Matěj Neznal – Mona Lisa mezi islandskými otázkami

1. kapitola – Probuzení

Okénko nikdo neotevřel už asi poměrně dlouho. V zářivkovém osvětlení se nad ním na bílém podkladě leskla černá písmena: „Vaše první a poslední noc na Islandu“. Pouze v angličtině, islandština chyběla.

Foukal studený vítr, pršelo, a my jsme vstoupili do recepce – čekárny – místa prvního a posledního odpočinku v nejbližším kempu od letiště v Keflavíku. Před chvílí jsme se probudili po celodenní až skoro celonoční letecké pouti na vysněný ostrov. Pršet začalo už v Londýně před odletem a déšť nás doprovázel až na Island. Při pohledu z Čech se asi jednalo o jeden z bělošedých vírů v levém horním rohu obrazovky při sledování začátku předpovědi počasí. Poté, co se nám podařilo postavit nový nesecvičený stan, a pár hodin po půlnoci jsme šli spát, i po ránu jsme tak poslouchali jemné paličkování deště na střechu stanu. Vítají nás tisíce návštěvníků shůry. Čas, čtvrtý rozměr, se začal odpočítávat.

Rozhlédli jsme se poprvé za denního světla po kraji, ještě roztouženi prvními islandskými sny jsme chvíli postávali, nevěřili ničemu a přihlouple se usmívali či se navzájem štípali, ale pak jsme se odběhli ukrýt pod nejbližší střechu. Uvařili jsme si ranní kávu, chutnala výtečně a pomáhala probudit rozlámaná těla a dosud tápající smysly. Za chvíli se k nám přidaly ještě dvě mladé Holanďanky, a když viděly naší skrovnou snídani spočívající v knäckebrotu a zmíněné kávě, slitovaly se nad námi a obdarovaly nás islandskou goudou. Pro ně to bylo naopak poslední islandské ráno, balily si smutně svých pět a pět švestek i jiné propriety a rády si vyplnily modré políčko dobrého skutku. A dobrá islandská gouda, zvláště když ještě není modrá, takovým skutkem určitě je.

Zahřáli jsme tak svá těla i své duše a vydali se ven na výzvědy. Oblečeni v pečlivě připravované nepromokavé variantě jsme vítali náš první den na Islandu. Za chvíli se probudil J., průvodce a řidič v jedné osobě, který celou noc strávil loučením s minulou osádkou a rozvážením jednotlivých účastníků na letiště či naopak našich maličkostí z letiště. K ránu se pokusil ošálit časoprostor a dohnat zanedbaný spánek, ale už si to rozmyslel. Uvítal nás jen v mikině a na naše nechápavé pohledy a následující přihlouplý dotaz, zda mu déšť nevadí, odvětil: „Vždyť neprší“.

Jednoduchými dvěma slovy tak bylo slavnostně potvrzeno, že se náš sen vyplnil a jsme v jámě lvové, v naší bájné zemi, na Islandu.

Ukázka kapitola Mona Lisa mezi otázkami

Nejdříve zůstala otázka na chvilku viset ve vzduchu, jako by se rozmýšlela, zda má vniknout do nitra a způsobit tam náležitý rozruch, či zda má v tichosti nenápadně zmizet a rozplynout se v zapomnění.

Zdála se mi ovšem tak vzrušující, že ji nebylo možné odpárat, odmítnout a zanechat bez odpovědi.

„Co bys tam napsal, kdybys věděl, že jenom tvůj nápis tady zůstane navždy?“

Stáli jsme na okraji kráteru Hverfjall, neuvěřitelně přirozeně vytvarovaného kužele čnícího z lávového pole. Jak jsem si před tím vyčetl z průvodce, jedná se o tefritový kráter, který vznikl asi před 2500 lety při obrovském výbuchu. Je více než kilometr široký a tvořený z volného štěrku, písku a prachu. Celý působí jako dílo obra, který se shlédl v zemním umění (či jak se může překládat earth art) a rozhodl se postavit hrad vzhůru nohama. Drtil černou horninu v prach, rozdrcenou směs vyprskával do trychtýře a radoval se, jak čisté a přirozené tvary vytváří. Pokud to nebyl obr, další možností je asi erupce plynu, která postupnými výbuchy rozmetala částice země do úhledného tvaru. Je až neskutečné, jaká překvapení na nás islandská krajina ještě chystá.

Cesta na vrchol, který vlastně ovšem neexistuje (neboť místo něj je otvor směřující do nitra země), tedy na okraj kráteru, vedla z Dimmuborgir poměrně přímočarým strmým výstupem. V mezičasech na odpočinek jsem lapal po dechu a uklidňoval se, že příkré stoupání je to správné, neboť méně turistů také nepochybně méně škodí. Lano na okraji ovšem psychicky pomáhalo a s každou zastávkou se cíl přibližoval. Po uklidnění plic a srdcí se nám naskytl neuvěřitelně plastický výhled na celé okolí, jak na jezero Mývatn ve své mohutnosti a nádheře, tak i na východní a severní následky sopečných kratochvílí. Aby byl dojem ještě dokonalejší, duha na obzoru lákala unavená těla fotografů k opakované nekonečné činnosti. Obcházeli jsme prstenec na vrcholu a radovali se z pohledů na všechny strany, vzhůru do nebes i do pekelného nitra. Synové vytvářeli sousoší pro reklamní fotografii „Jak se bránit dotěrným pakomárům“, neboť zjistili, že pokud jeden ponese druhého, podaří se jim vměstnat obě hlavy do jedné síťky univerzální velikosti, která je v okolí jezera nabízena pro ochranu proti hmyzu.

Impresionismus v duši vítězil. Stáli jsme s Martinem na okraji prstence a tentokráte četli dole na tmavě šedočerném dně vyskládané nesmyslné nápisy ze světle šedých až bílých úlomků. Tedy nesmyslné, nepochybně jak pro koho, ale nedokážu si představit, že bych sestoupal, sklouzal dolů na dno kráteru, jen abych zde vytvořil nápis „GEO 2002“, „PRAHA“ či „PETER“, samá jména geologických expedic, měst a lásek. Počet nápisů vypovídal, že kráterolezců a pisatelů bylo nepochybně mnoho. Číst všechny nestálo za to, podobaly se jako vejce vejci (i když papuchalka a jeho vajíčka jsme neviděli, a ani vzhledem k roční době vidět nemohli, i když láska je láska). Martina logicky zaujala PRAHA, ale brzo ji opustil a za chvíli přišla ona zmíněná otázka, která se nezdála být na první pohled či lépe na první poslechnutí složitá: „Co bys tam napsal, kdybys věděl, že jenom tvůj nápis tady zůstane navždy?“

„Jak to myslíš?“, zeptal jsem se a zároveň začal pátrat v paměti ve stylu již dlouhodobě využívané metody z písně „..tož tató řekni proč“.

„No úplně jednoduše, vysbíráme všechny ty světle šedé kamínky, všechny nápisy tak zrušíme a ty pak vyskládáš jeden nápis, který tam už zůstane pořád.“

Řád a chaos začínal hrát v tu chvíli s představivostí na schovávanou. Co bych tam napsal? Co bych tam měl napsat? První nápady, zatím neuspořádané, se vynořují. Ale odpověď na „..tató řekni proč“ nenaskakuje. Tuším, že to nebude jednoduché, ačkoli zároveň příjemné, a beru si čas na rozmyšlenou (aneb se vymlouvám).