Henrik Ibsen: Nápadníci trůnu v Pardubicích

Režisér Michael Tarant
v plném pracovním zaujetí,
foto archiv VČD

Jiří Kalužný a Josef Vrána
na zkoušce, foto archiv VČD












foto Jan Adamec

 Historické pozadí

Skandinávii obývaly severní větve germánských kmenů. Zvláštní ráz krajiny nevelkých údolí, obklopených horami a spojených bohatě členěnými fjordy, umožnil poměrně samostatný život jednotlivých rodů a kmenů.

Jednotliví jarlové – vůdcové kmenů – mezi sebou zápasili, spojovali se ve větší celky nestejné pevnosti a síly. Za zakladatele norské říše jsou považováni Harald Krásnovlasý (uskutečnil první sjednocení kolem roku 872) a Olaf II. Haraldsson (1015-1028), patron Norska, legendární svatý Olaf, v mnohém podobný našemu sv. Václavovi. Padl v boji proti dánskému dobyvateli Knutovi a jako Václav pochopil smysl křesťanství pro sjednocení národa.

Obou těchto hrdinů národní norské minulosti se často dovolávají postavy naší hry. Ibsen v Nápadnících trůnu vychází z národních kronik, většina postav i situací je historických, i když jejich smysl a myšlení je moderní. Dějiny severských národů jsou bohaté na památky nádherného písemnictví. Ohlasy této skutečnosti se u Ibsena projevují jednak postavou skalda Jatgejra (ne náhodou Islanďana, neboť právě tam nejvíce těchto básníků působilo) a jednak onou krutou, drsnou obrazivostí, kterou jsou také prosyceny staré ságy, eddy a písně skaldů.

Nápadníci trůnu patří nesporně k největším dílům moderní dramatické literatury. Jejich ohromná klenba, držená nosnými sloupy hrdinů, jakými jsou jarl Skule, biskup Mikuláš a Håkon, kteří svádějí před našima očima zápas na život a smrt, aby uhájili své postavení, svou moc, aby odhalili své vášně a dovedli za ně i nést odpovědnost, a antická katarze, jak k ní opět v akci, před zraky diváků, dospívá nešťastný Skule, jsou důvody nejvyššího ocenění Nápadníků trůnu.

O. Roubínek

Nápadníci trůnu na scéně VČD

V romantickém, dramaticky mistrně zpracovaném příběhu z hrdinských ság dávné Skandinávie je obsaženo zásadní nadčasové téma společenského řádu: Kdo je oprávněn stát v čele národa?

Hybným momentem Ibsenovu tragédie je svár mezi dvěma adepty na královskou korunu, Håkonem Håkonssonnem, který byl národem zvolen, a jeho otevřeným protivníkem Jarlem Skulem. Håkon je sebejistým a cílevědomým nositelem humanistické panovnické koncepce, jeho vále se ztotožňuje s válí národa. Jarl Skule je tragická postava mocichtivého člověka, jehož ambice převyšují dispozice. Svár mezi nimi rozdmýchává třetí, latentní „nápadník“ trůnu, biskup Mikuláš, který se celému světu mstí za své vlastní neúspěchy a celoživotní frustraci. Režie Michael Tarant j. h., v hlavních rolích Jiří Kalužný a Josef Vrána j. h.

Pane režisére, Nápadníci trůnu nepatří k často uváděným Ibsenovým titulům, proč jste si vybral právě toto historické drama?
Nápad vznikl – jak to má být, při domluvě s dramaturgem Martinem Fahrnerem, během oslav výročí pardubického divadla.
Důvodem je tématická a strukturální bohatost hry. Téma nám blízké – osud malého statečného národa, viděný prismatem osudů jeho klíčových představitelů ve zlomovém období dějin. Jde o schopnost vycítit otázky a potřeby doby, schopnost něčemu věřit, o to, jak čelit zlu; kde vzniká láska, kdy a proč nenávist, která může pustošit osudy lidí; a silný dramatický svár o smysl moci – je výsadou a instrumentem, a nebo službou a posláním. Je to krásný a silný příběh nesený nádhernými rolemi – velkými hereckými příležitostmi pro pardubický sbor.

ze zpravodaje VČD říjen 2000

Kongsemnerne

Rozvržení dramatického konfliktu je shakespearovské – "bílý princ" Håkon, "černý princ" Skule. Boj o moc, boj o korunu. Ale Ibsen nasazuje do hry o moc ještě třetího nápadníka – biskupa Mikuláše. Také chtěl být králem, ale už v mládí pochopil, že mu v boji o korunu chybějí dvě podstatné věci – královská myšlenka a statečnost. Jako první došel Mikuláš k poznání svých limitů, ale jeho poznání nemá kvalitu očistné katarze. Naopak. Rozpoutá v něm nenávistné běsy.

Tragédie jarla Skula, člověka statečného a v podstatě dobrého, vrcholí v okamžiku, kdy začíná tušit velikost královské myšlenky Håkonovy. Skule, jehož věčné pochybnosti připomínají hrdiny Dostojevského, reaguje na toto poznání přirozeně, lidsky – chce ukrást Håkonovu myšlenku a vydávat ji za vlastní.

Velikost Skulovy osobnosti se projeví ve chvíli, kdy pochopí, že je jako neplodná žena, která ukradla cizí dítě, neumí se k němu chovat, nezná jeho potřeby. Skule nemá k Håkonově myšlence vztah, pouze ho vzrušuje. A vnitřně se sžírá, když jeho mani tuto myšlenku uctívají a věří, že on je jejím autorem. Odhaluje další část své komplikované osobnosti, ztrácí víru v sebe sama a přijímá nutnost porážky.

Skulovo poznání spouští katarzi. Ibsenova tragédie je tragédií očistnou. Skule pnjímá plnou odpovědnost za svůj život a za své činy. A toto z něj činí velkou tragickou osobnost, tragického hrdinu. Jeho tragédie je z rodu Oidipových a Learových.

Marie Loucká (kráceno)

Vznik Nápadníků trůnu

Nápadníci trůnu jsou posledním Ibsenovým dramatem, které bylo napsáno a vydáno v Norsku, než autor odjel na cestovní stipendium do Itálie. Je to zároveň nejlepší Ibsenovo drama s historickou tematikou, k níž se dostal za svých bergenských let. A kromě prvotiny, dnes už jen literárně zajímavé veršované tragédie Catilina (1850), další Ibsenovo dílo, důsledně věnované psychologické analýze.

Od prvních podnětů, asi roku 1858, k definitivnímu záměru toto dílo napsat a také myšlenku realizovat, uběhlo několik roků. Patří v Ibsenově životě k nejhorším, a mnohé z problémů, které si musel sám pro sebe řešit, mají své příčny v tehdejší kulturní a politické situaci Kristianie, hlavního města Norska (tehdy mělo asi 20-25 tisíc obyvatel). Život tam probíhal ve znamení silného národně osvobozeneckého hnutí a proti dánsky orientovanému úřednictvu a inteligenci. Do roku 1814 bylo Norsko vlastně jakousi dánskou kolonií a teprve roku 1814 začíná žít jako samostatný stát, i když ještě spojený personální unií se Švédskem. Právě v Bergenu, odkud Ibsen přišel do Kristianie, bylo národní hnutí velmi silné. (… ) Po krachu Norského divadla zde byl Ibsen od ledna 1863 dramaturgem Kristianského divadla za stejný plat, jaký míval v Bergenu.

Rok 1862 však přesto znamenal jakýsi obrat k lepšímu, neboť Ibsen dostal stipendium ke studiu lidových památek a pověstí. V létě 1862 se vypravil do Gudbrandsdalu a do norských hor. Velkolepý dojem z krásné norské přírody v slunečném a zářném létě mu nevymizel z mysli. Mimochodem se v té době seznámil i s materiálem pro pozdějšího Peera Gynta. Začal psát další drama, které věnoval současnosti.

(… ) Pro Ibsena důležité a podnětné bylo, že ho studenti pozvali na slavnost básníků do Bergenu. Hlavní osobou tohoto básnického setkání byl o čtyři roky mladší a mnohem uznávanější B. Björnson. Po celou dobu slavností se Ibsenovi věnoval a probudil v něm velký optimismus a tvůrčí nadšení. Jakmile se Ibsen vrátil do Kristianie, dal se do práce na Nápadnících trůnu a dokončil drama za necelých osm týdnů.

V době práce na Nápadnících trůnu měl Ibsen už mnoho zkušeností praktického divadelníka. Byl uznávaným básníkem, i když jeho dramatická díla byla často přijímána velmi kriticky. Vybral si příběh z norských dějin, ukazoval psychologickou motivaci v jednání svých hrdinů a dovedl historickou látku zpracovat očima své doby. Je pochopitelné, že v Nápadnících trůnu najdeme mnoho vlivů, které tam pronikaly z Ibsenovy četby, ale napsal osobité dno a nikdy se už k látce z norských národních dějin nevrátil. Také vnější osudy byly tomuto dramatu příznivější než v minulých letech.

Hra vyšla u kristianského nakladatele J. Dahla a pochválil ji profesor Monrad, tenkrát největší autorita v otázkách literatury. Také jevištní premiéra v Kristianském divadle byla v tehdejších poměrech úspěšná; od premiéry v lednu 1864 se odehrálo osm představení.

Zlepšila se konečně i finanční situace Ibsenova. Získal cestovní stipendium ve výši 400 tolarů, a když dluhy a jiné závazky hrozily, že Ibsenovu zahraniční cestu znemožní, využil jeho přítel B. Björnson veškeré výmluvnosti a osobního kouzla a uspořádal ve prospěch Ibsenův soukromou sbírku. Vynesla plných 700 tolarů a mohla Ibsenově rodině zajistit aspoň rok života v cizině. Přesto byla tato dobročinnost provázena jistou výhradou. Ibsen totiž dostával podporu v menších částkách, neboť dárci měli zřejmě obavy, aby se z peněz příliš brzo nevydal.

Ale to Ibsena už tolik netrápilo. Odjel do Itálie, kde ve velkém rozmachu tvůrčích sil a osvobozený od finanční nejistoty i od malicherného okolí vytvořil v krátké době dvě velké dramatické básně Brand (1866) a Peer Gynt (1867). Ty mu doma rázem zajistily v literatuře přední místo a s konečnou platností ho zbavily i hmotných starostí. Do Norska se vrátil až roku 1891.

Jan Rak (překladatel), kráceno, říjen 2000