mě při pohledu na noční oblohu zmocňuje dodnes. Jenže teď, v dospělém věku, se již spíše ptám, zda-li onen propagovaný velký třesk před dvaceti miliardami let není pouhou fikcí. Zdali se nám vše jen nezdá.

K.M.: Což je jeden z důvodů, že v každém díle seriálu navštěvujeme onu osudnou noc, kdy opat rozmlouvá s ďáblem, přesněji řečeno s Luciferem převtěleným do krásné dívky a sledujeme jejich dialog, spíše zápas, nebo spor a také pokus o smír a podléhání slabostem, jimž se k našemu překvapení nevyhne ani ďábel.

P.M.: Natož pak dívka

K.M.: Natož pak dívka. Ale mluvím o tom hlavně proto, že už před napsáním prvního písmene scénáře jsem věděl, že nám osud bible bude splývat s osudem Evropy, tudíž, že budou splývat děje a události z různých dob a časů, neboť nepíšeme chronologické dějiny, ale hledáme tajemství. Spisovatel Josef Jedlička mi jednou řekl, že přestal fotografovat ozdoby katedrál teleobjektivem, protože najednou měl dojem, jakoby katedrále nahlížel pod sukně. Na čemž něco bude.

Martina Vrbová:
•  Otevře-li čtenář bibli, dozví se v Knize Mojžíšově první, kteráž slove Genesis, v kapitole první, v obsahu, vytčeném před samým začátek, že se mu dostane odpovědi na jistě důležitou otázku, jak bylo nikoli to či ono, nýbrž – jak bylo všechno.
•  Dočte se čtenář, že na počátku stvořil Bůh a nebe a zemi.
•  A nejenom to, dozví se, že Bůh v té chvíli stvořil i princip tvorby, neboť ani krása, ani dokonalost, ani účelnost sama o sobě či pouhá účelnost krásy nebo dokonalosti nevzniká zázrakem náhle. Bývá počata už v myšlence samé – v nápadu stvořit nebe i zemi, je zaklet sám imperativ zrodu, a tím je vývoj, posloupnost, kauzalita a řád věci samé.
•  Z nesdělného kvádru carrarské žuly vysvobodí Michelangelo mladou matku, ve věku početí i porodu s omnoho starším, už mrtvým, synem v náručí.
•  Astrofyzika spotřebuje k poznávání možnosti existence paralelních vesmírů a proměnných časů několik tisíciletí šamanského bloudění a pohybu astrálního i biologického orloje, podřízeného plynutí lidského času.
•  Michelangelo spotřeboval jeden kvádr, v němž spatřil Pietu – a vysvobodil ji ze zajetí kamene. Myšlenka tedy je tvrdší kamene.
•  A Codex Gigas, ona neskutečná kniha knih, je trvanlivější kláštera, rovněž kamenného, což ovšem zpochybňuje tvrzení Victora Huga, že knihtisk zabil katedrálu.
•  Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi v jediném a neopakovatelném, trvajícím okamžiku, ve věčné přítomnosti bez minulosti a budoucnosti. Teprve potom, v předobraze svého obrazu, stvořit obraz po vzoru dávných hrnčířů a sochařů a pojmenovat jej Adam a Eva.
•  Do té doby, jak čteme:
•  …země byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí a Duch Boží se vznášel nad vodami.
•  A nastalo postupně jitro, den první a Bůh dále hovořil se svým dílem a pravil:
•  Shromážděte se vody a pravil také: Buďtež světla na obloze nebeské, aby rozměřovala čas, dny a léta a pravil dále:
Vydej země duši živou a mnoho jiného řekl, když rozmlouval se svou prací, jíž bylo stvoření.
•  Náš ďábel v podlažickém klášteře k tomu dodal vysmívajíc se mnichovi:
A den osmý stvořil Bůh peklo. Nebo nebe?

[Hudba]

P.M.: V knížce Ďáblova bible, z níž jsme citovali několik vět v úvodu, se o spletitosti mnoha tajemství mezi hvězdami a planetami, o Codexu Gigas říká:

Martina Vrbová:
•  Co člověka vysloveně fascinuje, je jednota celého toho gigantického díla. Projevuje se nejen v jeho kompozici, od celku až po detail, nasvědčující, že písař knihy byl zároveň jejím výtvarníkem, grafikem. Úžas vzbuzuje i to, že ráz písma zůstává bez znatelné změny téměř v celém rozsahu knihy, která musela vznikat léta. Jeho ruka zůstává jistá a pevná navzdory ročním obdobím, letním vedrům a i krutým zimám, navzdory měnícímu se psychickému i zdravotnímu stavu, navzdory všem vlivům, které ho během tak dlouhé, náročné a vyčerpávající práce musely poznamenat.

P.M.: My ovšem vcházíme do kláštera ve chvílích, kdy hříšný mnich čeká ve sklepení na rozsudek za své strašlivé zločiny a opat s ďáblem vedou dlouhý rozhovor mezi světlem, které už nenávratně bylo a světlem, které teprve nastane.

•  Jen jedna noc je určena ke zrodu osmého divu světa.

[Hudba]

Opat: Řeknu ti, proč chci mít svou bibli na tomto světě, za, řekněme, téměř každou cenu. Mou duši ale nedostaneš, duši, duši ne…

Ďábel: A tělo, co tvé tělo, opate z Posedlova? Mnichu z Paličaté Lhoty. Můj opátku, opate.

Opat: Mou duši nedostaneš. Máme v klášteře mnoho vzácných rukopisů, Písmo svaté i lékařské rady, knihy o starých časech, které pamatuje jen pergamen. Ale je to mnoho knih a jsou příliš malé na to, aby se snadno ztratily. Vysnil jsem knihu, která bude tak obrovská, že všechny udiví… že, že je zaváže svou nezřejmostí a neobvyklostí k úctě, bázni, obdivu. Shromáždím v ní všechno, co je v knihách, v držení, kláštera. Já to udělám, já jeho opat, opat kláštera, který by jinak upadl do zapomenutí a bídy lidské nevšímavosti.

Ďábel: Kdyby jen to.

Opat: Co myslíš, co tím myslíš, poroučím ti, mluv.

Ďábel: Tak podívej, můj milý, podívej se z okna na hvězdy a potom na mne, líbím se ti, viď? Nevrť hlavou jako umanuté dítě, podívej se na ty hvězdy a potom do mých očí. Můžeš něco poroučet hvězdám? Poruč! Rád se jako ďábel něco přiučím a ráda se jako ženská, abych tak řekl, něco naučím od mnicha. Když neumíš poručit hvězdám, jak chceš rozkazovat mně? Podívejme se na opata, už rozkazuje.

Opat: Pojď mluvit o důležitějších věcech. Co jsi mi chtěla říct?

Ďábel: Tak teď se zrovna z toho okna nekoukej, od hvězd se nic nedozvíš, jestlipak víš proč? Protože jsou němé. To je novinka, co? Ale já, já, která vidím tam, kde bude, jako vím, co bylo, ti ukážu, pokud tedy chceš, můj rytíři v kutně s kapucí, ukážu ti, jak skončí tvůj klášter. Ukaž, doleju ti víno, neodstrkuj mi ruku, už jsi se pobryndal, vždyť to říkám, vy chlapi jste jako děti. Tedy někdy. A teď se podívej do poháru. Co vidíš?

Opat: Plameny. Noc. Plamennou noc, kdy hoří keře i tráva i vítr hoří a plameny ho ženou proměněny v ohnivou vichřici proti zdem, nechci to vidět. Nech to všechno zmizet, pryč s tím.

Ďábel: Polekal ses?

Opat: Ne. Nechci vidět do budoucnosti. Jsem člověk, létat také neumím.

Ďábel: A do minulosti, do minulosti, to chceš? Tak pohleď. Osamocený muž vystoupil na horu. Je sám, i když obklopen. Matka si hraje s dítětem, muž si opřel hlavu olověnou starostí, apoštolové naslouchají v zoufalé snaze zapamatovat si všechno, co nemá být promarněno v mlze nejisté vzpomínky. A ten osamělý muž, káže své kázání na hoře. Co bylo nahoře, je dole, řekne lidem, ti, kdož byli první, budou poslední, co se lidem zdá být vznešeným, je pro Boha ohavnost. Blahoslavení chudí v duchu, říká jim, blahoslavení plačící, blahoslavení tiší, blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, blahoslavení milosrdní, blahoslavení čistého srdce, blahoslavení šiřitelé pokoje, blahoslavení, kdo jsou pronásledováni. Tak k nim hovoří. A každým slovem si pro sebe ková hřeb do dřevěného kříže. Protože vy nechcete být ani tiší, ani plačící, ani milosrdní, ani chudí. To raději ukřižujete člověka. Syna člověka, syna Boha.

Opat: Ježíš nevyčítal bohatství ani Lazarovi v Betanii, ani Josefu z Arimatie. Chtěl jen, aby nám z majetku neokoralo srdce.

Ďábel: Nevyčítal? Ale, ale… mistře teologu…

Opat: Saul navštívil věštkyni a zděsil se slov Samuelových…

Ďábel: Nejsi k napravení. Vy kněží a mniši, když jste v úzkých, hned začnete kázat. Ptej se spíše srdce, opate, než začneš mluvit. Co dělá to tvé? Dnes v noci? Opate, druhá taková nos už nebude. Buď dnes zemře ten tvůj hříšných mnich nebo…

Opat:…nebo budu mít svou knihu. Nepředhazuj mi chamtivost a touhu po bohatství. Já, já…

Ďábel: A kdopak skupoval vzácné knihy? A za co? Kdo spočítá kroky tvých koňů, když jsi hledal kupce, obchodníky, lichváře, za co jsi kupoval, lichvařil s pergameny, co? Sdíral jsi vesničany v okolí. Jsi chudý mnich chudého kláštera? Ale ne. Vesničané…

Opat: Zachraňoval jsem ty hříšníky jako Petr. Jako tu děvku Chrýsé, co dala Petrovi bohatství za svou nemravnost a zpupnost a pýchu a marnivost. Dlužila je Kristovi. Všechno dlužila Kristovi, všechno, co měla. A Petr potěšil chudé.

Ďábel: A já se potěšil její duší a teď tvým rozhořčením. Čím bude ta tvá kniha tak cenná?

Opat: Přetrvá. Přetrvá všechny zkázy. Řekni mi, když vidíš budoucnost! Přetrvá kniha? Přetrvá má kniha? Neshoří?

Ďábel: To zrovna, láry a fáry a fáry a – jak jsem to říkala – láry, to bys chtěl vědět, viď.

Opat: Máš pravdu. Jenže – moje rozhodnutí by ztratilo cenu. Musím mít odvahu k rozhodnutí a neznat budoucnost. Nemít záruku. Máš pravdu, zatracená ženská.

Ďábel: To už je lepší. Ženská. To bychom se docela mohli dohodnout. Je noc. Je teplo. Hvězdy svítí. Zůstaneme tady nebo půjdeme ven do té vysoké trávy v klášterní zahradě? Co takhle žalm? Splatíš mi, podle mých skutků? Tím nic neporušíš, jen naplníš. Splatíš mi podle mých skutků.

Opat: Co nabízíš? Nabízíš všechno? Nejenom své tělo, nejenom lásku, nejenom pomoc. Nabízíš všechno, úplně všechno?

Ďábel: Miluješ mě?

Opat: Milovat ďábla? Já, který po celý život…

Ďábel: A ženu, miluješ mě jako ženu?

Opat: Ne. Tisíckrát ne. Ale, zdá se mi, že bys mohla…

Ďábel:…pomoci ti, jen to řekni, nestyď se, alespoň za to se nestyď, když se už musíš stydět za své tělo. Nabízím ti všechno, úplně všechno, tělo dívky a má kouzla.

Opat: Nabízíš skutečně všechno, všechno?

Ďábel: Ovšem, jen mi řekni mi, řekni mi: proč chceš tak málo?

[Hudba]

P.M.: Jak tak poslouchám ďábla s opatem, vrací se mi otázka, kterou si tady času od času položíme. Nakolik vlastně můžeme nahlédnout do minulosti? Zbylo pár pergamenů, pár záznamů, pár legend a mýtů, to, co do muzea přinesli archeologové. Nechováme se tak, jako když nahlížíme do kláštera, kde sedí ti dva? Jak se skládá obraz minulosti.

[Rozhovor – G. Šarochová]

Karel Moudrý, ČRo Leonardo
vysílání 3. května 2006