Inger Edelfeldtová: Šikovnej kluk (Duktig pojke!)

foto aftonbladed.se

Český překlad vývojového románu současné švédské autorky o vyrovnávání se s jinou sexuální orientací představí dne 24. dubna 2008 v 19,30 hod v Café Fra, Šafaříkova 15, Praha 2 překladatel Miroslav Pošta a nakladatelé.

O Jimově příběhu by se dalo říci, že jde o všední líčení popisující jeden coming-out. Ledaskdo by dnes na jeho vyprávění mohl zareagovat slovy: „Jsi gay? No a co?“

Dnešní společnost je jistě liberálnější než dříve, změnily se zákony (v Česku i ve Švédsku by dnes Jim mohl uzavřít registrované partnerství, ve Švédsku by měl navíc možnost adoptovat dítě), ale „jinak“ orientovaný člověk i přesto musí – stejně jako náš hrdina – překonat nemálo překážek a problémů: Je to opravdu tak? Jak to přijme okolí? Jak a kdy to říct rodičům? Jak si najdu partnera? Jak se s ním budu chovat na veřejnosti, před sousedy? Jak si zařídím život a kde budu hledat jeho smysl?

Inger Edelfeldtové se podařilo hodnověrně vylíčit mnohé z těchto nelehkých momentů, ale i některé reakce okolí, se kterými se „většinoví“ teenageři vyrovnávat nemusejí. Proto má tento příběh šanci zapůsobit jako „mentolový bonbon proti předsudkům“, jak v knize říká Jimův přítel Mats.

O autorce

Inger Edelfeldtová (*1956) je současná švédská spisovatelka a ilustrátorka (mj. ilustrace děl J.R.R. Tolkiena), která za svá díla pro děti a mládež i pro dospělé čtenáře získala řadu literárních ocenění, mj. německou Deutsche Jugendliteraturpreis (1987) a švédskou Plaketu Nilse Holgerssona (1991).

Debutovala v 21 letech knihou Šikovnej kluk (Duktig pojke, 1977), která vzbudila velkou pozornost čtenářů i kritiků. Od té doby kniha ve Švédsku vyšla v několika nových vydáních, dočkala se rozhlasového zpracování a překladu do němčiny, španělštiny a polštiny. Edelfeldtová je dnes autorkou více než 30 románů, povídkových sbírek, básnických sbírek, ale i komiksů a obrázkových knih pro děti. Je známa jako ilustrátorka děl J. R. R. Tolkiena a dříve překládala z maďarštiny a angličtiny.

Inger Edelfeldtová píše pro děti i pro dospělé a některé její knihy včetně Šikovného kluka bychom ve švédských knihovnách našli jak v sekci pro dospělé, tak v oddělení pro děti a mládež. Ve svých dílech se více než o vztahy zajímá o psychologii postav, z nichž mnohé hledají svou identitu nebo nějakým způsobem nezapadají do společnosti a tíží je samota. Čtenáři na jejích knihách oceňují čtivost a nevtíravý humor.

Edelfeldtová je nositelkou řady literárních ocenění. U nás zatím z jejího díla vyšla kniha pro mládež Stíny v zrcadle (Skuggorna i spegeln) a povídka Přízraky (Spöken; česky v antologii Ve skutečnosti je díra).

 podle www.sikovnejkluk.cz

---

Inger Edelfeldtová: Šikovnej kluk (Duktig pojke!), přeložil Miroslav Pošta, nakladatelství Tichá Byzanc 2008, 206 stran, vázaná vazba, www.sikovnejkluk.cz

---

Ukázka 12. kapitola

Vzpomínám si na jedno pozdní odpoledne. Šel jsem si zaplavat a vrátil se na naši deku rozloženou v písku mezi velkými trsy trá­vy. Ležel tam na zádech Mats se zavřenýma očima. Trochu jsem ho pocákal studenou vodou. Nereagoval. Sehnul jsem se a mo­kré vlasy jsem mu položil na hrudník. Ležel dál bez hnutí. Natáhl jsem se v písku, hlavu jsem si položil na jeho hruď, zavřel jsem oči a pocítil jeho ruku ve svých vlasech. Zářící slunce tmu před mými očními víčky mezitím rozpustilo do vzorů temně rudé barvy.

Mysleli jsme si, že jsme mezi obrovskými trsy trávy neviditelní. Když jsem však otevřel oči, uviděl jsem, jak na nás mezi stébly trávy zírá zvědavý dětský obličej, opálený sluncem a zastíněný černým kovbojským kloboukem. Světlé oči se pevně a nekompromisně setkaly s mým pohledem.

Ze své skrýše vystoupil maličký Muž. Měl na sobě modré plavky a pás na pistole na hraní.

„Pif paf!“ vykřikl a pistolkou na nás zamířil. Mats si protřel oči a já se posadil.

„Čau,“ zvolal jsem.

Dítě se na nás podívalo nevinnýma očima a na rtech mu za­hrál záblesk úsměvu.

„Hele, buzeranti,“ řekl chlapec mírným hlasem.

„Ty znáš ale pěkný slova,“ odpověděl Mats. „Kdopak tě je naučil?“

„Táta,“ odvětilo dítě ochotně. Vyměnili jsme si s Matsem po­hled a povytáhli obočí. Natáhl jsem krk a zjistil jsem, že jeden písečný dolík několik metrů od nás obsadila mladá žena v klo­bouku proti slunci a její průvodce životem.

Dítě zůstalo na místě a užasle nás sledovalo.

„Nedáš si mentolový bonbon?“ nabídl Mats a natáhl k chlapci sáček s bonbony.

„Bonbony od buzerantů si já neberu,“ sdělilo dítě promptně.

„Jak chceš.“ Mats se usmál a jeden bonbon začal rozkošnicky cucat. Hned bylo jasné, že chlapec je na vážkách. Pak jsem si všiml, že žena s kloboukem vstala a vykročila směrem k nám.

„Hansi!“ zavolala. „Co to tam děláš? Hned se vrať k mamince a tatínkovi, slyšíš? Rozuměl jsi?“ Stála přímo před námi a z očí jí svítilo rozhořčení.

„Hej, broučku!“ zavolal Mats a usmál se.

„Co se to opovažujete?!“ zasykla. „Co jste mu to chtěli dát?“

„Mentolový bonbon,“ odpověděl Mats. „Prý jsou dobré na hloupé předsudky. Něco jako sušené švestky na zácpu.“

Myslím, že se mohl trochu mírnit. Provokováním ničeho ne­mohl dosáhnout.

Němě na něj zírala, v obličeji celá rudá. „Lidé jako vy by měli mít vstup na veřejné pláže zakázaný,“ dostala ze sebe. Syna uchopila pevně za ruku.

„My nic zakázáno nemáme, stejně jako nezletilí špioni s kov­bojským kloboukem. Sbohem, miláčku!“

Žena odešla. Svou deku si demonstrativně odnesli pryč.

Ukázka 15. kapitola

„Nazdar, chlapče.“ Otec si sundal kabát. Svlékal si ho zvláštním způsobem, který vypovídal o jeho osobnosti: hrc, frc, na ramín­ko, žádné urovnávání látky rukou.

„Tak tebe prý bolí břicho,“ pokračoval, „snědl jsi něco špatného?“

„Nevím. Řekl bych, že to je od nervů.“

„Od nervů, od nervů, všechno je vždycky od nervů. Od nervů přece člověk nezvrací.“ Vstoupil do bytu. „Tak takhle ty teď bydlíš…“ Zkoumavě si prohlížel naše dřevotřískové police a ná­bytek z Ikey. Měli se s mámou a s Tinou na podzim stěhovat do rodinného domku.

„Jo, takhle bydlíme,“ řekl jsem a zmizel jsem v ložnici, v obličeji zřejmě bílý jako stěna.

Otec za mnou přišel se dvěma malými zelenými sáčky v ruce. „Tohle si beru, když mi není dobře a čeká mě nějaká důležitá schůzka, vždycky to pomůže… Kde spí ten druhý chlapec?“

„Tady.“

„To je ale přece manželská postel.“

„No, dostali jsme ji lacino. Dvě samostatné postele by přišly mnohem dráž.“

„To ten druhý chlapec předtím žádnou postel neměl?“

„Jmenuje se Mats. Ne, měl starou rozvrzanou.“

„Silně opotřebovanou, že? Rozumím tomu tak, že tady se žen­skými pořádáte skupinové orgie.“ Jeho hlas zněl zvláštně.

„To zrovna ne,“ řekl jsem a poléval mě studený pot.

Otec se tvářil zamyšleně. Sáčky s živočišným uhlím položil na noční stolek a odešel do obývacího pokoje. Musím ho zadržet, pomyslel jsem si. Zůstal jsem ale ležet v posteli a slyšel jsem odvedle, jak tam šmejdí. A pak jsem uslyšel, jak v něčem listuje.

Objevil se ve dveřích a v ruce držel časopis.

„Jimmy, co je sakra tohleto?“

„Časopis Revolt.“ Divil jsem se, že jsem to dokázal říct tak klidně.

„Tak Revolt, jo? Jimmy, co je to za pornografii?“ Hlas se mu chvěl a na čele mu naskočily žíly. „Teda fuj, Jime, nic jiného na to říct nemůžu. Fujtajbl! Hergot, tímhle časopisem bych si ani zadek neutřel!“

„To máš pravdu,“ odpověděl jsem. „Papír je příliš silný a hladký.“

Měl jsem pocit, že mě na místě zabije. Zrudl a jako by zkameněl. „Jime! Tenhle vzpurný tón si vyprošuji. Co se to děje? Co tady sakra provádíte? Já nejsem včerejší, Jime. Umím si dát dohromady, kolik je jedna a jedna. Podívej se mi do očí!“

Zvedl jsem oči do stropu a sváděl boj s nevolností.

„Podívej se mi do očí, říkám! Přeskočilo ti, nebo co?“

Rychle jsem kolem něho proběhl do koupelny. Když jsem odtamtud vyšel, seděl na pohovce a díval se na mě, jako bych byl gigantická hromada zvratků.

„Jak dlouho už to trvá?“ otázal se a pokynul směrem k ložnici, jako kdybychom s Matsem trávili veškerý čas tam.

„Co jak dlouho trvá?“ zeptal jsem se unaveně.

„Ty odporné nemravnosti, co provozujete.“

„Já žádné nemravnosti neprovozuju.“

„Ne, kdepak, a k čemu potom máte manželskou postel, co?“

„Tati, nemůžeme si o tom promluvit někdy jindy?“

„V jaké společnosti ses to ocitl?“ vyštěkl.

„V životě jsem nebyl v lepší společnosti.“

„Tenhle sprostý tón si vyprošuji! Už dávno mi mělo dojít, že se něco děje. To proto tě určitě propustili z vojny. Už to stačilo, Jime. Ale tohle?! Je to snad nějaký módní vrtoch, něco ve stylu výstřelků Davy Boogieho? Skutečně jsem měl za to, že jsi natolik inteligentní, že se něčeho takového nechytíš.“

„Tati,“ pokusil jsem se ho přerušit, „já jsem se ničeho ne­chytil.“

„Teď mě poslouchej! Okamžitě se odtud odstěhuješ! Okamžitě!“ Rozhlédl se, jako kdyby to tam bylo zamořené. „Zakazuji ti, abys provozoval takové věci!“

„Nekřič na mě, bolí mě břicho.“

„Ani se nedivím. To máš určitě od těch nemravností, co provo­zuješ! Ne, Jime, já odcházím, než udělám něco unáhleného. Vyřešíme to po Vánocích. Doufám, že ti ten prášek pomůže.“

Udělal několik dlouhých kroků a ve dveřích se otočil.

„Na tamto žádné prášky nejsou?“ pronesl.

Dveře se znovu zabouchly.

převzato z  www.sikovnejkluk.cz