František Karban – Olih Norvejová (6.)

 <<   1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl   >>

… předchozí díl…

Třetí den ráno Olih vstala a ujala se svých operačních povinností.

Venku byl sychravý podzimní den.Ve vzduchu poletovali pavoučci na nitkách s balónky, které si utkali z vlastních prdýlek. Hledali zimoviště!

Když náhodou a omylem přistáli na jezeře, v klidu čekali zatímco jejich balónky plápolaly ve vzduchu tak dlouho až další závan vzdušných proudu nadzvedl jejich prosté letadélko do vzduchu a přenesl je do bezpečí lesa. Tam kdesi pod kůrou stromů byly bytečky pro ty malé tuláky. Až do jara je měli k dispozici, pokud nedošlo k tragédii a nebyli objeveni věčně hladovou ptačí havětí. Ale takový už je život!

Pstruzi se soustřeďovali v ústí řeky, aby snad nepropásli čas milování. Jejich svatební oblečení byla tedy jiná kvalita než můj oblek! Žádné kopřivy!

Nádherně terčovaní s barvami duhy, lesknoucí a třepotající se pod hladinou průhledné pěnivé vody opaleskující na zelenavých kamenech.

Byli to krasavci! A taky, Bůh mi odpusť, dobře chutnali! Mohl jsem si jich nachytat co jsem byl schopen sníst! Dělal jsem si je sám, protože Olih měla k sladkovodním rybám přezíravý vztah.

A pak! Všechno vařila ve vodě bez kapky omastku! Nesnesitelné!

Vařená treska, vařená klepeta, dušený losos, dušený platýz nebo mořský ďas a grilovaná makrela. Ta měla alespoň trochu vlastního tuku!

Mořská ryba na pórku! Brrrr…

Já si pstroužky hezky položil na syčící a rozpálenou pánev s olejem, jen posolil a do červena upekl. I se šupinkami. Voněli jak v nejlepší restauraci!

To bylo jiné než hory zeleniny, kterými mě Olih častovala obden. Ona snad musela mít někde ve svém rodokmenu nějaké býložravce! Samá zelenina! Zelenina! A ještě zelenina!

Ale pro můj stále hladový žaludeční kontejner to bylo se zeleninou jako když velký Satchmo hrál: Vykulil oči, dýchl do trubky a ozval se nádherný a kultivovaný zvuk.

Já jsem také zeleninu „vdýchl“, ale jen jsem ji poslal do útrob, ozval se hlas trubky a konec! Žádná líbivá melodie! Zelenina byla pryč! Balast!

Chtělo to nějaký střevní špunt v podobě šťavnaté kotlety, nebo aspoň tuhých knedlíků, aby se ten proces trávení trochu přibrzdil.

Když už byla situace vážná někde jsem si obstaral kus tuhé bílkoviny a třeba i za rohem, aby Olih nevěděla ji snědl. V nouzi i opečenou nad ohníčkem!

Ale to jsem se spletl když jsem si myslel že něco utajím!

Když to Olih zjistila, objednala u konvisty knížku „Tjekkisk kokebok“ a snažila se uvařit mi něco z naší kuchyně. Musím konstatovat, že její knedlíky mě „ubrzdily“ nejméně na dva dny. Nasbíral jsem si na ně borůvky, nasypal cukr, roztavil libru másla, nastrouhal tvaroh a snědl je jen to fiklo!

Všechny!

Byly jako semtex. Mohl jsem klidně střílet králíky.

-------------

Návštěvy u Adneho v nemocnici se staly pravidelným programem každého nedělního odpoledne. Ty následující po té první již nebyly tak bolestivé, jednak proto, že se zřejmě ovládal a taky proto, že jsme si asi všichni tři zvykli. Přesto jsme se z nemocnice vraceli s Olih smutní, zvláště tehdy když doktor Olih oznámil, že proces ucpávání cév probíhá i na druhé noze a že prsty již odumírají. To jsme pak doma seděli skleslí a oba přemýšleli jakým směrem se budou ubírat naše společné osudy.

Tu neděli, kdy se to Olih dověděla si asi s konečnou platnosti uvědomila, že jakákoli naděje na Adneho uzdravení není a že vývoj věcí budoucích se ubírá směrem opačným, tedy k pozvolnému umírání. Bylo jen otázkou času kdy zůstaneme sami!

Byl to zlom ve vývoji situace sice předvídatelný, ale přeci jen bolestně překvapivý. Smrt totiž vždycky překvapí a zdá se, že nejméně ty kteří umírají. Ti jí nevěří!

Seděli jsme zaskočeni tím krutým zjištěním mlčky proti sobě.

Dlouho jsme se dívali z okna do tmavého lesa a přemýšleli každý o svém. Pak Olih nebývale energicky mávla rukou, utřela pár slzí a řekla: „Budeš muset odejít!“

Vstala, otevřela skříň a z kapsy kabátu vyndala papírek s adresou těch Čechů žijících ve Skillingaryd. Ukázala na stolek s penězi a otevřela šuplík. „Vezmi si kolik potřebuješ a odejdi! Odejdi prosím dříve, než si uvědomím jak moc jsem si na tebe zvykla!“

„Nepatříš mi a já ti nemohu nic víc nabídnout než co jsi měl dosud a dokonce ani to o čem jsem si myslela že ti nabídnout budu moci. Nemám právo tě víc zdržovat a tím méně cokoli ti slibovat,“ šeptala tiše, ale rozhodně.

„Ani naději! Adne umře a s ním všechno v co jsem doufala. Není nutné, aby jsi zde vyčkával až se chod farmy zhroutí. Nemáš zde žádnou perspektivu a je jen mizivá naděje že bys jí zde někdy mohl mít. Já už si nějak pomohu. Teď jsem ale velmi unavená,“ dodala.

Opatrně mě chytila za ruku a dívala se na mě jako by se v duchu vyrovnávala s tím, že zůstane sama. Po tváří ji tekly slzy vyjadřující rezignaci.

Pak smutně pokračovala: „Bude mi chybět tvůj zvláštní zpěv, tvoje veselé komolení našeho jazyka tvoje přítomnost v domě, budeš mi chybět všude, ale ve jménu tvojí budoucnosti bude lépe když odejdeš! Nemám právo tě zde zdržovat,“ doplnila tiše již otočena opět k oknu.

Vzal jsem ten papírek, převlékl se, sedl do auta a odjel.

Ti dva bydleli ve Skillingaryd s malým synkem Ondrou již více jak rok a byli to lidé, jak jsem zjistil později, neobyčejně cílevědomí. Jmenovali se Naďa a Jaromír. Právě oni dva a – matematicky vyjádřeno – jen oni dva mi v budoucnu otevírali oči.

Potřebovali k tomu mnoho trpělivosti a dvě monterpáky. Na víčka!

Tedy, abych byl přesný, oči otevírali i oni když mi po zazvonění přišli otevřít a já řekl jadrnou češtinou „Dobrý večer!“

„No to jsem blázen,“ volal Jaromír.

„Naďo pojď se podívat na toho člověka! To je snad nefalšovaný Čech! Tak Čecha jsme tu v těch severských končinách ještě neviděli!“ hlaholil a táhl mě dovnitř.

Napnul jsem se v kalhotech z kopřiv pokud to ještě šlo, poněvadž ony samy o sobě jinou polohu příliš neumožňovaly. Rozepnul knoflík saka, aby nepřehlédli novou košili s nápisem „SVENSKA“ na kterou jsem si poctivě vydělal.

Poskytl jsem jim tím velkorysou možnost vyjádřit se k mým úspěchům v oblasti odívání.

Ano byl jsem Čech!

„Tak pojď dál,“ zval mě Jaromír již potřetí aniž by se zajímal o mé kalhoty a košili.

„Chudák“, řekl jsem si. „Nevidí.“

Naďa seděla za stolkem a třídila do malých igelitových sáčku šroubky, matice, podložky a nějaké hakličky. Byla jimi doslova obležená.

„To víš, přivyděláváme si kde to jde. Přes den ve fabrice na nábytek a večer sáčkujeme tyhle šroubky a matičky pro ty kteří si chtějí nábytek smontovat sami. Máme spočítáno, že si tím vyděláme na veškeré jídlo,“ řekla omluvně.

„A ještě něco ušetříme,“ oznámila s pýchou.

„A co jste byli doma, že tady pytlíkujete kousky železa jak muklové z ďábelských ostrovů?“ zeptal jsem se dost netaktně.

„Já jsem etnografka a Jaromír absolvent matematicko-fyzikální fakulty,“ řekla Naďa aniž by se zakoktala.

„A proč jste tady, když musíte třídit želízka?“ Zeptal jsem se asi zase nevhodně.

„My jsme tady proto, aby naše dítě vyrůstalo ve svobodném světě,“ řekl Jaromír, zatím vůbec ne popuzeně.

„A proč jsi tady ty?“ zeptala se Naďa.

„No, aby i moje dítě vyrůstalo ve svobodném světě,“ papouškoval jsem, aniž bych pronikl myšlenkově do jádra problému.

„A ty máš s sebou manželku?“ ptal se zase pro změnu zvědavě Jaromír. „Proč jsi ji nevzal s sebou?“

„Nemám, já se budu množit parthenogeneticky.“

Pak jsme se všichni bouřlivě rozesmáli. Kdepak krajani! To se hned pozná!

„Dejte sem pytlíky, já vám pomůžu. A taky holbu maté. Mám žízeň a jak vidím pivo se tady netočí!“

Moje pravděpodobně nevhodné dotazy se asi Jaromíra přeci jen dotkly a na smířlivý tón moc nereagoval.

Čaj jsem sice dostal, ale taky neobjednanou sprchu: „Hele, ty lyrickej pomatenče už jsem o tobě něco slyšel na úřadě. Jestli ti můžu poradit jdi si urychleně na policii, vem pas a prchej domů i s těmi kalhotami co na tobě zatuhly. Tady není diamantový důl v Rhodezii ani Klondajk. A Švédsko není zrovna země stavěná pro dobrodruhy a duševní zákrsky! Tady musíš přesně vědět co chceš a jít za tím jak buldog, ale ty vypadáš spíš jak palácovej pinč s nohama zabořenejma do trubek, který právě absolvoval záchvat vztekliny typu SVENSKA.“

„Jaromíre!“ krotila ho Naďa, „nebuď zlý!“

Ale byl: „My jsme tu dva a někdy si myslíme, že je to k neunešení! Ona totiž facka doma bolí míň jestli to náhodou nevíš! Ale jak se tak na tebe dívám do tebe by se toho nafackovat moc nepodařilo ani tady, ani doma. O bolesti ani nemluvě! Špalek nic necítí!“ pokračoval klidně, jako by se ho Nadina poznámka ani nedotkla.

„Kde vůbec bydlíš?“ ptala se Naďa, aby odvrátila bouři.

To byl pokyn k tomu, abych hezky popořadě vyprávěl celou mojí švédskou anabázi i když jsem si nebyl jistý co o mě všechno vědí od „úřadů“. Nepřerušovali mě. Asi zjistili, že si potřebuji zopakovat mateřštinu a pak, byli to vzdělaní lidé a věděli co se patří!

„Panebože to je ale vůl,“ zhodnotil mé minulé hrdinské počínání Jaromír, když jsem skončil. „Jestli to náhodou nevíš, tak tady je poloviční prohibice a ty si vychlastáš flašku vína jen tak sám, bez nás,“ dodal, tak nějak výhrůžně a zároveň lítostivě s akcentem na poslední dvě slova. „A ještě se tam motáš na veřejnosti v posraných trenýrkách!“ Přitom se tvářil jako bych mu je snad přinesl k vyprání.

Nepochopil jsem proč se mi stále montuje do mé flašky, ale kýval jsem souhlasně aby poznal, že i na intelektuálská témata jsem vhodný společník na vysoké duševní úrovni.

Naďa zachraňovala situaci: „Tak ty jsi se chytil u těch starých Norů, těch Jonassenových co mají tu farmu na jezeře, kam si chodíme půjčovat loďku? Vždyť my je známe, on má silnou cukrovku a ona je jak plamínek od zapalovače. Farma je zadlužená až po uši a nemůže dlouho trvat a půjde na buben.“

„Zabil se jim syn na motorce,“ upřesňoval informaci Jaromír. „No jo, jsou to chudáci,“ odpověděl si sám.

Chvíli bylo ticho. Tryzna za vzpomínky!

„Co by jste dělali vy na mém místě?“ nahrál jsem dotazem Jaromírovi na smeč.

„My? My bychom se na všechno především řádně připravili, tak jak jsme to udělali a postupovali tak, abychom měli co největší jistotu že uspějeme. Rozhodně bychom se neváleli ožralí jak motyky po příkopech a nečekali až nám někdo pomůže. Tos měl teda kliku!“ horlil výhružně a oči mu svítily jak třpytky na ryby.

O té flašce vína jsem neměl mluvit! Zřejmě se okolo ní bude motat tak dlouho než mu dojde, že už je opravdu vypitá!

Ale přeci jen změnil téma a pokračoval: „Chodíme na jazykové kurzy a po zkouškách budeme mít možnost hledat si práci dle vlastní vůle. Zatím nad námi drží ochrannou ruku švédský stát. Ten byt co v něm sedíš je státní! Stát na něj přispívá! Práci nám pomohl najít stát. A i když je to práce rukodělná, přináší peníze! Chápeš to?“

„No, jasně,“ vstoupil jsem Jaromírovi do přednášky a v duchu si říkal: „Ne, Komenský určitě ne, ten spíš mluvil ve větách holých a ten tady? Kulí se jak vodní mlýn při potopě. Přitom bych se vsadil, že nerozezná škrkavku od krajty tygrovité. Mudrc!“

Ale jak ukázala budoucnost pěkně jsem se spletl!

„Víš ty vůbec že ten Jonassen je norský válečný hrdina a uprchlík?“ pokračoval Jaromír a aniž čekal na odpověď pokračoval: „On za druhé války pracoval v norském odboji. Bydleli někde blízko Trondheimu, nebo snad jižněji. Jonassen sledoval pohyby německých ponorek a hlásil to vysílačkou do Anglie! Měl rybářskou loď a vyjížděl do fjordů odkud mohl vše pozorovat. Jednou za ním přiběhl kamarád do přístavu s tím, že na něj Němci čekají doma, aby tam nechodil. Jonassen tedy vzkázal ženě aby všechno nechala tak jak je, vzala syna a přišla. Přešli s holýma rukama do Švédska a tady začínali úplně znova. Jsou to silní lidé! Jen ta smrt syna je zlomila! Je nám jich moc líto,“ doplnil účastně.

„A co budeš tedy dělat dál?“ ptala se nedočkavě Naďa.

„Nevím, ale mám tam Vinetoua, jídlo, mám se kde vyspat a jsem v překrásných lesích po kterých jsem vždycky toužil. Vzít pas a jít domů vozit maltu do lapáku můžu až farma padne když myslíte, že padne. Tomu nerozumím,“ konstatoval jsem.

„Fery, seš ještě mladej blb, nic ve zlém. Občas se zastav,“ řekl mi na rozloučenou Jaromír a šel pěchovat pytlíky matičkami a šroubky.

Naděnka se na mě podívala povzbudivě. Měla krásné dlouhé řasy a asi přes ně dokázala procedit koukol od zrna. A jako etnografka musela přeci jen lépe poznat, že jsem z dobrého klonu!

-------------

Domů jsem jel v padajícím sněhu. Byl to překrásný pohled z tepla vnitřku karosérie. Velebný majestát klidu a očekávání bílé nádhery mě povznášel a uklidňoval. Padající vločky byly jak afrodiziakum! Zastavil jsem v lese a otevřenými ústy s hlavou zvrácenou dozadu lapal ty chladivé záblesky, umírající ve vteřině doteku s mými ústy. Severní královna krásy si potichoučku oblékala bílé šaty a líbala mě! Nastával čas touhy po přežití pro vše živé. Ty polibky byly přeci jen trochu studené a zrádné! Pro někoho více pro někoho méně!

-------------

Doma mě Olih čekala za bíle prostřeným stolem a s večeří. Chudinka něco zase patlala podle české kuchařky!

Šel jsem do ložnice k ještě otevřenému šuplíku s penězi a hlučně jej zavřel.

Pro ten okamžik jsem si přál, aby byl můj osud pevně spojen s farmou s jídlem, málo navštěvovanou postelí, milovanými lesy, jezerem a starou Olih.

Aniž bych si to připustil, stala se ta unavená a spravedlivá žena mým nezbouratelným zázemím. Stála nade mnou jak černá skála jistoty. Jistoty domova a bezpečí.

Ne! Farmu a Olih neopustím pro tak vágní motivy jako je pojem mojí budoucnosti, pokud mě ovšem vysloveně nevyžene! Pro jistotu jsem ještě jednou hlučně přirazil šuplík u nočního stolku.

Myslím, že pro babku bláznivou to byl dostatečný pokyn k tomu aby nosila na stůl. A taky byl! Točila se kolem mě jako křídlovaný bažant!

Jídlo bylo dokonce ucházející: Treska na víně podle paní Frejkové z Outětovic se sladkým chlebem z Klevshultu.

Víno jsem neviděl, ale bylo alespoň na té rybě!

-------------

Po té rybí večeři jsem dospěl k závěru, že toho konvistu zítra za úsvitu zastřelím a bude konec s rybami a klepety. Nevím proč to stále tahá na NORTH GOLGOTA když o to nikdo nestojí! A pak taky zastřelím krávu a bude konečně pořádné maso!“

Ani jsem netušil jak blízko jsem byl k uskutečnění snu o steaku na mexický způsob!

--------------

Za mými přáteli-krajany jsem dojížděl často! Ona Naděnka byla krásná černovlasá holka s uhrančivýma očima a pletí barvy zralých broskví. S tím rozmnožováním parthenogeneticky to nebrala naštěstí pro mě tak vážně. To jsme ve vší počestnosti přenechali prvokům!

--------------

V polovině listopadu přivezli Adneho domů. Sanitka zajela před vchod a dva chlapíci v bílých pláštích vystoupili a pomáhali mu z auta. Nebyli to žádní slaboši, ale měli co dělat aby tu práci zvládli. Adne byl totiž o hlavu větší než oni. Statečně zapichoval francouzské holé hluboko do zmrzlého sněhu na dvoře a zdálo se, že každou chvíli upadne. Nebyl ještě dostatečně zvyklý chodit o berlích.

Nakonec se nám společnými silami podařilo dopravit jej do kuchyně a sanitka spěšně odjela. Silně totiž sněžilo a bylo nebezpečí, že po neprotažené cestě neprojede.

Adne malou chvíli poseděl v kuchyni, pak se namáhavě zvedl a dokulhal do ložnice. Byl po cestě velmi unavený. Olih jej opatrně uložila do postele a zůstala u něj až do okamžiku, kdy začal pravidelně dýchat. Zdálo se že spí.

„Suzan, prosím,“ řekl najednou a otevřel oči. „Odvez mě domů do fjordů. Chtěl bych umřít tam, kde jsem prožil nejkrásnější léta svého života s tebou, synem a naší lodí.“

„Ty víš že brzo odejdu a myšlenka na to že se už nikdy nepodívám do té tmavé, hluboké vody mě děsí daleko víc, než ta skutečnost že se blíží můj konec. Suzan, přál bych si aby mě ještě jednou na chvíli ovanula slaná vůně severního Atlantiku, která mi tady nikdy nepřestala chybět.“

„Moc bych si přál, aby mě ještě naposled zasáhla ledová sprška až se budu za bouře vracet z nočního lovu.“

Chytil Olih za ruku. „Vzpomínáš jak jsem se vracíval se suitou racků a již z dálky ti mával? Vzpomínáš jak jsme poprvé s malým Janem vyjeli na bouřlivou vodu a čekali jak se zachová? Ty jsi zapomněla jak jsme byli šťastní když se smál vlnám vstříc a malou ručičkou nabíral bílou vodní pěnu přelévající se z jednoho boku lodi na druhý? Jak jsme byli hrdí na to, že se náš malý norský mořeplavec nebál? Vzpomínáš jak po mě vztahoval malé ručičky a chtěl abych jej vzal s sebou kdykoli jsem vyjížděl na moře?“

„Jak capkával po oblázcích na pobřeží, sbíral schránky od mušlí a netrpělivě mě vyhlížel? Vzpomínáš? On tam na mě čeká! Musím se tam s ním potkat! Je tam! Vím, že na mě čeká ve fjordu a vyhlíží mě z paluby našeho Nauticatu. Nemůže beze mě vyjet! Ještě to neumí! Potřebuje mě! Čeká na mě již déle jak dva roky! Musím za ním! Musím proto abych jej naučil jak má řídit loď proti bouřkovým vlnám, jak pokládat sítě nebo pasti na kraby, jak stavět za větru loď do driftu, refovat plachty, spouštět kotvu a všechno to ostatní co umím a co jsem jej naučit nestačil. Je toho mnoho! Dlužím mu to!“

„Ale hlavně, Suzan, musím jej naučit milovat moře tak jak to mě naučil můj otec. Po celou dobu co jsem byl v nemocnici jsem nemyslel na nic jiného, jen na syna, tebe a moře. Je to moje poslední přání! Suzan prosím…“

Zavřel oči. Z koutku víček jako čerstvě narozený pramen sklouzávaly horečnaté slzy a vpíjely se do límce košile. Tak tiše jako by to byly padající vločky sněhu. Neklidně usnul.

Olih si utřela zarudlé oči a beze slova vyšla z ložnice.

Ráno bylo nasněženo a jezero až na ústí řek zamrzlé. Měli jsme povinnost odklízet sníh z cesty do Nidaly. S Vinetouem jsme ji protahovali dvakrát denně, aby mohl přijet konvista.

Vidět šípovitou radlici přes celou šířku silničky, jak odhazuje bělostný prašan na obě strany bylo pro mě úchvatné divadlo. S jistotou, že nemohu ve sněhu uvíznout jsem z výše sedadla a tepla kabiny, kterou jsem namontoval ještě před příchodem mrazů, pozoroval valící se bílou hmotu z níž část přepadala za sněžný pluh a v rotujícím reji překrývala chladič a přední sklo. Zasněžené stromy skláněly své větve jako na pozdrav a já jim přál, aby tu tíhu sněhového tunelu unesly až do jara.

Dychtivě jsem pozoroval stopy zvěře, kterých přibývalo se snižující se teplotou. Někdy se mi podařilo zahlédnout losí samici s odrostlým mládětem. Slunce se odstěhovalo do jiné galaxie. Jen se občas porozhlédlo přes vrcholky okolních kopců, zda je vše na NORTH GOLGOTA v pořádku, zablýskalo si na okraje ledových zmrazků, trochu prosvětlilo les a už se klidilo za nedaleké kopce. Moc nám chybělo, potvůrka jedna!

S přibývajícími mrazy nastaly potíže se zamrzající vodou, dopravníky, senážními věžemi na jejichž stěnách přimrzala senáž a s vraty, která neustále drhla. I přes nedostatek slunce a spoustu práce jsem byl šťastný. Moji radost stínilo pouze bolestné utrpení Adneho.

I když se práce občas protáhla hluboko do noci, čekával na mě za stolem a nikdy nešel spát dříve, dokud jsme si trochu nepoklábosili. Byl jsem jak věčně žíznivý poutník u živého pramene. Pramene, který mě nejen učil, ale i plnil tichým obdivem k tomu starci a jeho nezlomné lásce k moři a lodím. Na spánek mi potom zbylo jen několik málo hodin. Usínal jsem ale s dobrým pocitem, že se mi podařilo rozmělnit na snesitelné části jeho bolest i tesknou touhu po životě u fjordů.

A co víc: Ač jsem je nikdy neviděl začal jsem je milovat také. Toužil jsem po tom je spatřit a žít v jejich blízkosti.

--------------

Dvakrát týdně přijížděl lékař.

Adne byl opravdu silný chlap, statečně bojující bitvu o níž věděl, že je předem prohraná. Na naléhání nás všech, aby souhlasil s amputací části chodidla a prstů druhé nohy dokud je čas však vždycky záporně zakýval hlavou.

„Námořník bez nohou je jak racek bez křídel. Já mám aspoň jednu, sice dole černou, ale kutry na kterých jsem vyjížděl na lov byly taky černé a drsné a vydržely všechno. Tak mi ji neberte! Co kdyby se ten proces odumírání za živa zastavil. Určitě bych se naučil kulhat jako kapitán Flint,“ usmíval se s bolestnou nadějí.

„Zase bych vyjel bouřím vstříc a vracel se jako vítěz s bednami plnými ryb. Bez jedné nohy by to snad šlo, ale bez dvou to nejde,“ říkával posmutněle.

Snažili jsme se jeho trauma rozptylovat drobnými pozornostmi, aby alespoň na chvíli zapomněl na bolest, ale kromě prášků, po kterých seděl apaticky a usínal nebylo nic co by pomáhalo.

„Tomu nikdo nepomůže. Má místo krve mořskou vodu z Atlantiku a kus mozku z tresky. Olih musíme ho tam dovézt,“ šeptal jsem v kuchyni.

„Ve jménu lidství ho tam musíme dovézt, nebo nám neumře na nemoc, ale na stesk. Podívej se jak neustále hledí k severu,“ naléhal jsem. „Podívej se jak má zarudlé oči když ráno vstává! Jak stále pozoruje urnu s popelem Jana! Sakra kašlu na farmu Olih! Mám ji plné zuby! Nemůžu se na to dívat! Nemůžu být pod střechou s někým kdo trpí a je v mých silách mu pomoci ať to stojí cokoli. Stále cítím ten stisk jeho ruky v nemocnici. Je to slib!“

Závazek!

Povinnost k umírajícímu!

Přísaha!

„Olih, je to tvůj muž! Ty musíš!“ naléhal jsem. „Jak se na to všechno můžeš dívat s takovým klidem?“

Na smrt bledá Olih vstala a chvíli váhala jestli mi má odpovědět.

Pak řekla: „Mohla bych ti říci, že s ním pojedeme na jaře, že teď to nejde, což je konec konců pravda. Jistě si dovedeš představit co bychom museli zaplatit za to, aby nás tady někdo po určitý čas zastoupil. Na to nemáme peníze. Vrátili bychom se s Adnem možná šťastným, ale do farmy, která už by nám nejspíš nepatřila. Těžko najdeme dva lidí, kteří by tady pracovali dvacet hodin denně. Museli by být čtyři a pracovat na směny!

Mohla bych ti říci, že tu mnohasetkilometrovou cestu nevydrží. Doktor říká, že konec přijde rychle a neodvolatelně pokud nedojde k amputaci části druhé nohy v co nejkratším čase. Dovedeš si představit co by to znamenalo kdyby nám umíral cestou? Víš jak je odsud daleko do Trondheimu?“ ptala se.

„Více jak tisíc třista kilometrů!“ odpověděla sama své otázce.

„A kdybychom jeli jenom do Sandu, kde snad zůstal náš rozbouraný dům, je to stejně hrozně daleko! Mohla bych si ještě vymyslet mnoho dobrých důvodů pro to, abychom tu cestu odložili, ale jen jeden je ten nejdůležitější: Jsme tady dva živí a jeden umírající. Na tom se nic nezmění, pokud se nám nepodaří Adneho přesvědčit, aby šel co nejdříve do nemocnice na tu druhou operaci. Nikdo ho nemiluje více než já a nikdo by si nepřál více než já, aby se do fjordů ještě jednou naposledy podíval, ale cena za kterou bychom uskutečnili jeho přání je cena všeho co máme a co budeme potřebovat. Nelze si představit, že bychom mohli ještě více riskovat a věřit, že se nám opět podaří vybřednout z dluhů a to především ve jménu tvoji budoucnosti.“

Překvapeně jsem se na Olih podíval.

„Už zase začínáš s mojí budoucnosti?“ ptal jsem se téměř výhružně.

„Jak můžeš upřednostňovat mojí budoucnost před posledním přáním svého muže? Nechápu podle jakých měřítek rozhoduješ o odmítnutí svatého práva vysloveného umírajícím!“ Chtěl jsem protestovat, ale nezmohl jsem se vůbec na nic! Tak jsem byl zmaten!

Pro mě byla v tu chvíli posloupnost hodnot zcela obrácená: Za každou cenu splnit Adneho přání a případně mojí budoucnost řešit až potom pokud jí vůbec řešit.

Nezajímala mě!

Stála hluboko ve stínu Adneho trápení.

Z Olih ale vyzařovala obrovská přesvědčivá síla:

„Vycházím ze životních zkušeností, které jsou u nás, lidí ze severu děděné po generace. Ale tomu ty nerozumíš,“ dodala.

Tak to bylo na mě příliš!

„Víš co jsou pro mě tvoje životní zkušenosti děděné po generace?“ nutil jsem se ke klidu. „Pouze přežité nepoužitelné a nemoderní archaismy násilím vsazované do současnosti! Co se kdysi třeba i opakovaně stalo, je přece navždycky mrtvé! Vaše zkušenosti jsou jen mumifikované ikony uložené v zaprášeném tabernákulu času! Jsou zasypány v tišinách minulosti, kam byly odplaveny jak nepotřebné haraburdí! Netahej je proti proudu času a proti vývoji. Unavíš se vlastní nespravedlností! Jen lítost, bolest a bezmocnost je současná. Nepotřebuji žádné životní zkušenosti k tomu, abych jí cítil. Dusí mě!“

Téměř jsem křičel: „Splň Adneho poslední přání! Je to naše svatá povinnost!“

„Ne!“ přerušila mě Olih nebývale energicky a pokračovala: „Nepleť prosím do našeho života zde, sladkobolná řešení na která jsi byl zvyklý doma. Tady jsi na severu! Tady se ještě stále podvědomě řídíme jinými po staletí děděnými zákony! Nepsanými! Zákony přežití! Jsou otisklé ve skalách okolo pobřeží, v ledových krách, sněhových vánicích a každé příbojové vlně. Ale především na náhrobcích těch kteří v pokoře nesklonili hlavu před vůli Boha. Jsou to zákony zdravých a silných! Zákony těch, kteří ve jménu rozumu a budoucnosti chtějí a musí žít. Respektovali jsme je všichni a vždycky jsme našli sílu eliminovat nekritické a někdy i nesplnitelné touhy zesláblých, přežít na úkor silných.“

„Neznamená to nic víc, než posunutí pomyslné hranice lidskosti, blíže k rozumovým řešením. Jinak to tady totiž nejde! Bylo by scestné se domnívat, že bychom neprožívali bolest nad utrpením druhých stejně jako vy tam dole. Náš citový svět je pouze hlouběji ukrytý v duši. Pojmy jako láska, soucit, utrpení a třeba smysl pro soudržnost známe a prožíváme zrovna tak jako vy. Ale pamatuj si jednou pro vždy: Naše otevřena dlaň se musí zavírat o něco dřív než se náplní slzami zoufalství nad bezmocností slabých. Zoufalství je dítětem bezradnosti. A bezradnost sestrou smrti pro všechny. Slabé i silné.“

Opřela se unaveně o stůl a pokračovala: „Také si asi lépe dokážeme promyslet na kterou břízu a kdy budeme přehazovat lano, případně plakat jak malá vydra. My se tak snadno nevzdáváme! Asi tomu ještě plně nerozumíš, ale přijde čas, kdy pochopíš. Pokud mě to dovolíš naučím tě to!“

Ztěžka se posadila a podívala se mi do očí, jako by chtěla zjistit zda jsem porozuměl. Pak pokračovala: „Pravda je, že jsi dal našemu životu opět smysl! Teď jsi náš a ne cizí člověk a já mám povinnost ti ukázat jak se žije tady. To neznamená, že bys nemohl kdykoli odejít. Ale pokud jsi se rozhodl žít s námi, je tvoje budoucnost cena pro kterou musí Adne zapomenout na fjordy, nebo jít na operaci a počkat až se naše ekonomická situace stabilizuje. A k tomu ještě potřebujeme nejméně rok, dá-li Bůh. Adne tě má moc rád a kdybych mu vysvětlila mé pohnutky jako teď tobě, jistě by už nikdy o fjordech nepromluvil. Ale to by přece nemělo smysl! Takhle si o nich s tebou vypráví a v těch okamžicích je myšlenkově tam, doma. Pozoruji ho jak je zaujatý, jak se moc snaží popsat tu krásu jeho i moji vlasti a jak se mu rozjasní tváře když vypráví o jeho „Nauticatu“ jako nejkrásnější lodi kterou kdy plavil!“ Šeptem dokončila a podívala se do ložnice, kde Adne odpočíval.

Pak pokračovala: „Prosím neber mu tu naději a víru! Doktor mi dal prášky, které začneme používat až budou pro Adneho bolesti nesnesitelné. Jsou to jakési opiáty a určitě ho utlumí. Pokud se nám nepodaří přemluvit jej aby si nechal tu nohu amputovat, zůstane doma. V žádném případě jej nenechám převézt do nemocnice, aby tam umíral mezi cizími lidmi! Taky dostává silná antibiotika a zařídila jsem, aby doktor dojížděl každý den poněvadž nechci nic zanedbat. Vůbec nic,“ dodala energicky.

„Tebe jen prosím, pokud jsi se rozhodl z vlastní vůle zůstat, aby jsi byl trpělivý a pomohl mu přenést se přes to období, než mu začneme dávat ta narkotika. Až s nimi začneme, budu u něj stále a ty budeš muset pracovat z části i za mě. Modlím se za to, aby to bylo až na jaře, pokud to vůbec musí být, abys nemusel ještě ke všemu jezdit rozhrnovat sníh. Když to bude nutné, snížíme stavy krav, ale musíme se nejprve dohodnout s odběrateli mléka, aby nám nevypověděli smlouvy,“ pokračovala tiše.

Chvíli se mi mlčky dívala do oči. „To je moje rozhodnutí a prosím tě, aby jsi je respektoval. Pro Adneho více udělat nemůžeš. Pomoz mi prosím a pokus se ještě jednou přemluvit ho aby šel na tu operaci.To je jeho a vlastně i naše jediná naděje a ty jsi ten komu by se to snad mohlo podařit.“ Letmo se mě dotkla.

„Olih,“ zeptal jsem se neklidně, „pokud bych odešel a zbavil tě povinnosti myslet na mě, splnila by jsi potom Adneho prosbu?“

„Ne,“ odpověděla.

„Jediné co bych udělala by bylo, že bych na tebe čekala. Ve dne i v noci! Ty by jsi se určitě vrátil. Patříš k nám.“

--------------

Druhý den ráno lékař zbořil několika větami všechny naše naděje.

Řekl: „Paní Jonassenová, je mi to líto, ale vašemu manželovi přestávají pracovat ledviny. Je to v důsledku aplikace inzulínu a silných antibiotik. Nemůžeme jinak. Bez nich by již nežil. Sepse,“ dodal.

„Bude nutné jej dvakrát týdne dovézt do nemocnice na dialyzační přístroj. Ten je pouze v Jönköpingu. Pokaždé tam musí být minimálně osm až deset hodin. Za tohoto stavu již nelze další operaci provést.“

Olih se tiše rozplakala.

… další díl …

František Karban

 <<   1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl   >>