Islandské zkušenosti hudebníka z Čech

ilustrace Magnús Elvar Jónsson

Po složitých úředních tanečcích padl konečně verdikt: ano, poletíte na Island. V Reykjavíku zaujmete pozici ve skupině lesních rohů symfonického orchestru ostrovního rozhlasu Rikisúvarþid.

Islanďané dokázali vytvořit pozoruhodnou kulturu – a to i přes velmi obtížné podmínky k životu, které na ostrově panují. Tzv. Stará republika a 14. století se považují za zlatý věk – vznikají básně (Edda), ságy, ožívají staré vikinské zvyky a duchovní život národa se neobyčejně stmeluje. Hudba v té době však téměř neexistuje, a pokud nějaké pokusy zazní, nejsou příliš oceňovány. Je tedy s podivem, že během posledních devadesáti let začala být hudba uznávána jako nezávislé umění.

Zpočátku se jí zabývalo jen několik nadšenců – hudebníků. Někteří z nich studovali kompozici v cizině. Je obdivuhodné, že bez dlouhých a na hudbu bohatých tradic dosáhli pozoruhodných výsledků. Snad nejvýznamnější z nich byl Jón Leifs, který již jako renomovaný a vzdělaný skladatel a dirigent nastudoval s filharmonickým orchestrem z Hamburku několik koncertů a v roce 1926 je provedl v Reykjavíku. Byly to první koncerty tak velkého hudebního tělesa na Islandu, vůbec první návštěva symfonického orchestru na ostrově. Na programu tehdy byla díla Bachova, Beethovenova, Mozartova, Bruchova, Wagnerova a Straussova a setkala se s obrovským ohlasem.

Ve třicátých letech minulého století přichází na Island rakouský hudební vědec a učitel Dr. Franz Mixa. Spoluzakládá filharmonickou společnost a vyšší hudební školu v Reykjavíku, je u zrodu prozatím chudého hudebního života a má lví podíl na vzniku městského orchestru.

Orchestru se ujal Jón Leifs. V tisku o něm napsal: „Islanďané byli po mnoho století skvělí jezdci na koních – všichni víme, jaká zkušenost a obratnost je potřebná ke zkrocení koně. Orchestr také potřebuje vycvičit podobně jako kůň a dirigent je takový krotitel. A špatný drezér může mladého, slibného koně znehodnotit…“

„Krotitelé“ pracující s islandským orchestrem byli naštěstí zkušení a pracovali svědomitě. V padesátých létech minulého století jej převzal pod svá státní křídla rozhlas a na jeho růstu a uměleckém vývoji pracovali na slovo vzatí odborníci jako Bobert Abraham Ottósson, Karl Runólfsson, Þáll Pampichler Þállsson, naši Václav Smetáček a Jindřich Rohan, Alfred Walter a mnozí další. Základ dnešního orchestru tvoří Islanďané, často jsou zde angažováni umělci z Rakouska, Čech, Německa, Británie i z USA. Svým uměním tak společně propagují tu nejširší mezinárodní spolupráci. Často tu zaznívá i česká hudba – Smetana, Dvořák, Janáček, Suk, Martinů, v neposlední řadě si publikum zvyká i na autory soudobé – Kalabis, Sommer nebo Bárta. Orchestr dává často příležitost i soudobým skladatelům místním a posluchačstvo, zvyklé na někdy velmi zvláštní experimenty, se často tváří, že jejich hudbě snad i rozumí…

Pro Čecha je situace v islandském orchestru naprosto stejná jako kdekoliv jinde. Zasedne se svým nástrojem mezi kolegy a většinou bez problémů do skupiny zapadne. Musí ovšem umět! Počáteční zvědavost okolí brzy ochabne a hudebník musí ukázat, co v něm je. Anglicky tu hovoří všichni – a tak člověk nemusí sypat fráze v islandštině hned během několika týdnů. Práce je tu hodně – jednou týdně koncert nebo zájezd, týden studia nového programu, natáčení a také povinnost hrát v divadle – někdy jen scénická hudba, jindy opera nebo balet, často velkolepý muzikál. Přesto život zdejšího hudebníka plyne v klidu a tempem, o jakém si v Čechách můžeme nechat zdát. A smíří-li se s počasím, nic mu neschází…

Výstavný Reykjavík je sice malé, ale pulsující moderní město s čilým dopravním ruchem, spoustou lidí, přístavem, se školami, univerzitou, divadly, koncertními sály, parky a jezerem uprostřed města. Ale podle hlavního města nelze posuzovat celý ostrov. Venkov je kapitola klidnější.

Jedním takovým venkovským městem je Ísafjörður. Vklínilo se hlubokým mořským zálivem do oblasti Západních fjordů. Zdejší letiště, jediná rozumná přístupová cesta, cizince zneklidní zvláštní polohou a jedinou přistávací i rozjezdovou drahou. Člověk neznalý místních poměrů hledí s obavami na mořskou hladinu na jedné – a kamenitou horu na druhé straně. Ale pilot je zkušený harcovník, se strojem bezpečně dosedá.

Ubytovali mě v malém bytě s příslušenstvím a s výhledem na moře i hory. Druhý den ve škole představení kolegům učitelům, seznámení s rozvrhem a s žactvem. A nezbytná kvanta kávy – záležitost pro Island typická. Každý podnik, firma, úřad, dílna, školy nevyjímaje, pořádá pro zaměstnance dýchánek zvaný „kaffi týma“ – tedy přestávka na kávu. Každý den několikrát. Na stole je cukr, smetana, mléko, skyr (druh tvarohu pikantní chuti) a káva. Mnoho kávy. Račte se pohodlně usadit, relaxace může začít. Je to rituál, zvláště příjemný, když venku leje jako z konve, v kotrmelcích rejdí sníh a fičí vítr.

Žactvo je skvělé – od pětiletých vyjukánků loudících tóny ze zobcových fléten přes pubertální klacky až po několik dospělých. Vyučování kráčí v přátelském duchu, rodičové těch nejmenších si občas přijdou učitele z daleké ciziny okouknout. K píli nebývá nikdo nucen, spíše se čekává, že lapen za křidélko ptáček hudbě neodolá. A sem tam se vyskytne i mimořádný talent – ovšem o kariéře hudebníka neuvažuje nikdo. Je to škoda.

Kdo si ze žáků troufá něco ze svého kumštu předvést veřejnosti, tedy rodičům, přátelům a spolužákům, dostává příležitost obyčejně v sobotu či v neděli, výjimečně i ve středu, kdy se také neučí. Vystoupení se koná v sále školy, občas v kostele, někdy v domově důchodců. Zde bývá malým umělcům odměnou stůl plný sladkostí, cukrátek, dortů, závinů, bábovek, omelet panakökur, čaje, limonád a džusů – ale hlavně se dočkají vděčného potlesku.

Ísafjörður – foto Snorri Snorrason

Velké předvánoční koncerty žactva probíhají v několika dnech v budově základní školy. V tichu večera světélkuje moře, vzdáleně probleskují okna, skoro jako v jednom obraze mistra Kosárka. Davy míří do sálu, sborové koledy zní stříbrnými dětskými hlásky, producírují se sólisté, komorní soubory i orchestřík. Je krásný vánoční čas…

Život učitele plyne zvolna – zná již docela podrobně své žáky, bývá zván do rodin, ve chvílích volna vyráží na túry do blízkých hor, kde na rozlehlých travnatých pláních nachází houby, zdravé hřiby, křemenáče, kozáky, klouzky i rudě svítící muchomůrky. Pít zkouší z každého potoka, říčky, vodopádu, je sám v tichu a sleduje po úbočích roztroušené tečky ovcí. Všude spousty borůvek, velkých, ojíněných, radost pohledět. Mezi klikatícím se potokem, kameny a travou nalézá skvostné luční květiny. Vzduch, klid, vesmírné ticho, skutečný horský ráj má své sídlo jen a jen zde. Ráj však bývá vystřídán letní vánicí, vichrem a nepohodou. Nezbývá než prchat domů, mezi čtyřmi stěnami meditovat, číst, poslouchat rozhlas, sledovat televizi (dva programy, jeden horší než druhý), psát do vlasti, telefonovat, sledovat z okna moře a vítr, jak v ďábelské spolupráci s vodou a sněhem zkouší udolat lidskou bytost…

V horách pučí život, říčka Hvítá nabízí pstruhům nebývalou volnost, u rodinných vilek vyráží nesmělá zeleň rebarbory, krčí se budoucí narcis. Dětem končí školní rok – je konec května, ještě závěrečný koncert, vysvědčení a prázdniny. A v září opět na shledanou v Západních fjordech. Učitele z Čech úsměvem pozdraví kolegové a přátelé se sympatickým „Vítej doma!“

Krácený text přednášky z akce pořádané na podzim roku 2003 ve Smetanově muzeu Islandskou sekcí Severské společnosti.

Jan Homan 1. 3. 2004