Leena Lehtolainenová – Zasněžená žena

Zasněžená žena, repro Severských listů

V minulém čísle časopisu jsme informovali o připravované knížce Leeny Lehtolainenové (1964), nejpopulárnější finské autorky detektivek. Její velmi čtivé romány v sobě spojují tradici psychologicky propracovaných příběhů, v nichž do současných zločinů často zasahují dávné události, s prvky civilních severských detektivek, z nichž se hodně dozvíme o běžném životě v současném Finsku. Hrdinkou románů Leeny Lehtolainenové je mladá energická inspektorka (a později komisařka) Maria Kalliová. Detektivka Zasněžená žena začíná tím, že ze zámečku Rosberga nedaleko Helsinek, v němž působí centrum pro pomoc ženám ve složitých situacích, jednoho zimního dne zmizí známá psycholožka Elina Rosbergová. Případ zpočátku vypadá jako nešťastná náhoda, ale postupně se komplikuje. Při jeho vyšetřování se dostáváme do severofmské vesnice, v níž působí přísná náboženská sekta, do erotické restaurace v Helsinkách či do chaty na břehu jezera, v níž se zabarikádoval uprchlý vězeň s policistou jako rukojmím Kromě střídání zajímavých prostředí autorka umí velmi dobře stupňovat napětí až k velmi překvapivému odhalení skutečného viníka, který v pozadí „tahal za nitky“ a manipuloval s lidmi. Zasněžená žena je první ze čtyř detektivek Leeny Lehtolainenové, které nakladatelství Hejkal připravuje k vydání.

„Myslím, že Leena Lehtolainenová navazuje na Waltariho detektivky právě skvělým vystižením atmosféry různých prostředí,“ říká překladatelka Markéta Hejkalová v rozhovoru s Ondřejem Horákem (Lidové noviny 20. března 2008), a dodává: „Možná to bude znít skoro kacířsky, ale pro mě jsou Waltariho detektivky zajímavé především tím, jak čtivě a poutavě popisují atmosféru předválečných Helsinek, řekla bych, že jejich kriminální zápletky až tak dobré nejsou, v tom je podle mě Leena Lehtolainenová lepší. Sleduju i další finské detektivky, ale zdá se mi, že jsou buď moc „ženské“, tedy, zjednodušeně řečeno, samá psychologie a žádné vraždy, nebo naopak moc „mužské“, kdy ději dominují drogy, organizovaný zločin, důmyslně konstruované zápletky, ale úplně se z nich vytrácí lidský rozměr.“

Na podzim by měla vyjít v nakladatelství Hejkal druhá knížka Leeny Lehtolainenové s názvem Spirála smrti, která se odehrává v krasobruslařském prostředí, a pak budou následovat ještě dvě, které se už překládají, o dalších se jedná.

Michael Stanovský 20. března 2007

Leena Lehtolainenová: Zasněžená žena (fin. Luminainen), přeložila Markéta Hejkalová, vydalo nakladatelství Hejkal Havlíčkův Brod, 2008, ISBN 978-80-86026-56-5, 284 strany, vázané, doporučená cena 248 Kč

---

Leena Lehtolanenová, foto norden.org

O autorce

Leena Lehtolainenová se narodila v roce 1964 ve východním Finsku. Absolvovala Helsinskou univerzitu, v disertační práci analyzovala práci Eevy Tenhunenové, další finské autorky detektivek. Kromě psaní je Lehtolainenová aktivní i jako kritička, lektorka a fejetonistka. Debutovala v roce 1976 ve svých dvanácti letech s románem pro mladé čtenáře A kde se vzal, tu se vzal květen (Jaův akkia onkin toukokuu). V roce 1993 začala psát seriál detektivek s hlavní postavou Mariou Kallio, první byl Má první vražda (Ensimmainen murhani). Serie detektivek s Mariou Kallio čítá dnes osm knih, tři další jsou romány a sbírka krátkých povídek. Její knihy vyšly francouzsky, holandsky, německy, švédsky, čínsky, španělsky a nyní i česky.

Michael Stanovský 1. prosince 2007

Leena Lehtolainenová (nar. 1964) patří v současnosti mezi nejoblíbenější finské autory detektivních příběhů. O tom svědčí i nejedno ocenění Johtolanka (Stopa) každoročně udělované nejlepší detektivce roku, které se jejím knihám opakovaně dostává.Zajímavá je cesta autorky k tomuto žánru. V dětství toužila stát se policistkou nebo spisovatelkou. Svou první knihu – román pro mládež Ja äkkiä onkin toukokuu (A najednou už je tu květen) – vydala v roce 1976 již jako dvanáctiletá. A již zde se objevují detektivní prvky (jeden z hrdinů se např. zaplete s partou vykrádačů a je předveden k výslechu, šéf party zemře při dopravní nehodě). O pět let později pak vyšel další román Kitara on rakkauteni (Kytara je má láska), jehož hrdinou je kytarista školní punkové kapely.

Leena Lehtolainenová pak opustila hornické městečko Outokumpu a odešla do Helsinek studovat finskou literaturu a později zkoumat právě detektivní romány psané ženami – věnovala se převážně britským klasičkám tohoto žánru jakými jsou Agatha Christie, P. D. James nebo Dorothy Sayers; její licenciátní práce pojednává o díle její nejvýznamnější domácí předchůdkyně v tomto žánru Eevy Tenhunen. A možná právě to byl poslední impuls k tomu, aby se sama do psaní detektivních příběhů pustila.

První kniha nazvaná příznačně Ensimmäinen murhani (Moje první vražda) jí vyšla v roce 1993. Leena Lehtolainenová v ní představila energickou mladou inspektorku Marii Kallio, která řeší svůj první případ v prostředí studentského pěveckého sboru. Maria Kallio má zrzavé vlasy (pozdrav autorčinu dětskému idolu – Pipi dlouhé punčoše), je malá, odvážná, až drzá, a kromě svých případů řeší i to, jak skloubit policejní kariéru s běžným životem. Hlavní hrdinka v dalších románech postupně prochází různými fázemi partnerských vztahů, zakládá rodinu, řeší otázky kariérního postupu, vztahů na pracovišti, bytovou otázku atp. Lehtolainenová tak navazuje na tradici severské detektivky, kde je zobrazení prostředí a životního stylu postav integrální součástí detektivní zápletky. Její úhel pohledu je vědomě feministický, nevyhýbá se aktuálním tématům jakými jsou domácí násilí, prostituce, homosexualita či ženská agresivita. Většina jejích příběhů se přitom odehrává v poklidném prostředí města Espoo, kde autorka žije a jehož prostředí zná více než důvěrně. Sama přiznává, že je pro ni nejpřirozenější popisovat známé prostředí, ostatně i jisté předobrazy valné části jejích hrdinů by se daly při troše úsilí určitě vystopovat.

Maria Kallio je hlavní postavou již devíti románů a v roce 2003 se stala také hrdinkou úspěšného třináctidílného televizního seriálu. Leena Lehtolainenová však napsala i několika dalších detektivních románů, dvě sbírky krimipovídek a mnoho jejích románů bylo zdramatizováno do podoby divadelní či rozhlasové hry. Její knihy nemají úspěch jen ve Finsku, byly přeloženy už do více než deseti jazyků, zvláště populární jsou v Německu, kde má dokonce svůj vlastní fanklub.

Lenka Fárová, iliteratura.cz

---

Ukázka z knížky Zasněžená žena

Nevím, kdo měl větší strach: já nebo oddávající. Moje spolužačka z vysoké školy Riina zatím ještě nikoho neoddávala a když obřad začal, celá se nervózně třásla. Mě ale taky dosud nikdo neoddával. Kolena jsem měla jako z vaty, pevně jsem se držela Anttiho a ruku jsem měla tak zpocenou, že pot určitě kapal až na podlahu obřadní síně.

„Ptám se vás, slečno nevěsto Marie Kristino Kalliová, jestli dobrovolně vstupujete do manželství se zde přítomným panem ženichem Anttim Johannesem Sarkelou“

Málem jsem zapomněla, že i při civilní svatbě se říká „Ano“. Bála jsem se, že ze sebe nevypravím ani slovo, a Antti po mně jakoby tázavě pokukoval, jestli si to nechci ještě v poslední chvíli rozmyslet. Nakonec jsem „Ano“ spíš zašeptala, a Antti, jako by chtěl napravit dojem, svoje „Ano“ zařval tak hlasitě, až sebou Riina trhla. Svatebčané nicméně později tvrdili, že si ničeho zvláštního nepovšimli.

Riina prohlásila naše manželství za uzavřené a my jsme se otočili směrem do sálu, aby nás hosté mohli líbat a gratulovat nám. Chtěli jsme hodně neformální svatbu. Civilní sňatek byl daný tím, že Antti není členem církve. Můj vztah k víře je natolik komplikovaný, že jsem se taky rozhodla obejít bez církevního požehnání.

Pořád mě někdo objímal. Rodiče, sestry, pak kamarádi. Kolega Koivu mě zvedl vysoko do vzduchu a pak Anttimu jenom částečně v legraci řekl: „Koukej se o ni dobře starat.“

Delegace mých kolegů byla podivně rozpačitá. Můj šéf, vrchní komisař oddělení násilných trestných činů a obecné kriminality policie v Espoo Jyrki Taskinen, nám pogratuloval korektně, ale další dva kolegové Palo a Strom spíš podrážděně, jako by se báli, že jako vdaná paní budu v práci míň výkonná. Navíc Taskinenovi, sotva potřásl Anttimu rukou, začal v kapse pípat mobil.

„Doufám, že nedošlo ke znásilnění, teď zrovna nemůžu přijít,“ zasmála jsem se na Pala. Anttiho kolega z univerzity, který byl právě na řadě s blahopřáním, po mně vrhl udivený pohled.

Ten týden už jsem do práce nešla, jen na skupinové sezení krizové terapie, kterou pro nás zorganizovali. Možná by to bylo v práci lepší, protože dny byly příšerné a noci ještě strašnější. Prášky na uklidnění jsem si troufla vzít jen první noc, nemohla jsem ohrozit zdraví svého dítěte.

Naštěstí se mnou Antti mohl být doma. Sex byl totiž nejlepší lék proti depresi. Antti se nejdřív divil, že se chci milovat hned ten večer, co jsem se vrátila z Nuuksia. Při milování jsem cítila, že žiju, že život jde dál, a při tělesném požitku měl rozum dovolenou. Antti překvapeně poznamenal, že podle vžitých představ těhotné ženy po sexu netouží, ale já ten mýtus vyvracím.

Antti také zvedal telefon, odmítal žádosti o rozhovor, uklidňoval rodiče a přátele. Nebylo pro mě snadné mluvit o tom, jak se doopravdy cítím. Jednou v noci se mi zdálo, že jsem u kulturního střediska v Tapiole a otvírám dveře fiatku, a z auta vypadly krvavé mrtvoly Pala a Halttunena.

Taskinen se prý vrátil do práce hned následující den. Pertti si jako správný Fin léčil depresi několikadenním chlastáním. Při páteční terapii se dalo těžko říct, jestli se mu ruce třesou ze šoku, nebo z kocoviny. V pátek nám taky řekli, že Halttunen byl přece jenom rychlejší střelec, než jsme čekali. Jakmile pochopil, že vybuchla nálož slzného plynu, jakoby instinktivně vystřelil na Pala. Upilovaná brokovnice udělala Palovi pěknou spoušť v břišní krajině, a přestože nezemřel hned, nic ho už nemohlo zachránit. Bylo ale těžké určit, čí výstřel usmrtil Halttunena. Mířil hlavní na sebe už v okamžiku, když zastřelil Pala, a téměř zároveň se střelil do hlavy, ale nohy a břicho měl plné kulek od mužů ze zásahové jednotky. Případ se patrně bude dlouho prošetřovat, a samozřejmě existovala možnost, že buď Palovi nebo Halttunenovi příbuzní podají žalobu. Média případ přemílala několik dní, až konečně na Tři krále měl známý politik autonehodu pod vlivem alkoholu a bulvár získal nové téma…