„Ženy světa“ švédské fotografky Ully Lembergové

Ulla Lembergová

Portugalsko 1989

Švédsko 1994

Bulharsko 1993

Indie 1994

foto: Ulla Lembergová

Švédské velvyslanectví ve spolupráci s Galerií kritiků si Vás dovoluje pozvat na slavnostní vernisáž výstavy
„Ženy světa“ švédské fotografky Ully Lembergové  v pondělí 22. září 2003 v 18.30 hod. v Galerii kritiků, Palác Adria, Jungmannova 31, Praha 1
Výstavu zahájí Margareta Winbergová, místopředsedkyně švédské vlády.
Kurátor výstavy: Jindřich Štreit
Výstava bude otevřena do 19. října 2003, denně kromě pondělí, 10–18 hod.
Partneři: Embassy of Sweden, Swedish Institute, Arbetets Museum, Palác Adria, Magistrát hl. města Prahy, Skanska, Gripen
Producer of the exhibition: Arberers museum (Museum Of Work), Norrköping, Sweden

Portrétistka

Fotografka Ulla Lembergová je portrétistka, kterou žene vůle vyprávět o lidech. Její fotografie nás vyzývají vnímat i to nejméně viditelné, to nejméně respektované, vyvolávají v nás pocit dávno známých věcí a skutečností – jako bychom poznávali sami sebe. Nesnáze nastávají až v okamžiku, kdy před obrazem zažíváme pocit angažovanosti. Díky dokumentárnímu zobrazení dokážou fotografie Ully Lembergová posílit naši empatii a vyzvat nás k činu.

Ulla Lembergová definuje práci žen z pohledu ženy, přisvojuje si právo vidět svět vlastníma očima. Za rozhodnutí zobrazovat ženy vděčí svým mužským kolegům. Když jako první ženská fotografka jednoho z největších deníků Skandinávie Aftonbladet slavila úspěchy s reportážemi z ozbrojených konfliktů, olympijských her i vysoké politiky, uvědomila si, že je nucena vidět to, co její kolegové neviděli.

Deset let na cestách

Ulla Lembergová strávila deset let na cestách sbíráním materiálu k výstavě Ženy světa. Žena z uprchlického tábora v bývalé Jugoslávii, čínská žena pracující na poli, seschlá indická stařenka z Kalkaty, jejíž vrásky a vlasy splývají v jedno jako stříbrné nitě, podobně jako na intimním portrétu legendární spisovatelky Astrid Lindgrenové.

S pokojným výrazem potkávají oči těchto žen černé oko fotoaparátu a zároveň pohled Ully Lembergové, která nás jako pozorovatele zve dál. Je to intimní, známé, vzbuzuje to zároveň i neklid. Staré ženy mají skutečnou autoritu. „Každá z nich mě prokoukne přesně tak, jak to uměla babička. Co vidí? Co říká jejich pohled?“

Kořeny

Kořeny Ully Lembergové sahají do sociálně orientované dokumentární fotografie sedmdesátých let minulého století, jejíž sláva vyhasla o deset let později, kdy se forma vyobrazení stala stejně důležitou jako jeho obsah. Od poloviny devadesátých let však dochází k její renesanci. „Návrat dokumentární fotografie je výsledkem rozmachu nových technik. Díky součastným možnostem měnit obraz pomocí techniky získává člověk za obrazem stále větší váhu,“ domnívá se Ulla Lembergová.

Zviditelnit ženy považuje Ulla Lembergová za svou povinnost. V průběhu let se její tvorba vypracovala, a tak se dnes silně ohrazuje proti tendencím zobrazovat ženy jako oběti, místo toho vidí ženy s narovnanými zády. „V sedmdesátých letech byla žena problémem, bylo na ní nahlíženo jako na oběť. To se také odráželo v mých obrazech. Budeme-li nadále zobrazovat ženy stejným způsobem, nezmění se vůbec nic. Lítost je jenom jedna z forem útlaku.“

Intimita fotografií

Intimita fotografií Ully Lembergové je odrazem jejího přístupu k fotografickému řemeslu. S upřímnou radostí a vřelostí přistupuje ke svým ženám a stařenkám. Miluje je, jsou pro ni nejkrásnější na světě. Cítila to každá, kterou Ulla Lembergová kdy oslovila. Několikrát se stalo, že ji venkovské ženy s upřímnou radostí políbily za to, že je fotila, za to, že si jich všimla.

„Mnoho žen má o sobě špatnou anebo nejasnou představu, protože ženy, tak jak skutečně vypadají, se v médiích neobjevují. Z toto pak jednoduše vyvozují závěr, že nejsou dost dobré, hezké nebo zajímavé. Posuzovat, co je ošklivé a co hezké, nás totiž naučily mužské oči. Používám fotoaparát jako nástroj, abych ukázala krásu žen světa a nespravedlnost, s kterou se potýkají.“ Identifikace se ženami, silnými a na okraji společnosti, je v díle Ully Lembergová stále přítomna.

Narodila se v Malmö

Ulla Lembergová se narodila v Malmö na jihu Švédska. Ve čtvrti, kde vyrůstala, stávaly za pultem mlékařství a řeznictví staré pohotové ženy, které malou Ullu fascinovaly. Byly samostatné a soběstačné.

„Tyto ženy byly jádrem naší čtvrtě, i zahrada byla ženským světem. Dívala jsem se na stařenky, když drhly podlahu, klepaly koberce a zalévaly muškáty. Díky jejich práci voněla celá chodba. Měla jsem je natolik ráda, že jsme si s kamarádkou hrály na babičky v obchodě se zeleninou. Moje fotografování je z velké částí hledáním těchto neznámých babiček z mého dětství. Nalézám je zřídkakdy. Ve Švédsku už téměř vůbec, občas v cizích zemích. A jsem moc šťastná, když je najdu.“

Ulla Lembergová je feministka

„Feministkou jsem se nenarodila, život ji ze mě udělal,“ říká. Už ve dvanácti letech se Ulla Lembergová rozhodla stát fotografkou. Když se na rodinných setkáních vytáhl fotoaparát, nastala slavnostní atmosféra. Fotografování byla vážná věc. V patnácti začala Ulla pomáhat ve fotografickém studiu a v sedmnácti nastoupila na fotografickou školu. Byla přijata do Stockholmu k profesorovi Christeru Strömhoimovi, ve své době nejvýznamnějšímu švédskému fotografovi, který se stal vzorem mnoha mladých fotografů.

„Tenkrát jsem ve fotografii neměla ženskou perspektivu, zajímalo mě všechno a nebyla jsem si vědoma skutečnosti, že fotografie je světem mužů.“ Dlouhou dobu obhajovala svoje ženské obrazy tím, že fotografie potřebuje ženské vinění. Muži – fotografové dokumentují práci, tělo a události z vlastní mužské perspektivy. Ženy z perspektivy ženské.

„Kdybych nefotila ženy já, kdo jiný by to dělal?“, zní častá rétorická otázka Ully Lembergové. „Dnes už si ale nemyslím, že existuje specifické ženské vidění vyhrazené pouze ženám. Jsou mladí fotografové mužského pohlaví, kteří vidí skutečnost stejně jako já a jiné fotografky.“ Místo analýzy fotografie z ženského či mužského pohledu je dnes pro Ullu Lembergovou důležitější osobní zodpovědnost každého fotografa.

Síla žen

Ulla Lembergová a její obrazy ukazují sílu žen, především stárnoucích žen. „Být ženou a k tomu být stará, znamená být dvakrát neviditelná. Ve třetím světě je stará žena jen dalším hladovým krkem, který musí být nasycen. Ve Švédsku je pro společnost finanční zátěží. V zemích jako Rusko a Vietnam je kvůli válčení kromě toho i přebytek žen. V Indii jsem navštívila jednu ubytovnu pro staré ženy. Bylo tam místo pro třicet osob, každé ráno však ředitel ústavu přivedl další ženy, které tam odložili příbuzní. V Indii existuje jedno přísloví: Porodit dceru je jako zalévat sousedovo pole.“

Ženy jsou nejchudší vrstvou obyvatel světa, mnoho žen nemá střechu nad hlavou a jejich život za něco stojí, pouze ujmou-li se jich příbuzní, zdůrazňuje autorka. Ulla Lembergová je považovaná za sociálního reportéra, který používá fotoaparát místo tužky a papíru. Její síla spočívá v novinářské dovednosti, která se snoubí s výtvarným talentem. Nekompromisně, perfekcionisticky a s neobyčejným citem pro lidi na dně společnosti.

„Na světě neexistuje země, která by zacházela se ženami stejně spravedlivě jako s muži. Tyto ženy jsou matkami nás všech. A to je moje vyznání lásky.“

Erika Bjerström: Ženy světa, zkráceno a upraveno, 1995