Per Olov Enquist: Jiný život

Letos se ve Švédsku urodilo hned několik autobiografických děl významných kulturních osobností. Jestliže v první polovině roku největší pozornost vzbudil kontroverzní Deník dramatika Larse Noréna, hlavní událostí podzimu se stala kniha Jiný život předního současného spisovatele Pera Olova Enquista. Ta se ihned po vydání vyhoupla na první místo literárního žebříčku listu Dagens Nyheter.

Přestože není důvodu pochybovat o pravdivosti a autentičnosti životopisných dat v ní obsažených, lze ji číst i jako beletrii, jako román. K tomu mimo jiné přispívá skutečnost, že Enquist – podobně jako to ve svých autobiografických prózách dělal jeho předchůdce a vzor August Strindberg – nepoužívá ich-formu, ale píše ve třetí osobě. To mu umožňuje dívat se sám na sebe se zdravým odstupem a nezřídka i se sebeironií.

Jiný život vybízí ke srovnání s memoáry Laterna magica Enquistova krajana Ingmara Bergmana, který mimochodem uvedl na scénu několik jeho divadelních her. Našli bychom určité zajímavé podobnosti a paralely. Jak Bergman, tak Enquist pocházeli ze silně náboženského prostředí, kde určující roli hrály kategorie jako hřích, vina, trest a odpuštění, což později významně ovlivnilo jejich dílo. Stejně jako bohaté zkušenosti na poli partnerských vztahů – i ty oběma mužům posloužily jako důležitý inspirační zdroj.

Na více než pěti stech stranách Enquist líčí svou životní a uměleckou dráhu, která začala v zapadlé vesničce v severním Švédsku, pokračovala studiem na univerzitě v Uppsale a několikaletými pobyty ve Francii, Americe a Dánsku, a postupně ho dovedla na literární parnas. Jeho cesta vzhůru do jisté míry koresponduje s vývojem celé švédské společnosti, která v minulém století zažila neuvěřitelnou proměnu jedné z nejchudších zemí Evropy v jednu ze zemí nejbohatších a nejblahobytnějších.

I na dobré cestě však člověk může klopýtnout, což byl právě Enquistův případ. Na konci osmdesátých let, v době, kdy se ocitl na vrcholu slávy, propadl alkoholu, a to natolik, že se ocitl doslova na hranici mezi životem a smrtí. Například popis zoufalého nočního útěku z islandské protialkoholické léčebny do pusté ledové krajiny předčí svou sugestivností i nejdivočejší výplod fantazie.

Pro českého čtenáře není bez zajímavosti, že se Enquist v této souvislosti zmiňuje také o své návštěvě Prahy v pohnutém listopadu devatenáct set osmdesát devět. V té době jeho závislost kulminovala, a tak paradoxně – přestože vždy vystupoval jako člověk veskrze politický – tehdejší události téměř nevnímal. Jeho tvrzení, že se u nás zúčastnil jakési divadelní konference – která se ve skutečnosti nikdy nekonala – bychom neměli brát jako pokus o literární mystifikaci, ale spíš jako doklad skutečnosti, že jeho život byl v jednom období opravdu velmi „jiný“.

Zbyněk Černík, 2. listopadu 2008