Blouznivá pouť do Finska

Opera z Finska.
Basista Jaakko Ryhanen jako kazatel Paavo Ruotsalainen
foto archiv ND

Národní divadlo v Praze uvedlo operu Joonase Kokkonena Poslední pokušení.

Zatímco česká operní kultura zapustila ve Finsku kořeny už dávno (zejména díky Janáčkovi), naše reciproční znalost, či alespoň povědomost o finské opeře je pramalá.

Známější už jsou jména finských pěvců, především barytonistů a basistů, kteří se vypracovali do kategorie mezinárodních hvězd – Martti Talvela, Jorma Hynninen, Matti Salminen i Jaakko Ryhanen. Přitom se finská opera začíná v posledních letech prosazovat i v dalších zemích a nám by mohla být blízká vzhledem k paralelám malého, řadu let utlačovaného národa – což je téma pro řadu finských oper příznačné. Prvním krokem k zaplnění této mezery bylo hostování operního sdružení v Mikkeli v únoru 1989 v Liberci, Plzni a Teplicích s finskou národní operou Pohjalaisia. Pražské Národní divadlo nyní zprostředkovalo dvě vystoupení operního souboru z Tampere s dílem, kterému se také dostalo přídomku národní: Posledním pokušením skladatele Joonase Kokkonena. Poselství finskému lidu

I ve standardních českých operních encyklopediích bychom tohoto skladatele hledali marně. Jako autor symfonií, komorních a chorálních děl či pedagog se stal vysoce respektovanou osobností finského hudebního života 2. poloviny 20. století. Poslední pokušení, poprvé uvedené v Helsinkách v roce 1975 (s Marttim Talvelou v titulní roli), je jeho jedinou operou. Vznikla podle divadelní hry skladatelova bratrance Lauri Kokkonena. Pojmout operu jako poselství finskému lidu lze jen za cenu rizika, že nemusí proniknout dál. Ani vzdělaný Čech asi nepochopí a nedocení souvislosti příběhu finského náboženského blouznivce poloviny 19. století Paava Ruotsalainena, které u Finů patrně nastartují desítky asociací. Tato omezení si však Kokkonen uložil dobrovolně a lze věřit, že byl četným prováděním opery i za hranicemi Finska překvapen.

Zvolit za téma opery základní filozofické otázky víry a „posledních věcí člověka“, vymezené navíc dobově podmíněným „domácím“ myšlenkovým klimatem luteránské reformace, předpokládá osobitost hudební invence, aby dílo nesklouzlo do polohy pouhé agitky. K hudebnímu expresionismu tíhnoucí Kokkonen, který nezapře bartókovské inspirace, založil operu na hymnických intonacích, které se prolínají s hutně instrumentovanou partiturou. To, že libreto je přepracovanou činohrou, je z inscenace zřejmé a stupňuje nároky na činoherní herectví pěvců, s nimiž se přesvědčivě vyrovnali jak aktéři menších rolí a sbor, ale především pěvecky suverénní protagonisté – Jaakko Ryhanen jako Paavo a Kirsi Tiihonenová jako jeho první žena Riitta. Bylo zřejmé, že Ryhanen má part potulného evangelisty hluboce zažitý, více jsme mu však věřili jako hříšníkovi než kazateli. Orchestr Národního divadla svým výkonem ve Wagnerově tetralogii nasadil sám sobě vysokou laťku. Tentokrát hrál pod taktovkou Pertti Pekkanena spíše noty než hudbu, provedení by rozhodně prospělo více dynamické odstíněnosti, aby burácivá forte v patřičných místech zesílila, nikoli téměř neustále přehlušovala dění na scéně.

Scénograf Yrjö Tapper vhodně zvolil chladně jednoduchou scénu s průsvitnými deskami mléčného skla, vyváženou ve svém účinku replikou dobových kostýmů Kaisu Heinonena, výrazovou choreografií Elina Jakowleva i svícením Olliho Lehtinena. Režie Jussi Tapoly sklenula 14 reminiscenčních obrazů do jednotného celku, takže tezovitost „kazatelské“ polohy byla nakonec když ne uvěřitelná, tak snesitelná. Bez titulkovacího zařízení bychom se však ve vztazích ztráceli. Režisérovi se podařilo posunout Paavovu předsmrtnou blouznivou pouť vlastním životem do univerzálnější polohy lidského údělu a hledačství. K nebeské závoře musí jít každý sám,“ zpívá Paavo. Odpověď na otázku, zda se před ním brány nebes otevřou, však ponechal režisér cudně nezodpovězenou.

Pro exkursi do finské opery připravilo ND v koprodukci s Tampere opera zajímavý výlet. Je jen otázkou, nakolik jsou mapy této „cestománie“ určovány promyšlenou dramaturgií a nakolik jen vzájemně výhodnými možnostmi hostování.

Helena HavlíkováLN, 17. 6. 2005

Joonas Kokkonen: Poslední pokušení

Dirigent: Pertti Pekkanen
režie: Jussi Tapola
scéna: Yrjö Tapper

Tampere Opera a orchestr opery Národního divadla