Toto je automatický překlad z češtiny (Google Translator). Může být i komický.
Všechny reference, diskuse, chat, formuláře, odkazy a další webové funkce nemusí vždy dobře fungovat.

           

Finsko  Tři severy – život a kultura v Laponsku

V Brně probíhá výstava fotografií pěti autorů, kteří v různých obdobích zachytili severní Finsko. Výstavu doplňují původní předměty ze sbírek Náprstkova muzea v Praze, které dokumentují život Sámů. Jde o další ze společných projektů Etnografického ústavu Moravského zemského muzea a Vapriikki muzea ve finském Tampere. Výstavu, která je od 8. října 2004 do 9. ledna 2005 ke shlédnutí v brněnském Paláci šlechtičen, Kobližná 1, zahájili finský velvyslanec v České republice J. E. pan Jorma Inki, ředitel Vapriikki muzea v Tampere Tomi Jaatinen a ředitel Moravského zemského muzea Petr Šuleř. O expozici promluvil kurátor a jeden z představovaných autorů pan Hannu Sinisalo. Výstava se začátkem příštího roku 2006 přesune do pražského Náprstkova muzea (Betlémské nám. 1) kde bude otevřena od 9. února do 24. dubna 2005.   (ms)


foto: Samuli Paulaharju (Vapriikki muzeum)

Výstava o životě Sámů na severu Finska – nebo jen výstava fotografií pěti finských autorů? (recenze výstavy)

Výstava je na prospektu vydaném Moravským zemským muzeem i na jeho internetových stránkách charakterizovaná dvěma způsoby. Za prvé jako výstava o životě Sámů na severu Finska – a za druhé jako výstava fotografií pěti finských autorů, kteří zobrazili sever Finska. Pravdivá je bohužel spíše charakteristika druhá.


foto: Samuli Paulaharju
(Vapriikki muzeum)

Elsa Vesterinen v roce 1909
(Uusikirkko)
foto: Samuli Paulaharju
(finland.fi)

foto: Erkki Ala-Könni

Expozici připravilo muzeum Vapriikki ve finském Tampere v roce 2002. Kurátorem je Hannu Sinisalo, který je též jedním z pěti fotografů, jejichž dílo tvoří jádro výstavy. Zbývající část představují „původní předměty dokumentující život Laponců ze sbírek Náprstkova muzea v Praze“ (zmíněný prospekt). Tyto předměty pocházejí především z norské oblasti Laponska a mohli jsme je vidět již před šesti lety na výstavě o Sámech v Městském muzeu v Sadské. Fotografická kolekce je rozdělena do tří oddílů – proto název Tři Severy: Sever lidí v díle Samuliho Paulaharjua, Sever antropologův Erkkiho Ala-Könniho a Sever poutníkův Raima O. Koja, Eera Rasiho a zmíněného Hannua Sinisala.

Nejvzácnější a nejzajímavější část výstavy tvoří fotografie Samuliho Paulaharjua. Tento spisovatel procestoval před první světovou válkou a mezi oběma válkami velkou část Karélie, finského, švédského i ruského Laponska a švédských oblastí obývaných Finy, kde sbíral ústní slovesnost, fotografoval a kreslil. Jeho bohatý a pouze ve sporadické formě publikovaný archiv skýtá dodnes pro folkloristy mnoho materiálu. Paulaharju své zápisky z cest zpracovával do článkové i knižní podoby, o Laponsku vyšly vedle několika dalších knihy Vzpomínky z Laponska (Lapin muisteluksia, WSOY, Porvoo 1922), Zadní Laponsko (Taka-Lappia, WSOY, Porvoo 1927) nebo Ze zemí Skoltů (Kolttain mailta, Kustannusosakeyhtiö, Helsinki 1921). Ve svých knihách podává beletristickou formou obrazy krajiny i života jejích obyvatel. Romantické popisy střídají místní pověsti. Jeho beletristickou tvorbu lze proto řadit ke tvorbě takových autorů z české kotliny, jakými byli kupříkladu Karel Klostermann nebo Josef Štefan Kubín. Paulaharjuovy snímky Sámů i laponské krajiny otevírají vlastně oba následující okruhy výstavy – pohled fotografa-antropologa i fotografa-krajináře. Všechny Paulaharjuovy snímky jsou na rozdíl od snímků ostatních fotografů doplněny jmény portrétovaných osob.

U jména Ala-Könniho se na výstavě udává, že „nahrával zpěvy koltských Sámů zvané joiku“. Jde o malou nepřesnost – finský výraz joiku (vytvořeno ze severosámského substantiva juoigos, píseň, nebo z verbálního substantiva juoigan, zpěv, zpívání) se skutečně občas používá pro svérázný způsob sámského zpívání či samotných písní obecně, nejen tedy u severních Sámů. Správně by však ve spojení se zpěvem a písněmi Skoltů měl být uveden termín leudd. Podobných maličkostí – nepřesností v zápisu finských jmen, charakterizování lesních porostů v Laponsku jako klečových, označení finštiny jako jazyka s větnými konstrukcemi v pouhé juxtapozici a primitivní gramatikou apod. – bylo na českojazyčných tiskovinách spjatých s výstavou uvedeno, případně na vernisáži zaznělo, více.

Fotografie poutníka Raima O. Koja jistě zná mnohý vaeltaja (fin: poutník, vandrovník, tulák, pozn. red.) z jeho klasického průvodce po finském Laponsku vydaného pod názvem Laponský turistický průvodce (Lapin retkeilyopas, Kirjamaailma, Tampere 1967) a často zvaného „Bible poutníků po Laponsku“. V tomto průvodci také nalezneme velkou část Kojových snímků z výstavy. Na nich stejně jako na snímcích dvou mladších fotografů-poutníků (Eera Rasiho a Hannua Sinisala (žáka Erkki Ala-Könniho, pozn. red.)), již v době dospívání inspirovaných Kojovým průvodcem, vyvstává zdánlivá opuštěnost horských oblastí Laponska, především protáhlé Käsivarsi na severozápadě Finska. Tato krajina ovšem není opuštěná. Žijí v ní lidé, pro něž je samozřejmě krajinou kulturní. Proto nás může zarazit koncepce celé výstavy – více či méně hluboký pohled turisty bez doplnění pohledu člověka místního. Kde Fin nebo jiný cizinec z jihu vidí exotickou divočinu (proslov Hannua Sinisala), tam je domov Sámů, země po mnoha tisíciletí kultivovaná pro sobí stáda a náboženské úkony, země, v níž snad každý krajinný prvek má svou historii a povahu. Fotografie staré autiotupy, chatky pro nocleh v pustině, na břehu jezírka pod nejvyšší horou Finska Háldi (Halti) je jistě krásná a plná poetiky. Mnoho turistů na chatku vzpomíná, jak byla útulná, když se do ní schovali před sněhovou bouří, a i ten, kdo v ní nebyl, tyto pocity při pohledu na snímek zakouší. Necelých deset kilometrů od chatky je však dům sobího nomáda, který po televizních zprávách tráví večerní čas povídáním si s turisty u kávy či něčeho silnějšího v jiné autiotupě na břehu Bihčosjávri, Kulíčího jezera, neboť do nejbližší restaurace trvá cesta na sněžném skútru alespoň pět hodin. Tento Sám zná o okolních horách pravděpodobně mnoho pověstí, krajinu vidí způsobem odlišným od pohledu turistů a jiné bude i jeho vidění „poetiky místa“. Ve Finsku jistě působí sámští antropologové a fotografové, což dokládají výstavy v muzeu Arktikum v Rovaniemi či v Sámském muzeu Siida v Inari, které navštíví ročně přes pětset turistů jenom z naší republiky. Pracemi sámských autorů mohla být dle mého soudu jednostrannost výstavy Tři Severy vyvážena.

Kdo tedy očekává od výstavy zprostředkování genia loci finské části historického Laponska zvaného Sápmi se Sámy jako jeho původními obyvateli, může být zklamán. Kdo však jde na výstavu, aby shlédl krásné a působivé fotografie o finské provincii zvané Lappi, odnese si bezpochyby hluboké dojmy.

Michal Daniel Kovář, 13. října 2004

Reklamní odkazy

Hodnocení článku

Průměrná známka: 4,99 |  hodnoceno: 1229x

  
 
 
 
 
 

1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Vaše názory k článku - diskuse

Nejlepší způsob, jak autor@severskelisty.cz článku, případně mu vynadat – autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

• Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

• Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné, lživé nebo se vás nepříjemně týkají, kontaktujte, prosím, našeho webmaster@severskelisty.cz.
 

Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Zobrazeno pouze posledních 0 diskusních příspěvků
 


Severské listy • redakce: Dřenice 51, CZ 53701 pošta Chrudim I. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2014

ISSN 1804-8552

Last upload: 26.12.2012 00:22:04 / robot / php-time: 0.133 sec. / www.severskelisty.cz / 54.204.200.90 / LOGIN