Tvorba Jiřího Koláře poprvé ve Finsku

Tvorba Jiřího Koláře poprvé ve Skandinávii

Ve finské metropoli se konala první velká retrospektiva českého umělce doplněná díly Běly Kolářové

V helsinském Muzeu umění Amose Andersena se v květnu 2003 konala výstava z díla Jiřího Koláře a jeho ženy Běly. Oba umělci se nejen ve Finsku, ale ve Skandinávii vůbec poprvé představili velkou retrospektivou.

Dílo Jiřího Koláře se ve Finsku dosud objevilo jen na společných výstavách, umělec je zde však známý i díky letitému přátelství s významným finským architektem Juhaniem Pallasmaaem, který také svou kolekcí výstavu doplnil.

Expozice zahrnuje Kolářova díla ze sbírek Muzea Kampa – jde o devadesát koláží z padesátých až sedmdesátých let. Běla Kolářová se představuje výběrem fotografií a asambláží. Projekt vznikl i díky iniciativě českého malíře Petra Řehoře, který žije ve Finsku třicet let (v devadesátých letech vystavoval i v pražském Mánesu a před několika lety se ve finském Pori podílel na úspěšné výstavě Františka Kupky).

Výstavní činnost Muzea umění Amose Andersena se realizuje ve třech liniích. Jeho vedení klade důraz na klasiky moderního světového umění, kteří nejsou ve Finsku příliš známí. Další část tvoří tematické výstavy nejstaršího umění a velkou pozornost galerie věnuje i současným mladým finským umělcům. „Jiří Kolář svým způsobem patří do první skupiny, i když rozhodně není ve Finsku neznámý.

Osobně ho považuji za jednoho z nejvýznamnějších tvůrců šedesátých let. Jsem přesvědčen, že výstava zde odstartuje novou vlnu zájmu o Kolářovo dílo,“ soudí ředitel muzea Kai Kartio.

Mecenáš umění – první podmínka

Muzeum umění Amose Andersena sídlí v secesní budově z počátku století v centru Helsinek a patří k největším soukromým institucím svého druhu. Nese jméno po obchodníkovi a mecenáši umění Amosi Andersenovi (1878–1961), který počátkem minulého století přišel do Helsinek ze Švédska. Úspěšně podnikal – hlavně v obchodě s realitami, stal se tiskovým magnátem – patřily mu i největší švédské noviny ve Finsku. Zároveň významně podporoval umění: byl velkým milovníkem divadla, hudby a výtvarného umění. Založil také soukromou sbírku, ale této činnosti se tak systematicky nevěnoval.

Anderson neměl rodinu a dvacet let před svou smrtí ustanovil nadaci s tím, že z věnovaných peněz bude založeno a spravováno muzeum moderního finského umění. Muzeum vzniklo v roce 1964 v Andersenově soukromém domě. Po rekonstrukci z konce devadesátých let minulého století má muzeum v několika patrech stálou expozici, prostory pro aktuální výstavy, butik a kavárnu.

V letech po svém založení bylo Andersenovo muzeum jedinou galerií moderního umění v Helsinkách a svůj význam si podrželo i po vzniku galerie Kiasma, kde byla instalovaná moderní sbírka finské Národní galerie. Podle ředitele Kartia si ve srovnání se státní galerií udržuje alternativní charakter. „Je tu jistá konkurence, ale v dobrém slova smyslu, nepěstujeme rivalitu,“ říká.

Muzeum je ve srovnání se státními galeriemi relativně malé a výstavy zde mají příjemný, komorní charakter. Především je ale výmluvným příkladem fungování soukromé nekomerční instituce. „Peněz není nikdy dost, ale opravdu si nemáme nač stěžovat. Naše postavení je stabilní a jako soukromá nadace se solidním finančním základem máme příjem, který nám dovoluje plánovat dopředu, což ve státních institucích není možné. Tam je všechno závislé na státním rozpočtu a nikdy není jisté, kolik z něj bude možné čerpat,“ vysvětluje Kartio.

Sedmdesát procent příjmů muzea tvoří peníze z nadace, deset procent čerpá ze státních zdrojů a zbytek tvoří příjmy z vlastní činnosti. Částky určené na akvizice nejsou podle Kartia příliš vysoké, ale muzeum pravidelně nakupuje nová díla. Celkem zde pracuje dvacet zaměstnanců včetně strážců a technických pracovníků.

O výstavní program pečuje pět odborníků a ročně se otevírá deset výstav. Kartio soudí, že finská veřejnost se nejvíc zajímá o hudbu – moderní i klasickou. „Moderní výtvarné umění přitahuje pozornost mladé generace. Máme padesát tisíc návštěvníků ročně a to není málo, i když za to částečně vděčíme naší poloze v centru,“ uzavírá.

Jana Machalická, LN, 15. května 2003