Aksel Sandemose: Uprchlík kříží svou stopu

Vyprávění z vrahova dětství

Vyprávění z vrahova dětství, tak zní podtitul českého vydání románu Aksela Sandemoseho (1899–1965) Uprchlík kříží svou stopu, který poprvé vyšel v roce 1933. A podtitul nelže. Hned v první kapitole se dozvídáme, že hlavní hrdina a zároveň vypravěč Espen Arnakke je vrah: „Jmenoval se John Wakefield a zabil jsem ho jedné noci před sedmnácti lety v Misery Harbor.“

Norsky napsaný román Aksela Sandemoseho však není detektivkou, nýbrž psychologickou sondou do duše muže, který vyrostl v tísnivém prostředí fiktivního městečka Jante. To překypuje nejen maloměšťáckými předsudky, ale rovněž nízkou sociální úrovní. Chudoba a nikdy nekončící dřina, která neminula samozřejmě ani děti.

Podtitul románu neklame ani ve zdůraznění období dětství. V útržkovitých kapitolách, které asociativně přinášejí vzpomínky na vzdálená léta, je autor vskutku fascinující: „Teď, když jsem si vzpomněl na otce, musím naše město trochu vylíčit. Jako malý jsem ho často vzal za ruku a kus cesty, až na roh, jsem šel s ním. Tam mi ruku pustil a mizel v ulici s nízkým žlutým domem – já si dlouho myslel, že za ním je konec světa.“

Krása a úžas se zde však nemilosrdně prolínají s úzkostí a děsem. Espen Arnekke o sobě také vypráví především proto, aby vysvětlil, proč se stal jednoho dne vrahem – přestože v Jante nezůstal po celý život jako mnozí jiní, když se stal námořníkem a dostal se až na americký kontinent.

Česky dosud vyšla od Aksela Sandemoseho pouze kniha Vzpoura na plachetnici Zuidersee (1966). Co se týče románu Uprchlík kříží svou stopu, autor jej v roce 1955 ještě přepracoval. Překladatelka Jarka Vrbová však zůstala u verze původní, považované za zdařilejší.

V jediném odstavci románu lze nalézt život i smrt, cit i necitlivost, humor i žal: „Teta byla hodná, pokaždé mi dala kousek cukru, chodil jsem za ní vždy, když jsem byl uražený na matku. Jednou mi dokonce dala dva öre. Zastrčil jsem je do matčina šicího stroje tak, aby nefungoval. Teta měla kanárka, kterého jsem, když nebyla v dohledu, trápil. Pak mi řekli, že za bouře umřela a že už za ní nemám chodit.“

„Výraz Zákon Jante u většiny Norů zevšedněl,“ říká v Horákově rozhovoru překladatelka Jarka Vrbová: „Zákon Jante je známý v celé Skandinávii, protože i podhoubí, které dalo formulaci Zákona vzniknout, je tam všem důvěrně známé. Jde o parafrázi Deseti přikázání pro maloměstské úzkoprsé uvažování, kde je nejdůležitější, aby se člověk nijak neodlišoval od ostatních, a tím se snad nepovažoval za něco víc. Například jeden ze základních článků Zákona Jante zní: Nebudeš si myslet, že něco znamenáš. A jak sami dobře víme, takové provinciální uvažování platí nejen v městečku Jante.“ , LN, 7. února 2008

Ondřej Horák, LN, 31. ledna 2008, 7. února 2008

Aksel Sandemose: Uprchlík kříží svou stopu, v originále En flykning krysser sitt spor (1933), přeložila Jarka Vrbová. V edici Současná světová próza vydalo nakladatelství Argo, Praha 2008. 353 strany. ISBN: 978-80-7203-953-1. Doporučená cena 289 Kč

---

O autorovi

Aksel Sandemose, vlastním jménem Axel Nielsen (19. března 1899 Nykøbing – 6. srpna 1965 Kodaň) byl norský spisovatel. Je předním představitelem skandinávského modernismu první poloviny 20. století.

Roku 1914 uprchl z Dánska, přes moře do Kanady. Uprchlictví a život na moři a v přistěhovaleckém prostředí v Kanadě patří mezi ústřední témata jeho tvorby. V roce 1930 se usadil v Norsku a změnil si jméno. Debutoval v roce 1923 dánsky psanými povídkami Fortællinger fra Labrador (Povídky z Labradoru). V průlomovém, prvním norsky psaném románu En sjøman går i land (Námořník jde na pevninu, 1931) se poprvé objevuje hrdina Espen Arnakke z Jante, který páchá vraždu v Kanadě. V románu En flykning krysser sitt spor (Uprchlík kříží svou stopu, 1933, česky 2008), který představuje jeden z pilířů norské literatury první poloviny 20. století, hledá pak motivy této vraždy. Zákon Jante (Janteloven), který zde popisuje, vstoupil do každodenního slovníku Norů jako synonymum tyranizujícího tlaku většinové společnosti na jedince. (wikipedie)

Česky vyšlo:

Uprchlík kříží svou stopu (En flykning krysser sitt spor, 1933), Argo, Praha 2008, překlad Jarka Vrbová

Vzpoura na plachetnici Zuidersee (Mytteriet på barken Zuidersee, 1963), Odeon, Praha 1966, překlad Božena Køllnová-Ehrmannová

---

Ukázka z knihy – Pohádková země

Budu vyprávět o jedné pohádkové zemi. Ještě nikdy jsem o ní nevyprávěl. Pohádková země je to nejkrásnější, co jsem kdy poznal. Rostla tam řada keřů černého bezu, pod které se může dítě schovat, a před nimi stála skupina balvanů se stopami dehtu, protože si přes ně rybář Andersen přehazoval sítě, když je potřeboval usušit.

Ona se jmenovala Rosa. Protože v Pohádkové zemi přebývala i ona a bylo zvláštní, že se jmenovala Rosa.

V Pohádkové zemi byla válka. Tehdy ve čtyřech letech jsme sice s Rosou nedosáhli moc vysoko, ale dole jsme žili stejně intenzivně jako hmyz v trávě stíněné pralesem. Náš svět byl živý a vřelý a nepotřebovali jsme ani žádné zvláštní odpuštění hříchů. Dospělí občas vpadli do vnitř a my jsme je poslechli, protože byli velcí. Ale do trestající rákosky jsme se zakousli jako uražení mravenci.

Miloval jsem Rosu, protože byla krásná a protože byla jedna z nás. Když jsme si hráli ve stínu pod bezinkovými keři a já něco povídal, poslouchala mě. Dospělí nevěřili, že bych mohl říkat něco, co sami nevědí.

Daroval jsem Rose své barvotiskové obrázky. Matka mi jich dala celou hromadu a Rosa je musí dostat všechny, ano, úplně všechny. Schovala si je do kapsy zástěrky, a když jsem je tam viděl, radostí bych se dal do tance. Na těch obrázcích byl Bůh a andělé.

Jednoho dne se však mezi námi něco přihodilo. Rosa si hrála s několika děvčátky. Začal jsem na ni žárlit. Sakra, vylétlo ze mě a zatvářil jsem se na ni přísně. Věděl jsem, že její matka nesnáší, když někdo kleje. Rosa s holčičkami se ke mně otočily. Ty jsi ošklivý, řekla Rosa vážně. Znělo to, jako by se jí jen potvrdilo, co si myslela odjakživa. Nebudeme si s tebou hrát. Tebe si Bůh nikdy nevezme do nebe.

Pak jsem si opravdu připadal ošklivý a hloupý. Nic takového mi ještě nikdo neřekl. Odešel jsem se sklopenýma očima.

Už jsme si spolu nehráli. Matka se mě ptala proč, ale já se jen tvářil nešťastně a nevěděl, co odpovědět. Do mého světa vešel hřích. Rosa měla staršího bratra, který zastřelil malého ptáčka. Našel jsem ho večer v zahradě a rozplakal jsem se nad ním.

Rosa se s rodiči odstěhovala do jiné ulice. Ve škole jsme pak chodili do stejné třídy, ale už jsem se na ni neodvážil podívat. Všichni říkali, jak je Rosa krásná a jak se k ní její jméno hodí. Když se naše oči setkaly, její pohled zůstal klidný a chladný. Tak to pokračovalo řadu let, radši jsem chodil oklikou, abych ji nepotkal. Její milostné avantýry mé neštěstí ještě prohlubovaly. Podobala se mé sestře Agnes, jenže Rosa byla tmavá a Agnes světlá.

Ale o dívkách jsem se brzy dozvěděl ještě víc. Do domu, kde bydlela Rosa, se přistěhoval dělník Kristjansen. Neměli jsme ho rádi. Chodil domů přesně na minutu jako ostatní, a ulici jako by vymetl od dětí. Toho malého šedého mužíka, jemuž se dospělí posmívali, jsme se báli. Musí být včas u jídla, říkával otec, když přešel Kristjansen kolem. Pak se uchichtl způsobem, který se mi nelíbil. Kristjansen byl na chudinské pokladně a trávil dny tím, že pracujícím lidem udílel rady.

Měl dceru a dva syny. S těmi dětmi to bylo trochu matoucí. U nás se nejmladší tři děti jmenovaly Agnes, Espen a Einar. Všechny tři Kristjansenovy děti se jmenovaly úplně stejně a i u nich byla Agnes nejmladší a Einar nejstarší. My dva jmenovci jsme byli stejně staří. Einara Kristjansena jsem nikdy neměl rád, podváděl mě při našich obchodech. Nikdy jsem moc nechápal princip úroků a zisku z kapitálu, ale Einar Kristjansen to měl v krvi a bral mě na hůl. Nikdy bych nevěřil, že mě někdo může podvést a ošidit. Teď už to pomalu tuším, ale opravdu tomu věřit jsem se nikdy nenaučil.

Jednoho dne seděla Agnes Kristjansenová s mojí sestrou pod bezinkami. Pak jsem přišel já s Espenem Kristjansenem. Dohodli jsme se s dívkami, že budeme spolu chodit. Připadali jsme si s Espenem ohromně velkorysí, že si navzájem poskytneme sestry.

Seděl jsem vedle jeho sestry, on vedle mojí a bez bázně jsme se líbali. Přišlo to, aniž nás to kdo učil, jako bychom se s tím narodili. Pokud si vzpomínám, moje matka mě nikdy nelíbala. Takové věci se v Jante ne dělaly. Takhle se možná žení a vdávají zvířata, a smějí se to mu. Líbilo se mi to. Ale pak nám s Espenem Kristjansenem přece jen připadalo, že tomu něco schází. Proto jsme se vkradli do Adamsenovy stodoly.

Dehtem potřísněné kameny u černých bezů tvořily srdce Pohádkové země. To místo dýchalo teplem a vždycky tam svítilo slunce. Tam jsme se s Rosou drželi za ruce a přísahali si věrnost až navěky. Ale Rosa nechtěla děti, protože co kdyby chodily krást jablka a pak by je Bůh nevzal do nebe!