Hildegard Elsnerová: Vikingové

Co jsou to runy? Jak se stavěly vikinské lodě? Proč vikingové podnikali námořní výpravy? Téměř tři století děsili tito pověstní lupiči a plenitelé středověkou Evropu. Drsní Seveřané však sklízeli i obdiv – byli totiž odvážnými objeviteli, vynikajícími námořníky a šikovnými obchodníky. Dodnes jsou jimi lidé fascinováni.

Historička Hildegard Elsnerová ukazuje v tomto díle z encyklopedické řady CO-JAK-PROČ jací skutečně byli oni vikingové opředení pověstmi. Popisuje jak jejich smělé objevitelské cesty, tak i každodenní život lidí v severských zemích. Nevšední obraz této bouřlivé epochy dotvářejí fotografie jedinečných archeologických nálezů a názorné ilustrace. Knihu lektorovala doplnila doc. PhDr. Helena Kadečková, naše přední skandinavistka, odborná publicistka a pedagožka FFUK.

Na knížce je na první pohled znát její určení dětem. Je tu spousta barevných obrázků, přístupnou formou vysvětlená hesla bez zbytečných odboček a vazeb – ale i poněkud učesaná drsná a mnohdy drastická minulost Seveřanů. Nemyslím si, že to je špatně, kdo chce proniknout více do hloubky vikinské doby, ten sáhne například po knize Svět vikingů nebo odborné literatuře.

Velmi dobrým počinem byl především výběr lektorky – naší přední nordistky doc. Kadečkové. Nečetl jsem originál, ale v českém překladu se nevyskytují „oblíbené“ chyby, jako třeba pokládání vikingů za národ (býti vikingem bylo především povolání, proto je také píšeme s malým počátečních písmenem) nebo nesprávný pravopis a transkripce severských jmen a názvů do češtiny.

Osobně bych sice označením viking více šetřil a omezil je spíše na válečníky (podobně jako křižáky nazýváme především historická vojska táhnoucí na východ), potažmo označení celé éry (také říkáme doba křižáckých válek nebo někdy křižácké období), na druhou stranu chápu, že slovo viking je u nás poměrně hluboce zakořeněno jako označení skandinávského obyvatelstva své doby (tato „chyba“ se objevuje i ve slovnících a encyklopediích) a knížka s názvem Vikingové bude žádanější a prodejnější.

Myslím si však, že to vůbec nevadí a vřele doporučuji, aby každý milovník Severu svým ratolestem tuto knihu pořídil.

Jazyková poznámka na závěr. Připomínku lze mít k zavedenému českému přepisu dodnes Islanďany používaných starých skandinávských run. Ve světové literatuře se například pro „þ“ používá převod na dvojhlásku „th“, v češtině se ustálilo pouze „t“. Tak nastává nejednoznačnost ve výslovnosti, neznalý čtenář neví, jde-li o písmeno „t“ nebo runu „þ“. Slovo ting pak může vyslovovat jako „ting“, „tyng“, málokoho napadne, že je správné „thyng“. V transkripci thing je výslovnost díky všeobecné povědomosti o angličtině poměrně jednoznačná. V Severských listech proto raději zvolili zásadu používat zápisy původních písmenek – nejen islandských. To ale také svá úskalí, jen se podívejte do katalogů různých cestovek, kolik z nich přepisuje islandské jezero Þingvellir jako Pingvellir a kolik průvodců je vyslovuje je s „p“ na začátku. V ukázkách z knihy Vikingové jsme však ponechali původní pravopis.

Michael Stanovský, 10. června 2006

Hildegard Elsne: Vikingové, 48 stran, ISBN 80-7238-500-3, doporučená cena 169 Kč

---

Ukázky z knihy

Právo a zákony v době vikingů

Právo a zákony představovaly pro Skandinávce uznávané hodnoty. Spadaly do kompetence tzv. tingu (čti thyngu), tj. sněmu, tedy veřejného shromáždění všech svobodných mužů z určité oblasti. To se konalo pravidelně ve stanovených dnech. Rokovalo se pod širou oblohou. Muži se radili o důležitých politických záležitostech, přijímali zákony a vynášeli rozsudky. Všichni muži nosící zbraň byli povinni se tingu osobně zúčastnit, či vyslat svého zástupce. Shromáždění řídili starší muži nebo znalci zákonů. Žalobci předkládali tingu právní spory. Soudci neprováděli výslech, obžalovaní se hájili sami. Po důkladné společné poradě vyneslo shromáždění rozsudek.

Neexistovala policie ani vězení, ti, kdo porušili zákon, tedy nemohli být zbaveni svobody. Podle závažnosti svého činu museli zaplatit určitou pokutu. Ting sice oznámil rozsudek, nedisponoval však žádnými mocenskými prostředky k prosazení svých závěrů. Poškozená strana si stanovenou pokutu musela vymoci sama. Každý však cítil morální povinnost podrobit se rozhodnutím tingu – pokud nechtěl být vyloučen ze společnosti svobodných. Jestliže byl některý muž kvůli těžkému provinění tingem zavržen, ztratil ochranu – ve společnosti pak neznamenal nic a jeho postavení bylo horší než postavení otroka.

Jak se stal Erik Zrzavý jarlem v Grónsku

Za života Erika Zrzavého leželo Grónsko o sedm metrů výše (nad hladinou moře, pozn. red.) než dnes a průměrná roční teplota zde byla o tři stupně vyšší. Klima bylo tedy teplejší a vegetace podstatně bohatší. Při fjordech plných ryb ležely úrodné pozemky, na kterých se mohl pást dobytek. Kožešina a kůže tuleňů, mrožů a ledních medvědů, vysoce ceněné kly narvalů a bílí grónští sokoli – to bylo nejdůležitější exportní zboží, za něž se v ostatních zemích Evropy dobře platilo.

V roce 970 musel Erik Zrzavý spolu se svým otcem opustit rodné Norsko. Kvůli zabití je ting zbavil všech práv a odsoudil k vyhnanství. Veškerý svůj movitý majetek naložili na knörr a vydali se na Island. Pozemek vhodný k osídlení však již nenašli, neboť na Islandu se za posledních více než 100 let usadilo mnoho Skandinávců, takže nejlepší půda už byla zabrána. Erikův otec brzy zemřel a jeho svárlivý syn se zanedlouho opět dostal do sporu se svými sousedy. Islandský alting ho znovu odsoudil za usmrcení a na tři roky mu odebral právní ochranu.

Erik se stal psancem, a pokud nechtěl riskovat život, musel Island na tuto dobu opustit. Opět připravil svůj knörr k plavbě a na jaře roku 982 odplul s 15 muži a několika otroky hledat zem, která podle zpráv zbloudilých námořníků ležela severozápadně od Islandu. Ve svém snažení byl nakonec úspěšný. Po překonání všech útrap plavby přistál u břehů Grónska. Erik důkladně prozkoumal pobřeží a fjordy. U fjordu, který byl později nazván „Erikův“, našel během druhého léta vhodný pozemek, který ihned slavnostně obsadil. V roce 985 se Erik vrátil zpátky na Island, jehož obyvatelům vyprávěl o nové zemi. Téměř jako moderní odborník na reklamu jí dal mnohoslibný název – severské slovo „Grönland“ znamená „Zelená země“. Chtěl nalákat co nejvíce Islanďanů, aby se v Grónsku spolu s ním usídlili. Jeho barvité vyprávění nakonec mělo žádoucí úspěch. Když v následujícím roce odplouval se svou rodinou, domácími zvířaty a movitým majetkem do Grónska, odjíždělo s ním dalších 24 lodí s více než 500 lidmi. Avšak do Grónska dorazilo jen 14 lodí. Ostatní se dostaly do silné bouře, potopily se nebo se vrátily zpět.

Většina lidí, kteří dopluli do Grónska, založila osadu na jihozápadě, takzvanou Východní osadu, kde ležel Erikův dvůr Brattahlíð („Dvůr na strmé stráni“). Část přistěhovalců se vydala na severozápad a o 700 km dál založila tzv. Západní osadu.

Erik dosáhl dvou cílů: našel zemi vhodnou k osídlení a stal se – jako objevitel Grónska a velitel vystěhovalců – náčelníkem nové společnosti, tedy jarlem v Grónsku.

Runové písmo v životě vikingů

Vikingové sice nevytvořili knižní kulturu, ale nelze říci, že byli negramotní – znali totiž v runové písmo. Jednotlivá písmena se nazývají „runy“, což znamená něco jako „tajemství“. V době vikingů byly runy staré už několik století. Původně zřejmě sloužily k magickým účelům. I v době vikingů se ještě věřilo v jejich tajemnou sílu a používaly se jako kouzelná znamení, pomocí nichž bylo možné dozvědět se něco skrytého nebo nahlédnout do budoucnosti. Existovala runová kouzla k ovlivnění počasí, setby, lásky, zdraví a dalších oblastí života.

Runová abeceda má 16 znaků, podle počátečních písmen je pojmenována „futhark“. Každá runa má jak svůj název, tak platnost jedné hlásky. První runa se jmenuje „fehu“ = dobytek a zároveň se jedná o hlásku „f“. Protože se pomocí 16 znaků nedaly napsat všechny hlásky jazyka, jsou dnes runové texty obtížně rozluštitelné a často matoucí. Kromě toho neexistoval závazný směr psaní. Smělo se psát zprava doleva nebo dokonce „hlavou dolů“. Runy se vyrývaly na amulety, zbraně a hřebeny a vyřezávaly se na veřeje dveří či do lodních vazů.

V každodenním životě používali Skandinávci runové písmo pro různá sdělení. Nepsalo se ovšem na papír, ten v té době v Evropě ještě nebyl znám, zprávy se vyřezávaly do podlouhlých štěpin dřeva. Bylo to velmi praktické, člověk potřeboval jen nůž a nějakou vhodnou větvičku. Sdělení však muselo být velmi krátké – jako dnešní SMS. Takovýchto dřevěných štěpin (nazývají se „rúnakefli“) byly při vykopávkách nalezeny stovky. Jsou na nich dochovány kupní smlouvy, potvrzení o zaplacení zboží, královská nařízení, a dokonce i milostné dopisy. Nejvíce se jich našlo při archeologickém průzkumu středověkých hanzovních domů v norském městě Bergenu.