Špicberky Arktida Rusko  Norsko a severní polární oblasti

 
stáhněte si: Podrobná mapa Špicberk (pdf 72kB)


Idealizovaný pohled na Smeerenburg


Nansen (na lodi) a Andrée (v balonu)

Ve světovém měřítku je Norsko malá, téměř ztracená země, ležící vysoko na severu a sousedící prakticky hlavně s mořem. V polární oblasti však lze Norsko považovat za velmoc, která má pod kontrolou rozlehlá území pevniny i moře, a to v Arktidě i v Antarktidě. Na tomto místě se budeme věnovat Arktidě a norským zájmům v této oblasti.

Aktéři norské polární politiky

Úvodem několik slov o tom, jaké správní orgány rozhodují v řízení polární politiky. Za politiku uplatňovanou v polární oblasti nese odpovědnost stát, je tedy vždy třeba, aby norský parlament (Stortinget) i vláda postupovaly jednotně. Na úrovni výkonné proměňují rozhodnutí parlamentu ve skutečnost další orgány. Je to Norský polární institut (Norsk polarinstitutt) se sídlem v Tromsø, který rozpracoval několik výzkumných programů, dále státní orgány pro správu přírody a dohled nad znečištěním, Oceanografický institut (Havforskningsinstituttet) v Bergenu a konečně vládní pověřenec (Sysselmann) pro Špicberky norsky nazývané Svalbard.

Špicberky

Nad souostrovím Špicberky (název tradičně užívaný v českých zemích podle největšího ostrova Západní Špicberk) (viz článek Špicberky, nebo Svalbard? a poznámku na konci tohoto článku, pozn. red.), získalo Norsko plnou suverenitu po podpisu tzv. Traktátu o Špicberkách (Svalbardtraktaten) 9. února 1920. Ostrovy představovaly vyhledávanou oblast pro obchodní společnosti z nejrůznějších zemí, které se zabývaly lovem, rybolovem a posléze těžbou uhlí. Teprve po 1. světové válce, po uzavření Versaillského míru, získalo nad souostrovím svrchovanost Norsko. Jelikož však území bylo využíváno několika národy, ty, které byly pod traktátem podepsány, dostaly právo pobytu, rybolovu, lovu, těžby a obchodní činnosti. Veškerou tuto činnost však řídilo a řídí Norsko, a to zcela v souladu s norskými zákony. Tento fakt vedl během let k řadě konfliktů ve vztahu k Sovětskému svazu. Nebyly však natolik vážné, aby se Sovětský svaz z ostrovů stáhl. Postupně se k traktátu připojilo ještě několik dalších států, a tak se řady těch, kteří mají na ostrovech své zájmy, značně rozšířily. Podepsaly ji kupříkladu i země jako Afgánistan, Monako, Saudská Arábie či Dominikánská republika.

Pohled do minulosti

Ve starém islandském rukopise z roku 1194 se dozvídáme, že bylo objeveno souostroví Svalbard (Svalbard znamená země se studeným pobřežím), avšak bližší podrobnosti o něm jsme se dozvěděli až po roce 1596, kdy je znovu objevil Holanďan Willem Barentsz a podle špičatých vrcholků hor pojmenoval Špicberky, špičaté hory. Když Baskové naučili Holanďany umění lovit velryby z otevřených člunů, u břehů souostroví se objevili Britové, Holanďané, Němci a Francouzi a lovili zde tímto způsobem velryby a mrože. Zvláště žádaná byla velryba grónská (grønlandshvalen). Lov tohoto druhu byl poměrně jednoduchý, protože velryba byla pomalá a měla vysoce ceněnou schopnost plavat na hladině ještě poté, co byla zabita. Měla obrovský obsah rybího tuku, takže výtěžek z jedné ulovené velryby zaplatil celou velrybářskou výpravu. Zřizovaly se obchodní stanice a dosud zastoupené národy doplnili i Norové a Rusové. Velrybu grónskou se však bohužel podařilo vyhubit a v okolí Špicberk se již s konečnou platností nevyskytuje. Mroži se naopak vzpamatovali, znovu se rozmnožili a dnes jsou přísně chráněni. Po roce 1815 se tu každoročně pořádal lov na tuleně a na pevninská polární zvířata – na lišky, soby a medvědy.

Dánsko a Velká Británie se dlouho snažily získat nad souostrovím suverenitu, ale ta byla s definitivní platností vyřešena právě až Traktátem o Špicberkách roku 1920.

Čtyři osady a jejich historie

Špicberky se staly vyhledávaným územím nejen pro bohaté přírodní zdroje, ale i pro dobrodružství, které slibovaly, hlavně v souvislosti se soutěží o prvenství v dosažení severního pólu.


Sněžné skůtry na Špicberkách


Arne Treholt (vlevo) s generálem KGB Titovem ve Vídni


Ruský trawler Černigov zajat v Tromsø


Evensen (vpravo) a Treholt (vlevo)


Hilmar Nois


Časný lov na velryby


Jens Evensen


Robert Muscamp


Nobile ve Virgohamně po havárii vzducholodi


Arne Treholt v Moskvě

Smeerenburg

Ve Smeerenburgu (Holanďany založená stanice, v překladu město (velrybího) tuku), jak název napovídá, se zpracovával tuk z velryb a mrožů. Leží až na severu v místech, kde končí Golfský proud. Panoval tu čilý ruch a ještě dnes lze pozorovat stopy činnosti Holanďanů: pícky na zpracování tuku, drenážní strouhy, zbytky domů. Smeerenburg založila kolem roku 1620 Amsterdamská obchodní komora. Každým dnem odsud vyjížděli lovci v otevřených člunech a podstupovali životu nebezpečný lov na největším pokladu pobřeží: na velrybách. Sem se také vraceli s celou či rozporcovanou velrybou, vyvařili z ní ve velkých kotlech tuk, a ten pak převáželi do Evropy v sudech. Práce byla namáhavá, špinavá a čichově nevábná – zcela jiná, než jak si lidé na kontinentě život na severu idealizovali. Jejich představy hojně podporovala vylhaná líčení doprovázená obrázky o tom, jak se v tomto velkoměstě na severu žije, jak tudy procházejí tisíce letně oblečených lidí po širokých ulicích mezi kavárnami, restauracemi a veřejnými domy a plnými doušky užívají darů, které jim poskytlo moře. Sám Fridtjof Nansen těmto báchorkám částečně uvěřil. Skutečnost byla bohužel opačná, jak o tom svědčí i kosterní nálezy na ostrovech. Na Špicberkách se v důsledku trvalého mrazu všichni mrtví znovu objeví. A kostry přinášejí neklamné svědectví o nemocech (zvláště kurdějích) a nápadné opotřebovanosti těla.

Virgohamna

V sousedství Smeerenburgu se nachází Virgohamna, přístav, který se v pozdějších dobách stal výchozím bodem hazardních výprav k severnímu pólu. Virgohamna se jevila jako nejvhodnější, neboť leží nejseverněji a přístav celý rok v důsledku působení Golfského proudu nezamrzá. Byl to však nejen vhodný a bezpečný přístav pro lodi. Střet teplého a chladného mořského proudu měl zároveň pozoruhodný vliv na směr větru, ideálního pro ty, kdo chtěli dosáhnout severního pólu vzduchem, o což se také mezi lety 1896 a 1928 devětkrát pokusili, z toho pětkrát právě z Virgohamny. Mezi jinými tu měli základnu Švéd Andrée a Američan Wellmann.

Salomon August Andrée jako první použil balon plněný plynem. V létě roku 1896 si ve Virgohamně pro svůj balon Orel zřídil základnu. Právě v té době vplul do přístavu Nansenův Fram po téměř třech letech strávených v ledovcích Ledového moře, takže Andrée jistě boj o prvenství v dosažení pólu intenzivně prožíval. V tom historickém okamžiku 11. července 1897 zavolal z koše balonu na svou posádku: Lana odříznout! Tři hrdinní Švédové (Andrée, Strindberg, Frænkel) se odevzdali do rukou osudu. Expedice však skončila tragicky: řídící lana se překroutila, vítr se obrátil, přišla mlha a na balonu namrzla vrstva ledu. Balon nakonec havaroval, posádka musela pokračovat pěšky a v říjnu při přechodu ostrova Kvitøya severovýchodně od Špicberk zahynula.

Novinář Walter Wellman se už roku 1894 pokusil dosáhnout severního pólu za pomoci hliníkových člunů a saní tažených psy, rovněž však nebyl úspěšný. O čtyři roky později provedl další pokus a roku 1906 se v přístavu objevil s řiditelnou motorovou vzducholodí America. Po překonání mnoha těžkostí učinil roku 1907 pokus severní pól přelétnout, ale opět neuspěl. Stejný osud ho čekal roku 1909, kdy se rozhodl další pokusy vzdát. Jeho současníci i následovníci nehodnotili Wellmanna jako seriozního objevitele. Dokonce i Nansen ho líčí jako příliš sebevědomého dobrodruha. Novější výzkumy však Američanův nelichotivý obraz uvádějí na pravou míru. Tím, že poprvé použil řiditelnou vzducholoď, byl vlastně technologickým průkopníkem a ukázal cestu ostatním.

Přístav Virgohamnu opustíme s další smutnou vzpomínkou, a to na Umberta Mobila. Roku 1928 využila zdejší přístav jako výchozí bod i výprava na záchranu havarované posádky ze vzducholodi Italia a sem byl také posléze dopraven generál Nobile, bohužel se ztrátou cti a generálské hodnosti.

Advent City a Hiorthamn

Obě tyto osady leží těsně vedle sebe, v sousedství hlavního města Longyearbyen, a symbolizují přerušovanou těžební historii souostroví. Kapitán Søren Zachariassen zahájil roku 1899 na Špicberkách těžbu uhlí a vytěženou surovinu pak prodával v Tromsø. Odstartoval tak období honby za lehko nabitými penězi. V Trondheimu i v Bergenu byly založeny těžební společnosti na dobývání uhlí na Špicberkách a po nich následovaly i společnosti založené ve Velké Britanii, Švédsku, Rusku, Německu a Nizozemí. Zájem rostl v souladu s vysokými cenami uhlí během 1. světové války, ale poté, co se roku 1920 Špicberky staly norským územím, těžba znatelně poklesla a provozovaly ji pouze norské a ruské společnosti.

V Advent City působila britská společnost The Spitsbergen Coal and Trading Company Ltd. Podnik nebyl tak lukrativní, jak Britové očekávali. Kromě toho významně narušovala pracovní morálku vysoká spotřeba alkoholu, a aby zavládl na pracovišti pořádek, najala správa společnosti bývalého důstojníka z Burské války v Jižní Africe. Ten horníkům vyhrožoval nabitou zbraní, nutil je kupovat si alkohol pouze z jeho soukromého baru a konfiskoval jim ulovené kožešiny. Horníci zorganizovali vzpouru a neustálé konflikty vyústily v uzavření dolu roku 1919.

V sousedním Hiorthamnu uplatňovaly své zájmy některé norské společnosti, ale doly byly roku 1960 též uzavřeny. Však také posledních padesát let provozu nebylo nijak úspěšných. Vzhledem k neutěšeným pracovním podmínkám a epidemii španělské chřipky v letech 1917-1920, na niž zemřelo množství horníků, se vytěžilo velice málo.

Vila Fredheim

Od 90. let 19. století se zřizovalo stále více norských stálých obchodních stanic. Lov zvěře sice nepřinášel pohádkové zisky a pro Norsko měl minimální ekonomický přínos, ale i tak na Špicberky odjíždělo hodně Norů, kteří toužili po životě ve volné přírodě a po dosažení postavení, jakého by na pevnině nikdy nedocílili. Takové byly i pohnutky Hilmara Nøise (1891-1975), který postavil v Sassendalen, v Isfjordu východně od Longyearbyenu, vilu Fredheim. Postupně se stal legendárním lovcem, který se ani ve čtyřicetistupňovém mrazu neváhal vydat zkontrolovat nakladené pasti a navštívit osamocené druhy. Nøisova originalita tkvěla hlavně v jeho rodinném životě. Ve vile Fredheim, kde žil postupně se dvěma ženami, objevil návštěvník příjemný domov s pokojovými květinami, záclonami a ubrusy, tedy jev v těchto drsných končinách naprosto nezvyklý. Nøisova první žena porodila roku 1922 syna. Jeho druhá žena Helfrid dál udržovala ve vile žensky útulnou a domáckou atmosféru – a přitom se svým mužem podnikala i lovecké výpravy.

Současnost

Dnes žijí na Špicberkách stálí obyvatelé v sedmi či osmi osadách. Jsou to: správní středisko Longyearbyen (pojmenované po Američanovi Longyearovi, který tu roku 1906 začal těžit uhlí), které má asi 1400 obyvatel, Barentsburg (ruští horníci v počtu asi 800 obyvatel), Ny-Ålesund (výzkumné centrum) s asi 50 obyvateli, Seagruva (norský důl), kde žije a pracuje asi 90 sezonních horníků, Hornsund (polská výzkumná stanice) s osmi trvale usazenými členy, Pyramida (důl řízený Rusy a Ukrajinci, nedávno zrušený) a dvě málo početná společenství na ostrovech Bjørnøya a Hopen. (viz další článek Bude ze Špicberků jedno velké smetiště? pozn.red.)

V Longyearbyenu má sídlo zmocněnec norské vlády pro Špicberky – guvernér. Má správní i policejní autoritu a jeho úkolem je uplatňovat na ostrovech norskou zákonnost. V neposlední řadě dbá i o dodržování zákonů proti znečišťování životního prostředí, které se na Špicberkách projevuje vpravdě globálně. Špicberky jsou poslední evropská oblast s původní přírodou. Přes přísné dodržování zákonů se tu však znečištění stejně projevuje. Rtuť, radioaktivní a jiné látky se sem dostávají mořskými proudy a zemskou rotací. To vede spolu s globálním oteplením k tomu, že například lední medvěd, který stojí v ekosystému na horní příčce, má chmurnou budoucnost – podle některých ekologů dokonce hrozí, že zcela vymře. Aby si i turisté, kteří sem stále častěji přijíždějí, uvědomili důležitost zachování životního prostředí, dostanou každý montérky a pytel, do něhož podél pobřeží sbírají naplavené odpadky. A činí tak rádi!

Barentsburg

… a napětí ve vztahu k Sovětskému svazu, resp. k Rusku Obyvatele Barentsburgu tvoří v současné době ruští horníci. Roku 1912 zde začali těžit uhlí Norové, roku 1921 těžbu převzali Holanďané a konečně roku 1932 otevřeli doly i Rusové prostřednictvím hornické společnosti Trust Arktikugol. Roku 1943 město zcela zničily útoky z německých lodí, ale bylo rychle znovu postaveno. Mezi Rusy a Nory došlo několikrát ke sporům, neboť Rusové měli snahu si přisuzovat více práv, než vyplývalo z norské suverenity. Jako příklad může posloužit snaha Sovětského svazu zřídit tu v 80. letech vlastní letiště pro vrtulníky, zvýšit množství letů ze Sovětského svazu, jakož i kvóty usazených rodin v Longyearbyenu atd. To vše samozřejmě se zjevným úmyslem posílit na ostrovech sovětský vliv.

Barentsburg je dnes Ruskem zanedbáván a působí značně omšele. Rusové a Ukrajinci sem přišli vydělávat peníze, ale místo toho se tu po příchodu cítili spíše jako v gulagu. Jejich komunita má v posledních letech několik důvodů k pesimismu, zvláště po leteckém neštěstí v roce 1996, kdy zahynulo 141 lidí, a po důlním neštěstí v roce 1997, v němž přišlo o život 23 lidí. Těžba na dole Pyramida je zastavena, ale v samotném Barentsburgu pokračuje, přestože je vysoce neefektivní a uhlí má špatnou kvalitu.


Barentsburg dnes

Je otázka, zda dnešní Rusko vůbec špicberskou smlouvu akceptuje. Sovětský svaz nebyl mezi signatáři původní smlouvy z roku 1920. Rozhodně však měl zájem nad souostrovím získat kontrolu, snažil se o to hlavně během druhé světové války. V listopadu 1944 sdělil sovětský ministr zahraničních věcí Molotov norskému ministru Trygve Liemu, že někdejší smlouva z roku 1920 by se měla anulovat a zahodit do koše! Molotov požadoval, aby se hlavní skupina ostrovů včetně Západního Špicberku přetvořila na norsko-sovětské kondominium se společnou správou a ostrov Bjørnøya byl převeden pod sovětskou suverenitu. Norská vláda tehdy pobývala v exilu v Londýně a situace se vyhrocovala, jelikož sovětské oddíly byly připraveny ve Finnmarce a londýnská vláda neměla přehled o dalších sovětských úmyslech na území Norska. Bylo stále jasnější, že Sovětský svaz bude usilovat o to, aby hrál na evropském kontinentě roli převažující vojenské mocnosti. Z toho důvodu se zřejmě také sovětská vláda domnívala, že Norové budou s takovým postupem souhlasit. Norská vláda v naději, že tak předejde dalším sovětským požadavkům, se sama ujala iniciativy a vyšla Sovětům vstříc.

Ve společném norsko-sovětském prohlášení z 9. dubna 1945 se praví, že obrana Špicberk je společnou záležitostí Norska a Sovětského svazu. V dokumentu se však politikům povedlo vyhnout slovu kondominium a není tam ani zmínka o předání ostrova Bjørnøya Sovětskému svazu. Po válce byl norský postoj vůči sovětským požadavkům ještě odmítavější. Norský parlament odmítl další jednání s Rusy o souostroví a ke všeobecnému překvapení nechal Stalin a Molotov otázku Špicberk bez komentáře. Sovětský ústup měl zřejmě dva důvody: první byl ten, že užitečnost takové sovětské základny na Špicberkách by byla stejně nepatrná, a druhý ten, že kdyby ji tam získal, USA by zřejmě mnohem snadněji získaly možnost zřídit další stálé základny na Islandu a v Grónsku, což si Rusové nepřáli. Nedávné nálezy z ruských archivů však potvrzují někdejší snahu SSSR získat norské území. Například vyšel najevo sovětský požadavek, aby se hranice mezi Sovětským svazem a Norskem posunula po 2. světové válce na západ podél řeky Tana jako projev díků ruské vládě, že pomohla vyhnat Němce z nejsevernější norské provincie Finnmarky. Hranice sice zůstala tam, kudy vede už od roku 1826, ale přestože studená válka je už dávno za námi, hranice je neustále přísně střežena. Tvoří teď zároveň i vnější hranici EU, protože Norsko přistoupilo k Schengenské dohodě.

Oficiální postoj Norska k Sovětům na Špicberkách byl vždy charakterizován opatrností a snahou o zásadní postoje. Od 70. let se ve vztahu k souostroví objevil nový politický rys charakterizovaný utvrzením suverenity. V následujících letech norská strana několikrát podtrhla, že je třeba udržovat rovnoprávné postavení mezi signatářskými zeměmi (přičemž Sovětský svaz jí nebyl!). V souvislosti se Špicberkami byla rovnoprávnost zakotvená v traktátu často podtrhována jako protiváha k sovětskému pokusu zajistit si na souostroví jisté správní postavení. Příkladem takové norské snahy je i poznámka v projevu ministerského předsedy Oddvara Nordliho 11. července 1976 v Barentsburgu. Zdůraznil tehdy, že dlí na návštěvě na našich ostrovech v Arktidě a že se důsledně snaží udržovat kontakt se všemi našimi částmi země.

Norsko a přímořské oblasti

Skutečná teritoriální hranice norského státu, tedy nejzazší hranice v moři pod norskou správou, vede čtyři námořní míle (7408 m) od pevniny. Za touto hranicí začínají mezinárodní vody. Avšak podobně jako jiné země vyžaduje Norsko navíc ještě ekonomickou zónu 200 námořních mil od pobřeží, kde platí výhradní právo rybolovu nebo jiného ekonomického využití. Taková ekonomická zóna již platí kolem ostrovů Jana Mayena a Špicberk. Jelikož tato zóna na několika místech překrývá zóny jiných států, mohou vzniknout problémy. Ty se ve většině případů řeší tzv. principem střední linie, to znamená, že hranice mezi státy prochází středem zóny. Tak je to mezi Norskem a Dánskem, Norskem a Anglií, norským Janem Mayenem a dánským Grónskem a tak si to také přeje i Norsko mezi Norskem a Ruskem v Barentsově moři. Rusové však odmítají. Namísto toho propagují, aby dělicí linie byla vedena podle sektorového principu, tzn. aby ji tvořila rovná čára od hranice podél poledníku. To je velmi nevýhodné pro Norsko a nápadně výhodné pro Rusko. Výsledek jednání mezi Norskem a Sovětským svazem vešel v platnost roku 1978 tak zvanou Dohodou o šedé zóně, která praví, že Norsko a Sovětský svaz se shodují na tom, že se definitivně neshodly a že budou v oblasti udržovat společný režim. Ale i tato poslední dohoda je pro Norsko nevýhodná, protože i šedá zóna se nachází příliš daleko na západě, tedy hluboko v norském území. Na norské straně tehdy vedl jednání schopný, avšak kontroverzní ministr námořních záležitostí Jens Evensen. Jeho tehdejší nejbližší spolupracovník byl Arne Treholt, roku 1984 zatčený a odsouzený k dvacetiletému žaláři za špionáž ve prospěch Sovětského svazu. Otázka tedy zůstává, zda tato nápadně nevýhodná Dohoda o šedé zóně neodráží nenaplněnou touhu Rusů zavést po válce společnou vládu na Špicberkách. Rozhodně není pochyb o tom, že Rusové se hlavní měrou podíleli na tom, že smlouva nebyla dovedena k uspokojivému konci, a zatímco Norsko má zájem smlouvu vyřešit na nejvyšší úrovni, na ruské straně je záležitost bagatelizována jako regionální záležitost. Na podzim roku 2002 má přijet prezident Putin do Norska a na pořad jednání jistě přijde i Dohoda o šedé zóně, avšak málokdo věří, že Rusové budou sdílet názor Norů na důležitost jednání.

Čí vlastnictví je severní pól?

Do roku 2006 musí přímořské státy nahlásit Komisi pro vymezení kontinentálního šelfu při Spojených národech, zda mají odůvodněný požadavek současnou ekonomickou zónu rozšířit na 200 námořních mil. Několik zemí, mezi nimi Norsko, jistě takové rozšíření uvítá. Nabízí se mu možnost rozšíření v Norském moři, v Barentsově moři i na sever od Špicberk. V oblasti kolem severního pólu lze hovořit o mořském dně, protože rybolov byl již regulován. A v mořském dně se jistě nacházejí minerály a ropa. Jelikož se oceán kolem severního pólu během příštích 80 let zcela zbaví ledu, otevřou se pro státy (Norsko, Rusko, USA, Kanada, Dánsko/Grónsko), které leží pólu nejblíže, nové možnosti. Norsko bude zřejmě požadovat zdvojnásobení zóny severně od 62. stupně až na 85. stupeň a v současné době pracuje na výzkumech, které mají dokázat, že zemská deska ze Špicberk sahá daleko na sever. Současné výsledky napovídají, že kontinentální deska z Grónska sahá až pod severní pól, což by znamenalo, že pól je teoreticky dánský.

Thor Henrik Svevad, přeložila J. Vrbová
psáno pro Severské listy
obrazový materiál z archivu Thora Henrika Svevada
13.5.2002

Poznámka redakce

Encyklopedie Diderot definuje rozdíl mezi Svalbardem a Špicberkami takto:

Svalbard – norské autonomní území v Severním ledovém oceánu, správní středisko Longyearbyen. Zahrnuje souostroví Špicberky a Medvědí ostrov.
Špicberky, norsky Spitsbergen – norské souostroví v Severním ledovém, součást norského autonomního území Svalbard.

Reklamní odkazy