Finsko a 150 let Kalevaly

Elias Lönnrot

Na dalekém Severu slunce
za hory nezapadá.

Vykovat kouzelný mlýnek Sampo
 bylo vždy velikou touhou Finů.

Na březích řek a jezer se často
 setkáme se saunami.

 V Tapiole se obytné domy
 ztrácejí v zeleni.

V roce 1980 u nás vyšla kniha, která pravděpodobně zaujala čtenáře nejprve svým objemem a teprve pak názvem a obsahem. Kalevala – zpěvy z dávných dob finského národa. Na obálce je ještě ke všemu obraz nestvůrného orla, cloumajícího stěžněm přeplněné bárky. Odvážlivci, kteří se pak pustili do čtení tohoto objemného díla, se podivili zvláštnímu obsahu, neuvěřitelným příběhům a nezvyklé filozofii. Všechno jakoby z jiného světa.

Nezáleží na tom, zda tvůrce Kalevaly Elias Lönnrot posbíral v minulém století jednotlivé epizody a dal jim ucelenou formu anebo jestli byla Kalevala už odedávna takovou, jak se čtenáři předkládá. v každém případě se mu však podařilo nastavit národu Suomi, lidem z bažin, zrcadlo, ve kterém uviděli Karelové a Finové svou minulost, uslyšeli poprvé svůj jazyk v literární podobě a probudilo se v nich silné národní cítění.

Vždyť přes svůj víc než tisíciletý pobyt na severu Evropy nedokázali nikdy vytvořit samostatný státní útvar a jejich jazyk byl jen hovorovou řečí prostých lidí z hlubokých lesů a členitých jezer, kusu zemského povrchu, který se jinému nepodobá. Ani Finové se v té době nikomu nepodobali a proto se ničemu jinému nepodobá ani Kalevala.

Po dlouhá století byli Finové pro Evropany tajuplnými lidmi a kouzelníky a jen o něco víc o nich věděli Švédové a Rusové, kteří se střídali v ovládání té velké, nehostinné země, kde jen lov zajišťoval jakousi obživu. Teprve po roce 1917, po pádu cara a zániku finského velkoknížectví se poprvé podařilo Finům získat samostatnost. Poprvé od dob, kdy s Estonci a Maďary opustili rozsáhlé stepi Asie.

Ale vraťme se ke Kalevale a zkusme jestli nám ji ve Finsku dnešních dnů něco připomene. Stačí maličkost, snad název, nápis, snad myšlenka nebo alespoň slovo. Už pohled na mapu prozrazuje, že městečko Kalevala najdeme v ruské Karélii. Vzdálenost od finských hranic je asi 50 kilometrů. Ve stejnojmenném díle však nejde o tuto osadu, ale o celou oblast země praotců dnešních Karelů a Finů. Na bojích Karélie se severními oblastmi Finska, tedy Laponskem, podle Kalevaly Pohjolou, je stavěna podstatná část děje. Není to sice boj ve smyslu starých germánských eposů, ale přece jen je to boj. Používají se v něm spíš kouzla, zaříkání a jen zřídka se pozvedá meč nebo napíná tětiva luku.

NA CESTU SE NYNÍ STROJIL
DO SYCHRAVÉ ZEMĚ PUSTÉ,
DO POHJOLY MRAKOTEMNÉ.

Pohjola, tedy Laponsko, začíná někde u města Oulu a pak se táhne ještě dobrých 600 kilometrů k severu a není nic zvláštního na tom, že se hrdinové Kalevaly pohybovali na lyžích. Název Pohjola lze zahlédnout v různých gramatických tvarech na obchodních domech, novinách, časopisech i stěhovacích vozech. Prostě se s tím setkáte docela často. Ale kde dnes zůstal odvěký soupeř Pohjolanů, Karélie?

DEJ NÁM TVŮRČE BLAZE ŽÍTI
V NAŠÍ FINSKÉ ZEMI ŽÍRNÉ
V KARÉLII KRÁSNÉ, MÍRNÉ.

Finskou Karélií se dnes rozumí oblast jihovýchodního Finska. Význačným střediskem je město Lapeenranta, bývalé obchodní, ale také vojenské město. Místní osádce velel po určitou dobu generál Suvorov.

Ale oč vlastně bojovali v minulosti Karelané s Pohjolany? Důvodů by se našla celá řada, ale hlavní byl spor o kouzelný mlýnek Sampo.

Z JEDNÉ STRANY MOUKU MELE,
NA DRUHÉ MLÝN NA SŮL MĚLO,
NA TŘETÍ MLÝN NA PENÍZE.

Je překvapující, jak význačné místo zaujímá ve finské kultuře mlýnek. Na to, že tam nebylo a není co mlít, potkáme se v muzeích, skanzenech i v literatuře s mlýnky nejrůznějšího provedení. Větrné mlýny si upravili Finové do řady konstrukčních variant, objevují se mlýnky šlapací, ruční a s pohonem zvířecím i lidským, vodní mlýny a pestrá paleta ručních mlýnků pro domácnost. To všechno v zemi, kde se s polem a tedy i se zrnem potkáme jen náhodou. Možná právě proto, se Finové drželi představy kouzelného mlýnku Sampo víc než ostatní. Teprve dnes se touha vlastnit takové Sampo Finům konečně splnila.

V řadě větších měst najdete totiž obří obchodní domy Sampo, ve kterých dostanete snad úplně všechno. Jednu věc tam, ale určitě nemají. Saunu – další téma z Kalevaly.

MATKA V LÁZEŇ POSPÍŠILA,
VYHŘÁLA JI, VYTOPILA.

Pro spoustu lidí je Finsko synonymem sauny, což je vcelku na místě, i když lze v poslední době pozorovat částečný odklon od činnosti, která zemi proslavila. Velkou úlohu zde sehrálo neohrožené první místo Finska ve Skandinávii ve výskytu onkologických chorob. Někteří tuto neblahou skutečnost připsali na vrub kouřovým saunám a tak se dnes přešlo spíš k elektrickému vytápění.

Finové však saunu nevymysleli. Autor Pirkko Sihvo to veřejně přiznává ve své práci o saunách a jde tak daleko, že za nejstarší pokládá zprávu o parní lázni odkudsi z našich končin a to už v 10. Století. Sauny se ve střední Evropě údajně tak rozrostly, že začalo tažení proti nové neřesti a prakticky ze všech civilizovaných zemí sauny vymizely. Ne tak z Finska,kde se naopak staly jakousi obřadní záležitostí. v Karélii se dokonce používala speciální sauna, ve které přítelkyně připravovaly nevěstu v předvečer svatebního dne.

Opusťme nyní sauny a nasedněme na kolo, protože patří k Finsku stejně jako k Helsinkám Tapiola, o které se v Kalevale také dočteme. Po asfaltových stezkách, přes lesy, parky, kolem jezer a mořských zálivů dojedeme cyklistickým rájem konečně do Tapiol, moderního helsinského předměstí. Název mu propůjčil nejvyšší Bůh lesa – Tapio.

POJĎTE VŠICHNI NA HOSTINU
K VLÁDCI DVORA TAPIOVA.

Věhlasní architekti postavili toto moderní sídliště do lesa. Postavili je ale úplně jinak, než byste podle obecných představ čekali. Skoro všechno kolem nechali původní a tak stojí několika poschoďové bloky domů opřeny o staleté borovice, smrkové větve vytvářejí střechu nad balkonem a u vchodu trčí ze země kus špičaté skály. Děti šplhají po bludném balvanu a pod oknem šplouchá jedno z 60 000 jezer.

Na dnech převrácených lodí sedíme mezi skupinkou mladých finských vodáků. Co víš o Kalevale, Matti? Je trošku překvapen otázkou. Každé dítě ji přece zná ze školy.

A potom? Potom už není čas.

Elias Lönnrot a jeho Kalevala svůj úkol už splnili. a jestli po nich zbyla nějaká stopa v každodenním životě? Jak jsme si právě přečetli, žije Kalevala alespoň v názvech a maličkostech což si dnes Finové možná ani neuvědomují.

Jistě si ale vzpomenou 28. února, který je každoročně velkým národním svátkem Kalevaly. Letos už po stopadesáté.

text a foto: Jiří Havel, Brno, 11. ledna 1999