Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible (3)

3. díl seriálu Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible

[Znělka]

K.M.: Při poslechu třetího dílu našeho seriálu vás vítají K.M.

P.M.: A P.M. Dnes bychom se měli dívat na hodinky.

K.M.: Pokud možno přesýpací.

P.M.: Spíše digitální, od nich musíme začít. Naše doba je dobou času. Měříme ho tak přesně, že víme, o kolik tisícin vteřiny byl běžec rychlejším o kolik setin dojel lyžař dříve než soupeř. Rozhlas i televize hlásí přesný čas

K.M.: Tak přesný, že už přesnější být nemůže, z novin se dozvíme, kdy přesně vysílá rozhlas i televize a co, spěcháme podle hodinek, nebo mobilního telefonu. Náš život je zkrátka měřen a dělen na dílky času, našeho vynálezu, jímž jsme se spoutali

P.M.: A to dokonale a v samém nadšení nad úžasností technického pokroku

K.M.: Je-li to ovšem pokrok, jak praví skeptik

P.M.: Na čemž vlastně nezáleží, protože svět kolem sebe nemůžeme zastavit a vrátit do dob, kdy i lidský život byl dělen Sluncem a Měsícem a hvězdami a jak říkáváme s nostalgií – byl v řádu i souladu s vesmírem.

repro: webové stránky Švédské královské
knihovny Stockholm

K.M.: I zbývá nám občas ty naše přesýpací hodiny s digitálním časem zavřít do šuplíku a chvíli si tiše dumat o tom, zda nám technika život usnadňuje či spíše naopak. Porazili jsme prostor i přirozenost času, pohybujeme se rychleji než nám bylo dáno, létáme a plavíme se na vodě i pod vodou

P.M.: I na povrchu Měsíce jsme už nechali stopy lidských kroků a naše sondy bloudí prostorem a podávají zprávy z Marsu i Venuše. A jediný rozměr, který nás ještě spojuje s předky je rozměr historický. Naše paměť a povědomost o lineární souvislosti času nám tvrdí, že odkudsi jdeme a občas nás spíše trápí. kam.

K.M.: Takže začněme úvahou o čase. O čase středověkého člověka, o jeho vnímání času, což se zdá být základní problém na cestě k pokusu pochopit dobu, v níž vznikl i náš osmý div světa, Ďáblova bible, což je název nepřesný a dnes bychom snad i mohli říci – zkrátka bulvární. Foliant není jen biblí, ale sumou vědomostí XIII.století. Portrét čerta je v knize sice kuriózní, ale s obsahem díla málo související. Problém vnímání času je oproti atraktivní legendě poněkud méně efektní, nicméně, vyhnout se mu nelze, pokud chceme o něco více než malovat jen čerta na zeď.

[A.Gurevič – úryvky z úvah o středověkém čase.]

[Hudba]

K.M.: Po úvahách o čase, čas na kouzlení

P.M.: Čas na naše rozhlasové kouzlení. Neboť jako už minule, můžeme zkrátka říci: je noc v klášteře v Podlažicích, XIII.století, noc kdy opata navštívil, kdo jiný, ďábel sám.

Opat: Dívám se na tebe a vidím svůj sen. Měl bych se vzbudit a být tu zase sám.

Ďábel: Proč bys to dělal, když nespíš? Mám tě pohladit? Chceš?

Opat: Tu ruku pryč. Dost na tom, že tu jsi.

Ďábel: Ach, tvá cudnost s mou nestoudností! Nejsme to krásný pár? Sama podstata?

Opat: Podstata čeho, pekelníku?

Ďábel: Podstata toho nekonečného příběhu mezi mužem a ženou. Tvůj hábit není plášť čaroděje, který by tě změnil. Ani moje šaty nic nemění na skutečnosti, že by stačilo docela málo a byli bychom spolu jako v ráji. Nebo spíš jako muž a žena. Copak to bylo za hřích, který z přirozenosti učinil vinu?

Opat: Boží vůle. A je-li jaká vina, pak v porušení zákona. My dva spolu v ráji ? Snad jedině, že by ses proměnil znovu v hada.

Ďábel: Proč bych to dělala, otče opate? Nesluší mi to takhle daleko více? Začínáš mi připomínat příběh z toho vzdáleného města, kde za hradbami, v lese, žil v jeskyni poustevník. Docházeli k němu lidé, den co den, pro radu, útěchu a pomoc v trápení. A povídali si o tom, jaké štěstí je potkalo, že s nimi žije svatý muž, že nad městem svítí jeho svatozář ochranitelka. Že jsou vlastně, oni hříšní hříšníci ze všech nejhříšnější, také tak trochu, docela málo, svatí. Dotýkání přítomností muže, který hovořívá s věčností, který zvítězil nad lidským pokušením, pokořil svatou duší žádostivé tělo. A chodili ti lidé do kostela, ke zpovědi a vraceli se s úlevou, že jim hříchy byly odpuštěny a jak jinak, hřešili vesele dál.

Opat: Proč mi vyprávíš ten příběh? Souvisí snad s touto nocí?

Ďábel: Souvisí s tebou. Když mě necháš dovyprávět, dozvíš se, že jednoho dne řekl poustevník vesničance, která za ním přišla, že se rozhodl – a opustí i toto místo a odejde tak daleko, kam už za ním nikdo nikdy nepřijde. Zkrátka, že má už dost pokrytectví hříšných a jejich slabostí. Že nechce mít s jejich světem nic společného. Už vůbec nic.

Opat: A odešel? A kam ?

Ďábel: To je to. Nikdy nikam neodešel.

Opat: Změnil rozhodnutí? Odpustil těm lidem, zůstal s nimi a dál jim pomáhal nést malé kříže ke kříži největšímu?

Ďábel: Kdepak. Lidé se sešli a vedli mnoho řečí, jak tak lidé činí a v těch mnohých řečech se čím dále tím silněji ozýval strach. Strach, že přijdou o svého svatého. O svůj majetek, majetek, který jim náleží, protože si poustevníka prostě přivlastnili jako majetek. A jeden z těch rozumbradů na shromáždění vyděšených zbabělců zvolal, že nemohou dopustit, aby poustevník zmizel. Město by, prý, postihlo obrovské neštěstí a vystaveno, bez ochrany svatého muže, by se stalo místem prokletým.

Opat: Vydali se lidé k poustevníkově jeskyni, padli na kolena a požádali ho, aby zůstal?

Ďábel: Tak málo lidi? Padla noc, jak se tak už každý den stává. A ráno kdosi přiběhl do města se zprávou, že poustevník zemřel. A lidé se rozplakali. Zázrak, volali, svatý muž vstoupil na nebesa a Bůh jej jistě přijal a tam teď bude jejich svatý až do skonání věků ochraňovat město.

Opat: Proč by to měl být zázrak? Vůle Boží, snad i znamení.

Ďábel: Ale kdež. Jen jedno ti lidé nikdy neřekli: že poustevník byl zavražděn.

Opat: Vidím v tom tvoje dílo, komu jsi co našeptal, komu jsi vedl ruku, komu jsi ukazoval cestu, koho sis vybral pro věčné zatracení.

Ďábel: Ani nápad, otče opate. Bůh dal vám lidem dostatek svobody, abyste se sami rozhodovali pro dobro – tady vidíš na mé dlani? A na dlani druhé ruky – zlo. Když ruce sepnu, kde je zlo a kde dobro? Pro dobro města lidé spáchali zlo. A odpustili si. Ve jménu ochrany sebe samých i budoucích. Kdyby jim byla ovšem dopřána upřímnost, museli by si přiznat, že ta vůle vyšší byl jen docela obyčejný strach.

Opat: A ty se raduješ? Lidé sami za tebe dokonali zločin a ty jsi přihlížel.

Ďábel: Nepřihlížela jsem. Nemusím být u všeho. Zaslechla jsem ten příběh na cestách.

Opat: A radoval ses, že? Jako pokaždé, když lidská duše podlehne.

Ďábel: Kdež. Ty víš, že si duši, to je má dohoda s těmi nahoře, si nemohu brát. Musíte mi ji odevzdat.

Opat: A vlastní krví podepsat.

Ďábel: Přesně tak. Stačí říct, otče opate. Co chceš – mě? Máš mě mít. Chceš bohatství? Jediné slovo, opate. Jediné slovo a já je proměním ve skutek.

Opat: Namáháš se zbytečně. Ztrácíš čas.

Ďábel: Ale kdepak. Jen čekám a budu tu s tebou čekat do rána. Ani si moc neslibuji, že si odnesu tvou duši. Chci tvé rozhodnutí. Odsoudíš mnicha, nebo mu dáš tu možnost napravit hřích?

Opat: Dalším hříchem?

Ďábel: Ano, tvým. Dáš si se mnou trochu vína?

Opat: Nikdy a nikdy s tebou. Jak se rozhodnu je záležitost mezi mnou a…

Ďábel: Kdepak, otče opate. Jen mezi tebou. A ty to víš. Tak na zdraví, mnichu.

P.M.: A tak si povídají otec opat a ďábel a nám zbývá jen doříci, že příběh poustevníka se skutečně odehrál.

K.M.: A navíc – lidé se tehdy cítili být v právu. Podle jejich hlubokého přesvědčení jim život poustevníka skutečně patřil. A teprve tím, že se stal uctívaným mučedníkem se už svému poslání nemohl vyhnout.

P.M.: Jinými slovy a z našeho hlediska – zázrak, pokud se nedostavil, dal se i způsobit, nebo – vyrobit. Aron Gurevič v knize Nebe-peklo- svět přibližuje prostor literárního pojetí „zázraků“ následovně:
[Četba]

Karel Moudrý, ČRo Leonardo, vysílání 19. dubna 2006