Henrik Ibsen, Heda Gablerová

Ibsenova hra Heda Gablerová patří do souhvězdí Ibsenových her s titulní ženskou postavou. Nora neboli Domov loutek a Paní z námoří. Je to jeho poslední velká ženská hra. Napsal ji v roce 1890, na sklonku století, v němž pomalu začínal bobtnat filozofický kvas z pera Friedricha Nietzscheho, vize nadčlověčenství, a dekadentní literatura spjatá mimo jiné s úpadkem aristokracie začala udávat tón.

Heda Gablerová s sebou nese rysy i pozdějších mužských hrdinů, Stavitele Sollnese a Johna Gabriela Borkmana. Už není tou, která se úpěnlivě vymaňuje ze zajetí patriarchálně uspořádaného světa, jak tomu ještě bylo u Nory, sama o sobě je mnohdy silnější než muži v jejím okolí. Heda Gablerová je mistrný příběh paradoxu. Je tedy příznačné, že si "pouta", v nichž se ocitá, sama sobě přichystá.

Příběh Hedy Gablerové je jednoduchý. Dcera vysoce postaveného generála Gablera se po jeho smrti spíše z rozmaru než ze skutečné lásky provdá za mladého nadějného historika Jörgena Tesmana. Po návratu ze svatební cesty se nastěhuje do nového domu, který se pro ní však stává víc klecí než domovem. Navíc čeká s Jörgenem Tesmanem dítě, což Heda považuje za spoutání, které je neslučitelné se způsobem života, na jaký byla zvyklá ještě za života svého otce.

Do Kristiánie přijíždí také bývalá spolužačka Hedy Gablerové Tea Elvstedová, aby kontrolovala svého milence Eilerta Lovborga, který se do Kristiánie také vydal. Eilert Lovborg je pro Hedu připomínkou starých zašlých časů, když byla ještě Gablerovou, Eilert Lovborg je proti racionálnímu historikovi Jörgenu Tesmanovi příkladem muže, který je prostoupen emocionalitou, je symbolem nespoutaného dionýského principu. Hedu přitahuje Lovborgova zdánlivá svoboda. Lovborg je zároveň hrozbou pro kariéru Jörgena Tesmana, jakožto talentovaný vědec, jemuž vyšla famózní kniha, hodlá kandidovat na místo profesora na univerzitě, které už bylo slíbeno Tesmanovi.

Zájem o Hedu však projevuje také doktor Brack, rodinný přítel Tesmanů, který dopomohl Jörgenovi Tesmanovi k vybudování nového rodinného hnízda. Když se dozví, že Heda vůbec nelpí na Jörgenovi, začne si také on dělat naděje na Hedinu přízeň.

Tento dramatický trojúhelník, který svírá Hedu Gablerovou, vede nakonec k tragickému konci.

Na nočním večírku ztratí opilý Eilert Lovborg, který opět propadl bohémskému životu, svůj rukopis připravované famózní práce o budoucnosti. Najde jej Hedin manžel Jörgen Tesman a je si vědom toho, že má ve své moci dílo nesmírně velké hodnoty. Rukopis však skončí v rukách Hedy, která jej zničí. Už proto, že jako inspirace za tímto rukopisem stojí podle ní jiná žena, Tea Elvstedová, která pomáhala Lovborgovi rukopis přepisovat.

Zoufalý Lovborg se Hedě vyzpovídá ze ztráty rukopisu. Heda mu dá zbraň po svém otci s jednoznačnou výzvou, aby měl odvahu k činu. Čin je to magické slovo, ke kterému Heda Gablerová nutí postavy okolo sebe.

Lovborg se nešťastnou náhodou postřelí a stojí ho to život. Heda se nedočkala hrdinského činu, důvodem smrti jejího milého Lovborga byla nešťastná náhoda. Dr. Brack ví, odkud se Lovborgovi dostalo zbraně. Drží Hedu v pasti. Heda unavená všemi okolnostmi a maloměšťáctvím, kterým už je sama prosáklá, ztrátou naděje ve skutečný čin, který vysvobozuje, po ztrátě iluzí spáchá sebevraždu.

Heda Gablerová vyšla prvně v Hegelově kodaňském nakladatelství v prosinci 1890. První zmínka o přípravách k Hedě Gablerové jsou známy z dopisu, který Ibsen adresoval 7. října 1889 Emilii Bardachové.

Hra byla uvedena ihned po zveřejnění knižního vydání. Kristianské divadlo ji hrálo už v lednu 1891, už o několik dní později se objevila na scéně v Mnichově, v únoru na scéně Lessingova divadla v Berlíně a v březnu se o provozování ucházel u Ibsena i Švéd August Lindberg.

Původně Ibsen zamýšlel pojmenovat hru pouze Heda. Nakonec však přiklonil k rozšíření o její rodné jméno, nejspíše proto, aby zdůraznil, že Heda je především dcerou generála Gablera, ženou vyšší společnosti a teprve potom manželkou Jörgena Tesmana.

Henrik Ibsen se během své návštěvy v Norsku v roce 1885 dozvěděl o osudech milostného trojúhelníku Sophie Magelssenové, pověstné kristianské krasavice z vyšších vrstev, Petera Grotha, nadaného filologa, který dostal právě státní stipendium, a Hjalmara Falka, přítele Grothova, který byl snad nadanější než Groth, kterému však bylo stipendium upřeno. Sophie Magelssenová, která si měla zvolit mezi těmito dvěma, se tehdy provdala za Petera Grotha. Obdobně tak učiní i Heda v této hře.

Mnoho z charakteristických vlastností Hedy Gablerové Ibsen mohl najít u svých mladších přítelkyň, tehdy osmnáctileté Emilie Bardachové a mladé malířky Heleny Raffové.

Motiv ztráty rukopisu Eilerta Lovborga mohl Ibsen také objevit v realitě kolem sebe. Slibnému dánskému literárnímu historikovi Juliovi Hofforyovi, který byl v té době profesorem severských literatur v Berlíně, se stala stejná nehoda se ztrátou rukopisu jako Eilertu Lovborgovi. Avšak norský kritik a Ibsenův životopisec Halvdan Koht tvrdí, že právě Lovborgova postava nese nejvíce autobiografických rysů.

Jörgen Tesman má svůj předobraz v postavě berlínského historika Julia Eliase a teta Julie ve slečně Elise Holckové z Trondheimu, s kterou se Ibsen setkal v sedmdesátých letech v Drážďanech.

V české premiéře uvedl hru Heda Gablerová teprve na začátku roku 1911 velký český režisér Jaroslav Kvapil, který si hru zároveň sám přeložil. Uvedl hru v rámci tzv. ibsenovské řady, kterou započal v roce 1909 uvedením Strašidel a která trvala až do roku 1913. Heda byla na jevišti Národního divadla hrána dvanáctkrát. Podle kritiky se dalo o Kvapilově Hedě hovořit jako o "uměleckém svátku a osvěžení". (České slovo 5, 17. 1. 1911, č. 13, s. 5). To, že byl "celek sladěný", dokládá vysoký zájem publika.

Vladimír Fekar, Těšínské divadlo Český Těšín, 24.10.2000

Manželství je v Ibsenově světě cosi, čemu láska zcela chybí. Paní Alvingová (v Přízracích) je trpí s hanbou, pro Hedu Gablerovou je bezvýchodným zklamáním, podobně i pro stavitele Solnesse.(… ) Na tomto světě existuje pobláznění, majetnický chtíč, existuje sympatie, rozumnost, dokonce i oddanost, leč marně tu budeme pátrat po byť i jediném láskyplném výjevu, po tom, jak dva lidé, kteří se zamilují, citlivě prozkoumávají osobnost toho druhého.

James McFarlaine: Ibsen a význam

Ibsenovi nešťastníci se dají rozdělit do dvou skupin: na jedné straně jsou ti, co touží po vysvobození – z dusivé konvenčnosti, z obyčejnosti, z pocitu marnosti, ti, co touží po tom, aby se stalo něco nádherného. A na druhé straně ti ostatní, kteří prchají před neodbytnými požadavky života, opatřují se jakousi izolací proti mukám rozhodování a hryzení svědomí, kteří k životu přistupují tak, že před ním ustupují a uchylují se do pevnosti soukromých fantazií. A mezi nimi stojí ti, kteří se pokoušejí onu osudovou nedostatečnost svých životů zaplnit tím, že berou od ostatních, kteří si osvětlují vlastní život vypůjčeným Světlem, kteří se vážně oddávají úkolu žít, ale jsou vrozeně zneschopněni, jsou jako ten africký kouzelník v mýtu o Aladdinovi, ten také touží po lampě, která mu přinese bohatství a štěstí, ale nemůže se jí zmocnit bez cizí pomoci. Nesou si svou nedostatečnost s sebou jako vzduchoprázdno a zoufale se snaží je zaplnit zevnitř, ale podaří se jim uzavřít je ve skořápce horlivosti, úzkostnosti nebo vypůjčené autority, a každý další zdvih dramatu toto vzduchoprázdno vyčerpává ještě víc, až se pod tlakem vnějšího dění ochranná skořápka nakonec sesype.

James McFarlaine: Ibsen a význam