Vítězná růže

SIGUR RÓS, foto Lilja Birgisdottir

Severský orchestr omráčil české publikum

Upoutávky na pražský koncert islandské skupiny Sigur Rós nešetřily nadšením. Unikátní způsob zpěvu, temná atmosféra, exotický mix nástrojů a bez nadsázky ojedinělý zvuk jejich nahrávek, představovaly pro domorodce lákavou kombinaci. Když se nebudeme snažit Sigur Rós zaškatulkovat slovy Melody Makeru, který o Islanďanech napsal, že "znějí, jako když Bůh roní zlaté slzy v nebesích", můžeme tvrdit, že nejcharakterističtějšími rysy hudby Sigur Rós jsou upřímnost a lehkost, s nimiž předávají své pocity publiku. Malý prostor žižkovské Akropole toto intimní nastavení ještě podtrhl: každý, kdo předminulou sobotu zůstal po koncertě stát na parketě jako omráčený, potvrdí, že superlativy tentokrát byly na místě.

To už je moc

Těsně po osmé zhasínají v naplněném sále světla a svíčky na pódiu se halí do cárů mlhy. Rozeznívá se komorní zvuk klavíru. Po několika minutách se na jeviště začínají trousit aktéři. Vlna potlesku ale rychle utichá. Na pódiu, zaplněném nejrůznějšími nástroji, je dohromady osm lidí. Základní čtveřici doplňuje smyčcový kvartet. Sigur Rós, česky Vítězná růže, vznikli v roce 1994 ve složení bicí, kytara a basa. Později přibrali klávesistu a po dokončení poslední desky Ágaetis byrjun (Dobrý začátek) ještě vyměnili bubeníka. První demo nahráli coby teenageři u islandského labelu Bad Taste (tady začínali i krajané Sugarcubes s dnešní superstar Björk). Jejich singl z roku 1997 zaznamenal na ostrově úspěch, po kterém následovala první deska Von (Naděje). Po zařazení na několik kompilací islandských kapel si jejich jedinečného zvuku všimli lidé z anglického labelu Fat Cat Records, u nichž Sigur Rós natočili poslední desku.

Živá voda

Zvuk Sigur Rós je opravdu jedinečný. Při poslechu zpěváka Jon Thor Birgissona nelze pominout dnes již kultovní britskou skupinu Radiohead a hlasové kreace Thoma Yorka, za které je oxfordská pětice nábožně uctívána celou generací fanoušků. Obě kapely k sobě mají hodně blízko a Sigur Rós s Radiohead loni dokonce absolvovali turné (podle slov basisty Georga Holma však představovalo patnáctitisícové publikum pro plaché Islanďany přeci jen trochu silnou kávu). V porovnání s Radiohead působí Sigur Rós ve všech směrech jemněji. O poznání pečlivěji se vyhýbají i novinářským mikrofonům, ale o to více předvádějí na pódiu.

Při prvních třech skladbách v Akropoli v publiku nikdo ani nedutá. Teprve když se po patnácti minutách na chvíli přerušuje linka skladeb, polovina obecenstva jako na povel zapaluje cigerety. Zpěvák Jonsi ovládá svou kytaru až na několik výjimek, kdy se strun dotýká rukou, výhradně smyčcem od violoncella. Táhlé tóny působí ve spojení s jeho zvláštním, jemným hlasem doslova hypnoticky. Bosý zpěvák prožívá každou skladbu. Ani jednou během koncertu nepromluví. Není to nutné: spojení s obecenstvem je i beze slov dostatečně intenzivní. Dvě hodiny koncertu plynou jako řeka, která gradováním smyčcového doprovodu chvílemi mohutní, aby vzápětí vyústila v energetickou explozi. Během představení se často mění sestava, bubeník Orri Páll Dýrason v některých skladbách střídá bicí za jeden ze tří syntezátorů a zasedá vedle klávesisty Kjartana Sveinssona. Ten protíná akusticky znějící hudbu modulovanými zvuky. Spojení smyčců, kytar a elektroniky působí naprosto přirozeně a podtrhuje klid, s nímž čtveřice vyrábí svůj zvuk. Vše, co na koncertě zní, hrají Islanďané živě. Bohatá skladba různých nástrojů nechává prostor i pro flétnu nebo xylofon.

Při poslední skladbě regulérního koncertu se Akropole chvěje v základech a klečící frontman mlátí do své kytary, dokud nerozláme smyčec, ale většina skladeb se nese v melancholicky klidné náladě. V přídavku znějí skladby z poslední desky.

Návštěvníci Akropole odcházejí zcela unešeni. Je dlouho po půlnoci a fanoušci se donekonečna loučí napodobováním tradičního islandského stylu zpěvu vysokým hlasem. Šatna Akropole se na několik desítek minut proměňuje v klubko objímajících se a pištících šílenců.

Jan Kovalík, Respekt, 23. dubna 2001