Kari Hotakainen: Chrám svatého Izáka

Román Kariho Hotakainena Chrám svatého Izáka zastihuje dva muže – otce a syna – na cestě k vzájemnému pochopení, která trvá již bezmála čtyřicet let. Ovdovělý muž prodělá mozkovou příhodu a v nemocnici se jen obtížně zotavuje – mysl se mu vrací zmateně, s bolestnými vzpomínkami, a blízkost smrti vněm probouzí touhu sblížit se se synem, s nímž se v den manželčina pohřbu definitivně rozešel kvůli názorům na Boha a víru. Syn pracuje jako zlatič na kupoli chrámu svatého Izáka v Petrohradu, kde vrcholí přípravy na velkolepé oslavy tří set let od založení města. A právě do Putinovy říše se otec vydá, aby se ještě jednou jako zapřisáhlý ateista pokusil přesvědčit syna o své pravdě: „Bůh neexistuje. Všechno končí smrtí, po ní už nic nepřijde.“ Podaří se osamělému otci zorientovat ve třech velkých neznámých – víře, stáří a Rusku -, aby dokázal znovu nalézt cestu ke svému synovi, byť je dlouhá a spletitá, stejně jako stavba chrámu svatého Izáka?

Hotakainenovu knihu Chrám svatého Izáka v překladu Vladimíra Piskoře vydalo nakladatelství dybbuk. Byla představena 2. října 2007 v Café Nordica Skandinávského domu v Praze 1. O autorově tvorbě promluvil a ukázky přečetl překladatel Vladimír Piskoř.

Kari Hotakainen: Chrám svatého Izáka (Iisakin kirkko), z finštiny přeložil Vladimír Piskoř, nakladatelství dybbuk 2007, 144 stran, doporučená cena 199 Kč. ISBN: 978-80-86862-33-0

---

Byl bych skvělý komunista…

Jaký je vztah mezi nemocným otcem a jeho svérázným synem? A jaký je vztah Finska a Ruska? O tom vypráví román finského autora Kariho Hotakainena s názvem Chrám svatého Izáka.

Hlavní postava románu Chrám svatého Izáka přemýšlí: „Rusko je staré a velké. Nikde nezačíná, nikde nekončí. Od svého založení cválá stepí s rozepjatým kabátcem a hledá svůj obsah. Finsko je mladé a malé. Malý nepřemýšlí, malý hned koná. Za vteřinu od kouřové sauny k elektronické poště. Rusko dumá a přechází za chlévem, kope do uschlého kravince a předpokládá, že zítra začne plánovat práce. Finsko sní chleba vestoje a zreorganizuje dceřinou společnost, zatímco čeká na semaforu.“

Finský prozaik Kari Hotakainen (1957) se ve své knize Chrám svatého Izáka zaměřil na vztah mezi otcem a synem a pak také na vztah mezi Finskem a Ruskem. Z autorova díla vyšel již vloni česky román Na domácí frontě, za nějž Kari Hotakainen získal Cenu Severské rady pro literaturu. Ještě předtím byla v českém překladu publikována kniha Buster Keaton – Život a činy.

V Chrámu svatého Izáka zas najdeme odkaz na slavnou scénu jiného komika – Harolda Lloyda: „Vzpomněl jsem si na grotesku, v níž se komik zachytil rafijí obřích hodin na vysokánské budově. Rafije nebyly s to udržet čas i komika zároveň, komik zvítězil. Pak bylo méně hodin než předtím. Přál jsem si vyšplhat na hodiny a přetočit rafije do let, kdy jsme byli s Kyllikki mladí, novopečení rodiče.“

Před časem jsem vás operoval

Snahy o humor je plná rovněž próza Chrám svatého Izáka. A ve většině případů jde o snahu úspěšnou. Jen málokdy by bylo lepší, kdyby se autor o humor nesnažil, a jen málokdy próza sklouzne k lacinému fejetonismu. Jinak je kniha plná úsečných vět, které by se chtělo předčítat druhým.

Ostatně k pousmání stačí už pouhé pasáže, v nichž jsou lékaři i pacienti nazýváni jen příjmením: „Dobré ráno. Jsem chirurg Kallio, jestli si pamatujete. Před časem jsem vás operoval. Nyní vás operovat nebudu. Tohle je trošku jiná věc.“

Sveřepý vypravěč Paavo se totiž právě nachází v nemocnici po mozkové příhodě. Je vdovcem, jeho žena zemřela při sledování mistrovství světa v klasickém lyžování, kdy se provalilo, že finští borci dopovali. Další ukázka autorova specifického smyslu pro humor a také jeho práce s reálnými událostmi, neboť tento skandál si mnozí ještě velmi dobře pamatují. Po manželčině pohřbu se vypravěč rozejde taktéž se svým synem Pekkou, neboť ten se vydal po cestě víry. Což se pragmaticky založenému otci nepozdává…

V druhé části knihy přece jen Paavo odjíždí za synem do Petrohradu, kde Pekka restauruje chrám svatého Izáka. A syn v dopise otci připouští: „V polovině sedmdesátých let, když jsem začal své přerušované studium, hnutí levičáckých radikálů už skomíralo. Zcela nezávisle na tom, co se o tom hnutí říká dnes a k čemu na světě poté došlo, jsem si naprosto jistý, že jsem se opozdil jen o několik let. Byl by ze mě skvělý komunista.“

Kari Hotakainen je autorem humoristickým, ale také dobrosrdečným. Proto román končí šťastně. To však nebrání tomu, aby bylo skrze dialog otce a syna a Finska a Ruska nahlédnuto moderní rodinné soužití a vůbec současné fungování společnosti. Na jedné straně vzývání tržního prostředí, na straně druhé extrémní reakce na tento pragmatismus, totiž nejrůznější „oduševnělé“ kvazispolky.

Jak říká Paavo synovi: „Protože… nesmíš si brát berli, když nemáš zlomenou nohu, nepodléhej Bohu ze strachu… musíš se zajímat o pozemské… po smrti nic nepřijde… všechno nastane před ní… musíš se přenést… nesmíš takhle žít už teď, jako bys byl tam… musíš být tady…“

Ondřej Horák, LN, 16. října 2007