O švédštině a švédské literatuře

PhDr. Dagmar Hartllová
foto Michael Stanovský

Povídání s Dagmar Hartlovou

Jednoho květnového slunečného odpoledne jsme navštívili paní Dagmar Hartlovou, naši přední překladatelku ze švédštiny a norštiny. Přeložila na dvacet titulů, romány Svena Delblanca, Görana Tunströma, dramata Augusta Strindberga, filmové povídky Ingmara Bergmana a dětské příběhy od Astrid Lindgrenové. Připravuje také české titulky pro severské filmy. Působí také na katedře germanistiky a nordistiky FF UK.

V Praze začátkem dubna proběhl 8. Festival spisovatelů, víme že jste se na jeho přípravě, především na Švédském dni podílela, překládala ukázky z děl autorů. Můžete nám říci něco o tomto festivalu, jak vlastně probíhal výběr států a autorů, kteří se festivalů zúčastnili?

Nápad se zrodil v hlavě Američana Michaela Marche. Je sám básník, má úžasný rozhled po světové literatuře a věnuje se především poezii a dramatu. Snaží se do Prahy získat nejlepší současné autory a rozhodně se mu to v posledních letech daří. Švédská literatura je poměrně hodně překládaná do angličtiny a nebyla pro něj úplným neznámem. Při přípravě dnů národních literatur oslovuje jednotlivá velvyslanectví, od nichž žádá podporu morální i finanční, a tu od švédského velvyslance Karlssona dostal. Pomohli jsme mu samozřejmě i s výběrem autorů, nebo spíše řečeno jsme mu dali několik tipů a zařídili mu studijní cestu do Stockholmu. Program a setkání s autory zorganizoval Švédský institut, který tento projekt schválil a financoval.

Součástí Švédského dne byla i diskuse o udělování Nobelovy ceny, opět jeden z nápadů Michaela Marche, který chtěl každému národnímu dni dát určitý profil, a proto ve švédské delegaci byl i stálý tajemník Švédské akademie, která laureáta vybírá, prof. Sture Allén. Švédská akademie zásadně s nikým o pozadí udělování cen nediskutuje, vše je zahaleno tajemství, nicméně debata byla zajímavá, přestože účast publika byla pro pořadatele zklamáním.

A kdo ze švédských autorů měl na festivalu největší ohlas?

Přirozeně Per Olof Enquist, světový dramatik, který ani pro naše diváky není úplně neznámý. Před dvěma lety měla v Praze premiéru jeho hra Noc tribádek, předtím se tu hrála Ze života žížal, teď měla za jeho účasti premiéru v divadle Komedie jeho hra o Selmě Lagerlöfové Obrázkáři, před dvěma lety opět za jeho účasti se promítal film Hamsun, k němuž napsal scénář. V Praze byl už několikrát a projevuje o něj zájem tisk i televize.

Na festivalu vystoupil před přeplněným publikem – dlužno přiznat že díky společnému večernímu vystoupení s Haroldem Pinterem, kterému dělal něco jako předkapelu. Michael March se později dozvěděl, že první věc, kterou Pinter po příletu do Londýna udělal, bylo, že hned po snídani běžel do prvního knihkupectví a koupil si jedno Enquistovo drama, protože ho upřímně překvapilo, že existuje současný známý dramatik, kterého vůbec nezná.

Ale pozornost upoutaly i obě básnířky. Přicházejí s něčím novým, reprezentují fenomén vstupující do literatury v osmdesátých letech.Mě osobně překvapil anglický překladatel české literatury Jim Noyen, který nádhernou češtinou program uváděl. Říkal, že hrozně rád po dlouhé době zase slyší přednášet švédskou poezii libozvučnou švédštinou.

To má Jim Noyen pravdu, švédština je krásná melodická řeč. Obě básnířky nejenže svou poezii četly nádherně, ale v tomto případě mně osobně i pomohly lépe pochopit její hloubku. Z jejich přednesu bylo posluchači daleko zřejmější, co do veršů chtěly citově dát.

Škoda že nepřijel Torgny Lindgren, který účast odřekl na poslední chvíli, protože dokončuje nové dílo, které má vyjít na podzim. Ten má skoro uhrančivý přednes nádherným severošvédským dialektem.

Víme o Vás, že překládáte švédskou literaturu. U příležitosti Festivalu spisovatelů Vám a Milanu Richterovi vyšla v Nakladatelství Vlasty Brtníkové útlá ale milá knížka veršů švédských básníků nazvaná Ostrými paprsky. Jak se Vám překládala jejich poezie?

Já jsem poezii nikdy předtím nepřekládala, neumím to a o vlastní vůli bych se do toho nikdy nepustila. Tohle byl můj první pokus a nedělalo se mi to lehce. Michael March mě požádal, abych přeložila verše na autorská čtení, a já jsem souhlasila s podmínkou, že to některý český básník převede do čtivé podoby. Současně jsem slíbila – já trpím strašným nešvarem, že neumím říct ne, zvlášť když se jedná o věc, která je tak trochu výzvou – že vyberu a přeložím básně několika moderních autorů do antologie, která se při této příležitosti vydávala. Pod stejnou podmínkou. Pak se ale ukázalo, že z různých důvodů básník nebude. Dostala jsem při jedné bezesné noci, kdy jsem s konečnou platností pochopila, že na tohle sama nestačím, spásný nápad obrátit se na kolegu Milana Richtera, který básně ze švédštiny překládá a navíc je sám slovenský básník. Už jsem měla připravenou přemlouvací strategii, ale Milan zareagoval okamžitě a s nadšením. Já jsem básně vybrala, on mi poslal své již hotové překlady, ty jsem převáděla do češtiny a on je dostával zpět ke schválení a současně komentoval a upravoval moje původní překlady. Nápad vznikl v polovině ledna a 10. dubna byla kniha na pultech. Denně jsme si faxovali desítky stránek.

. . . a z toho vznikla tahle knížka.

Ano. Myslím, že jsem se na tom hodně naučila a také jsem opět dostala důkaz rčení že když to člověk umí, je to hračka. Milan mi třeba zavolal "A prečo jsi tam nedala ten jamb?" Já samozřejmě vím, že tam patří jamb, jen nemám ten nápad, jak ho tam vykouzlit. A přitom stačilo jen něco trošinku přehodit, vyměnit – a už to znělo jako poezie. Prostě on umí a já mám před ním úctu.

Milan Richter byl také velmi aktivním členem bratislavské pobočky Severské společnosti. Po rozpadu Československa přestala Severská společnost na Slovensku pracovat.

Bohužel přestala. Švédské velvyslanectví podporuje činnost Severské společnosti. Protože pražský velvyslanec Švédského království je akreditovaný i pro Slovensko, chtěli jsme v zájmu spravedlnosti dát nějakou dotaci i Slovákům, ale zjistili jsme, že nemáme komu.

V posledních letech ze švédské literatury vychází poměrně dost málo. Kde je příčina…

Ono je dost těžké vydávat bez dotací knihy o nichž nakladatel neví, zda se prodají. A nejtěžší to mají přirozeně zatím neznámí autoři, o poezii ani nemluvě. V případě antologie Ostrými paprsky získalo nakladatelství Vlasty Brtníkové dotaci Švédského Institutu, který podporuje překlady mladých autorů. Ale i tak by kniha těžko vznikla, kdyby si paní Brtníková nevzala do hlavy, že vyjde v rámci festivalu. Autorská čtení určitě pomohla probudit zájem o švédskou poezii a kniha se prodala – vyšla nákladem tisíc výtisků – a myslím, alespoň podle útržkovitých ohlasů, že se i líbila.

Teď zpátky k překládání. Čím se vlastně liší překlad literatury od obyčejného tlumočení, určitě jde o literární práci. Člověk musí dodržet styl autora…

To je pravda. Překlad krásné literatury nemá za cíl jen převedení obsahu, ale pochopit a zachytit stránku estetickou a adekvátně ji vyjádřit v češtině. Připadá mi, že se člověk do autora musí vcítit a představit si, jak on uvažoval. Já to většinou vidím jako obraz, za zavřenýma očima si představuji scénu, kterou autor vytváří, a to se potom snažím vyjádřit česky. Prostě při překládání nezáleží jen na znalosti jazyku originálu a reálií té určité země, to je jen nezbytný základ, pak záleží především na překladatelově obratnosti, vyjadřovacích schopnostech. Je to tedy věc hodně individuální a při veškeré úctě k originálu nebudou dva překlady nikdy stejné. To neznamená, že nejsou stejně dobré. Prostě existuje řada problémů, které musíte řešit, které nejsou doslovně přeložitelné, a tam nastupuje vaše individuální zkušenost, fantazie, nápaditost. Ostatně někdy se překlad nepovede, i když do něj vložíte všechno. A protože do překladu vstupuje narozdíl od originálu ještě překladatel, jeho obzor a doba překladu, stárne překlad mnohem rychleji než originál.

Jak překládat do češtiny různá nářečí cizího jazyka?

To je těžké. Rozhodně v běžném případě nelze švédský dialekt nahradit českým nebo moravským, který si potom náš čtenář i geograficky a s celým koloritem umístí přesně do daného prostředí Brna nebo Ostravy. Takhle mechanicky se jedna skutečnost do druhé přenést nedá. Lze použít nářeční prvky, ale jen náznakově.

Jak je to vlastně s dialekty ve Švédsku?

Každý Švéd pozná hlavně podle výslovnosti, odkud kdo pochází, rozpozná bez problémů Stockholmana od Göteborčana, obyvatele Norrbottenu od Smålandu. Tady je asi nejvýraznější skånština, historicky ovlivněná dánštinou. Najdou se i rozdíly morfologické a lexikální. Jinak se ale rozdíly mezi dialekty hodně setřely migrací obyvatelstva do tří velkých měst na jihu země. Dialekt se samozřejmě nejlépe konzervuje v izolaci bez podstatného vlivu okolního světa – jako uzavřená horská údolí, hluboké fjordy a podobně.

Ve Finsku žijí švédsky mluvící Finové, ve Švédsku je zase menšina mluvící finsky. Jaké jsou příčiny tohoto jevu?

Finsko bývalo součástí Švédska až do roku 1809. Od raného středověku, tedy od kolonizace země tu žijí Švédové. Ti sem přinesli křestanství a správu a švédština byla dlouho jazykem vládnoucí třídy. Dodnes žije asi třistatisícová menšina na západním pobřeží Finska. Říká se jim finští Švédové narozdíl od říšských Švédů. Mimochodem mají velmi výrazný dialekt. Jsou to potomci šlechticů, vzdělanců, z jejich řad vzešla i řada slavných spisovatelů – například Tove Janssonová, autorka půvabných dětských knížek o Mumincích.

Finové žijící ve Švédsku přišli až v tomto století, nejprve v souvislosti s válkami, v poválečné době za prací. Švédsko mělo při poválečném hospodářském rozkvětu nedostatek pracovních sil a s nadšením je přijímalo. Někteří se naturalizovali, jiní žijí dál jako Finové. S jazykem nemají větší potíže, protože švédština je ve Finsku druhým úředním a povinným školním jazykem.

Ve Švédsku je poměrně hodně podporována moderní literatura. Ročně vychází asi sedmdesát titulů poezie.

To je princip státní kulturní politiky. Švédové se snaží o mnohostrannost kultury, aby nabídku neřídil jen trh. Prostě aby nevycházely jen dobrodružné romány, detektivky a sci-fi, ale aby i knížečka poezie měla nárok na vydání. Napomáhají tomu stipendii, dotacemi, cenami apod.

Podpora kulturní mnohostrannosti se projevuje samozřejmě i mimo oblast krásné literatury. Švédsko dbá na zachování rysů národní kultury i ve vztahu k přistěhovalcům. Jejich děti mají například státem zaručený nárok na výuku mateřštiny. A to není vždy jednoduché. Představte si školu s žáky deseti různých národností. Švédům jde o to, aby si různá etnika nezpřetrhala vazby se svými kořeny. Ale na druhou stranu tahle snaha obohacuje zpětně švédskou kulturu.

Velmi Vám děkujeme za rozhovor a těšíme se zase někdy na shledanou.

za čtenáře Severských listů se ptali Pavel Dobrovský a Michael Stanovský, 31. května 1999